PŘÍPRAVA

Tento víkend začal hodně obyčejně, zato zakončení bylo hodně drsné…

Byl to poslední prázdninový víkend a já ho chtěl zakončit nějakou víkendovkou na motorce. Prostě někam na 3 dny. Do tohoto plánu docela zapadl Buczův návrh, zajet na Slovensko. On tam měl totiž služebku, tak by spojil příjemné s užitečným. No a já na to kývnul. Společnými silami jsme v Popradu našli takové hezké a levné ubyto a mohlo se vyrazit. Buczo ještě pozval na tuto jízdu našeho kámoše Mikiho.

PÁTEK

Sraz máme o půl čtvrté na Shellce v Těšíně. S Lenkou z Ostravy ale vyrážíme už o půl třetí. Musím se totiž stavit v garáži namazat řetěz. Ale vše je spočítáno dobře a na Shellce jsme na čas a jako první. Jako druhý doráží Buczo a nakonec Miki se Sylvou. Všichni tankujeme do plna a před čtvrtou odpolední můžeme vyrazit na přesun do Popradu.

Bereme to nejpřímější trasou, jaká snad je. Takže Třinec, Jablunkov a pak už na slovenské straně Čadca, Žilina, Ružomberok. Pak kousek po dálnici a už jsme v Popradu na benzince. Trvalo nám to bez pár minut dvě a půl hodiny. A nemít motorky, byli bychom na těch ucpaných cestách snad ještě teď. Zde musím pochválit slovenské řidiče, jak nám vzorně uhýbali a pouštěli nás dopředu. To bylo opravdu dobré.

Buczo vytahuje svou „moderní“ GPS – vytištěná mapa přilepená izolepou a vede nás k našemu ubytování. Docela se mu to i daří. Sice párkrát špatně odbočujeme, ale nakonec nelézáme naše ubytování. Máme objednanou zahradní chatku – spíš takovou malou rezidenci. Ubytování je hodně komfortní a hlavně, za 220 kč na osobu noc, co víc si přát :o)

Rozdělujeme si postele, letiště zabírá Miki se Sylvou, já s Lenkou bereme další dvojlůžko a Buckovi zbývá pohodlný nerozkládací gauč :o)

Připozdívá se a je třeba myslet na prázdný žaludek. Jdeme se tedy kouknout po nějaké té restauraci.  První pokus nám nevychází. V hospodě maj max pivo a k tomu ani utopence. Proto bereme útokem další restauraci. Ta nám však poněkud bere vítr z plachet. Ceny jaksi neodpovídají naším požadavkům. Nakonec vítězí Billa a její večerní prodej. Nakupujeme zásoby a vracíme se zpátky na chatu. Nakoupené pivo a víno dáváme do ledničky, aby se trochu zchladilo. K tomu si každý připravuje večeři. Prostě klasická rodinná idylka. V pojídání, pití piva a rozhovoru zůstáváme až do jedenácté večerní, kdy usuzujeme, že je čas jít spát.

Vstáváme něco před osmou ranní. Robíme snídani a plánujeme, jak proběhne dnešní den. Dopoledne je jasné, jdeme do centra Popradu. Buczo tam má tu svoji práci a my mu tam budem pomáhat a nebo jinak rušit :o)

Ale co odpoledne. Jelikož už jsem zkoumal na mapě místní okolí a trochu se radil i s Bártem, věděl sem plus mínus, kam vyrazit. No a můj plán byl tak nějak postupně přijat. Argumentoval jsem totiž jasně – množství zatáček… a to žádný motorkář neodmítne…:o) Jednoduše řečeno, navrhnul sem projet Slovenský Ráj :o)

Ale nejdřív práce a potom zábava. Jdeme tedy do centra poměřit místní Kenvelo. Nalézáme ho vcelku bez problémů. Buczo zapadá do prodejny a jde rovnou měřit. Takže volný program. My s Lenkou volíme procházku po centru. Všude je kupa lidí. No prostě děs. Máme na to asi hodinku, jelikož za tu dobu, by měl mít Buczo vše změřeno. Všude je plno obchodů se slevami. Jaké je však mé zděšení, když vidím ty ceny. No prostě hnus velebnosti…

Je jedenáct a vracíme se zpátky do Kenvela za Buczem. Ten však ještě nemá hotovo a protahuje to ještě o hodinu. To však rezolutně s Mikim odmítáme. Domlouváme se teda, že zatím půjdem nakoupit a pak dom. A až Buczo skončí, Miki pro něj skočí na motorce.

A jak je domluveno, tak i děláme. Stavujeme se do nám již známe Billy a nakupujeme zásoby na večer a na ráno. Sotva dorazíme na chatu, už volá Buczo, že je hotov. Miki tedy nasedá na motorku a jede pro něj. Já si v mezičase dělám rychle něco k snědku. Za nějakých dvacet minut se Miki vrací, ale bez Bucza. Že prý ho nikde nepotkal, že šel asi pěšky.

Na tohle už však nemám nervy. Chci se i trochu projeta  ne jen čekat. Proto se rychle rozhoduji, že s Lenkou vyjedeme dříve a Miki s Buczem nás když tak dohoní po cestě. Trasu máme danou, takže by neměl být problém. Vyjíždíme a potkáváme Bucza, jak si to šine domů. Obeznamujeme ho se vzniklou situací a mizíme v dáli.

