Jeden z posledních krásných dní jsem se rozhodl věnovat vyjížďce na svojí Jawě. Jednak proto, že jsem na ní dlouho nejel a jednak proto, že jsem jel sám. Lence se totiž nějak nechtělo :o)

Na čem jet už bylo jasné, ale teď ještě otázka kam :o) . Nakonec jsem se vydal po stopách své vlastní minulosti. Rozhodl jsem se totiž, že navštívím okolí Smilovic, kde jsem několik let jezdíval na tábory. nejdříve jako účastník, později i dokonce jako "vedoucí" .

Hned ze začátku cesty (ještě v Havířově) jsem měl drobnou komplikaci v podobě spálené pojistky. Tohle mi dělá jawa dost nepravidelně. Jendou pojistku spálí po 50 km a jindy třeba až po 500. Jako třeba teď. No a nejhorší na tom je to, že nedokážu přijít na to proč se mi ty pojistky pálí. :o(  Ale naštěstí to není nikterak velká závada a za několik málo minut jsem mohl pokračovat v cestě.

Cestu do Smilovic znám velice dobře. Už jen z toho titulu, že není nikterak složitá. Vzal jsem to přes Komorní Lhotku, kde jsem taky jezdíval jako malej špunt :o) Z tama jednou zkratkou už rovnou do Smilovic. Zde jsem chtěl pokračovat dále do Gut, kde je krásný dřevěný kostelík, ale předtím jsem se ještě stavil do Řeky. Je to vesnička kousek nad Smilovicemi, do které jsme na táboře chodili nakupovat a podobně.

Řeka je krásná vesnička v ještě krásnějším prostředí, ale má jednu nevýhodu. Je na konci světa a vede do ní pouze jedna cesta, po které se usím i vrátit zpět do Smilovic.

Ve Smilovicích se jedu kounout k místu, kde jsme měli tábor. Jenže už je to oplocené a nějak se tam nejde dostat. A nebo jde, ale mi se prostě až tak moc nechce.. přeci jenom chodit pěšky mne nebaví :o) . takže se otáčím a peláším známou cestičkou ke kostelíku v Gutech.

Zde si dávám malou foto pauzu a snažím se o umělecké fota. Výsledek můžete posoudit sami ve fotogalerii :o) . Jsem kousek od vrchu Javorového, a proto se rozhoduji se pod něj dostat. Alespoň k lanovce :o)

U lanovky je hospůdka, kde mají výborný ovocný čaj. Ten se přesně hodí ke štrůdlu, který mi nabalila do páva maminka :o) Taková příjemná svačinka. Při svačince vytahuju i mapu a koukám, kam dál. Zde bych chtěl podotknout, že turistická mapa není pro mototuristiku příliš vhodná. Možná tak pro ježdění v lese, ale ne po asfaltu :o) Vemu to dál směr na Milíkov a Jablunkov.

Jenže člověk míní a situace mění. Jaksi jsem nenašel odbočku na Milíkov tak jednoduše, jak jsem si představoval. Ale zase jsem díky tomu dorazil na turistickou chatu Kozinčany v nadmořské výšce 653 m.n.m, nalezl u jednoho polorozpadlého baráku vzteklého psa a podobně :o)

Naštěstí díky hodným lidem, které jsem po cestě potkal, jsem se dostal k vytouženému cíli. Do Milíkova. Tato vesnička je rodnou hroudou jednoho mého spolužáka z VŠB :o) . To však jen tak na okraj.

Při zastávce na focení nad Milíkovem potkávám dva veselé cyklisty, kteří si chtějí povídat a následně se i fotit. Fajn chlápci :o) No a z Milíkova už nejpřímější cestou domů. Přeci jenom je brzo tma, tím pádem i chladno a na to nejsem příliš zvědav.

Poslední zastávkou bylo vyfocení třineckých železáren. Je to takový krásný moloch... :o)

Takže pro mne to bylo pěkně prožité odpoledne. Najeto nějakých 140 kilometrů za pěkného počasí na krásném stroji. No co víc si přát, no ne? :o)