Bereme to po silnici č. 67 směr Rožňava. Cesta se pěkně klikatí, do toho svítí oskar, co víc si přát. Jen ten asfalt by mohl být poněkud kvalitnější.. i když, mi na enduru to až tak nevadí :o) . Asi 3 km za vesničkou Stratená odbočuji doleva na silnici č. 535 směr na Palcmanskou Mašu. Zde zastavujeme na kotolu. Okolí mi mírně připomíná okolí jezera u Mariazell. Je třeba pokračovat ale dál v cestě. Vracíme se zpátky na silnici č. 67 po které pokračujeme až do obce Dobšiná. Zde si všímám hezkého kopečku, na který vede pěkná traktorová cesta. A tak se rozhoduji, že ji zkusím zdolat. Nemělo by to totiž být nic složitého :o) Výjezd stojí za to. Je zde pěkný výhled do okolní krajiny. Dáváme opět malou pauzu. Zpáteční sestup dolů na asfaltku mne stál blatník, najel jsme totiž na šutr, který se vymrštil a blatník mi nakřápnul. Ale nebylo to poprvé…

Pokračujeme dál po silnici č. 67 až do Gemerské Polomi. Zde se napojujeme na prázdnou silnici č. 533, která nás vede až do Spišské Nové Vsi. Cesta je to pěkná, tedy aspoň její začátek, kde je pěkný rovný asfalt. A ty zatáčky, no prostě paráda. V horní části to je však již horší, ale tlumení čičiny vše bez problémů zvládá. V jedné zatáčce dáváme zase pauzu na focení a já chvíle využívám k provizornímu opravení blatníku.

Blatník opraven, můžeme vyrazit. Držíme se směr na Spišskou Novou Ves a pak dál až na Spišské Podhradie. Zde stojí Spišský hrad, který jsem Lence slíbil, že navštívíme. Cestou projíždíme přes Spišské Vlachy a to je děs. Je to jedno velké cikánské geto. Všude špína, bordel, polorozpadlé baráky se satelity… no prostě děs. Tady se mi něco stát s motorkou, tak už mě nikdy nikdo nenajde…

První zastávka pod Spišským hradem. Je hodně na kopci. A pěšky se nám moc nechce. Zkoušíme tedy hrad objet, zda nenajdeme nějakou lepší příjezdovou cestu. A to se nám daří. Motorku parkujeme kousek pod hradem a jdem se kouknout, jak ta památka Unesco vypadá z blízka.

Prohlédnuto, nafoceno, můžeme odjet. Dokonce jsem si zkusil další offroad cestičku, ale místo ní jsem se mírně ztrapnil… ale to tu nebudu rozebírat :o)

Připozdívá se a je tedy třeba se co nejdřív vrátit zpátky do Popradu. Napojujeme se tedy na silnici č. 18 a valíme. Cestou se stavujeme v Levoči na čaj a česnečku. Z Levoče se nakonec klube docela pěkné historické městečko. Myslím, že fotečky mluví za vše :o)

Zpátky na chatě jsme něco po šesté. Převlíknout, hodit sprchu a hurá vařit večeři. V průběhu vaření se objevují Miki a Buczo. Jeli stejnou trasu jako my s Lenkou, ale poněkud si ji zkrátili.

Obligátní večeře, pití piva a opět pokec až zhruba do jedenácté. Neboli klasické zakončení dne na výletě :o)

Vstáváme kolem osmé, pouštíme telku a koukáme na pohádky. Ještě že je dávaj v češtině.. :o) Snídáne, balení, úklid a můžeme vyrazit na cestu k domovu. Trasu volíme co nejvíce bočníma cestama.  Po silnici č. 534 se dostáváme do vysokých Tater a pod jejich podhůřím pokračujeme po silnici č. 537 až do Liptovského Hrádku. Cesta se příjemně klikatí, provoz je v neděli ráno minimální. Prostě paráda. V Liptovském Hrádku se stavujeme na místní zřícenině, kterou si místní podnikatel předělal na soukromý penzionek. Vypadá to velice hezky. Najíždíme na silnici č. 18. která nás vede přes Liptovský Mikuláš až do Partizánské Lupče. Zde nalézáme na Mikiho popud zkratku do Liptovské Osady. Je to pěkná offroad cestička krásným okolím. Cestou míjíme několik brodíků, které mě dost lákají k jejich překonání, ale nechci kluky zdržovat a tak jedeme dál. Bo cíl je jasný – Harmanec!

V Liptovské Osadě se napojujeme na silnici č. 59, která nás dovádí až pod Barmánec.

A to je začátek konce. S Lenkou si jdeme sednou do bistra, páč mám opět nějaký hlad, zatímco Miki s Buczem si jdou projet zatáčky. Za chvíli jsou zpátky, Miki vysazuje Sylvu a jedou znova. První Buczo, druhý Miki. Zatímco Buczo mizí za zatáčkou, Miki to hází na zadní. Padá mu to a proto to zvedá podruhé. A tohle rozhodnutí je mu osudné. Při dopadu se mu rozvlňuje stroj. Miki se to snaží srovnat, ale vletěl do křoví, motorka přes něj. Všichni v hospodě okamžitě startujou Mikimu na pomoc. Jenže je pozdě. Miki špatně spadl a zlomil si vaz. Během několika minut je tu záchranka a snaží se Mikiho oživit. Bohužel marně…. Miki za svou chybu zaplatil tou nejvyšší cenou, svým životem. A přitom stačila jen kapička toho zkurvenýho štěstí………

 Miki, měj se tam nahoře líp a užívej si té věčné jízdy….