Cíl letošní motodovolené byl vcelku jasný. Opět Alpy. Jen jsme letos nechtěli každý den přejíždět. Proto jsme si vybrali dvě místa a tam chtěli pojezdit po okolí. Prvním místem bylo nám dobře známé Auronzo di Cadore. Loni jsme tam byli dvě noci a bylo tam velmi hezky. A hlavně, v okolí je toho tolik k poznání. No a druhou část dovolené jsme chtěli prožít ve Slovinsku, o kterém jsem hodně slyšel od kamarádů Waltra a Romana.

Motorku jsem před cestou přezul zpátky na silniční gumy. Doma mi zůstala z loňska polosjetá pirrelka se 4 mm vzorku, předek sem kupil nový. Dále jsem na motku nahodil navigaci – „Béďu“ a do ní dohrál potřebné mapy. Takže příprava je u konce, už jen sbalit a može se vyrazit :o).

ÚTERÝ 30.6.

Cíl: Brno

Ujeto: 180 km

Po práci nakládáme motorku a vyrážíme do Brna. Sraz máme totiž u Bendy doma. Je z něj Brňák, tak proč toho nevyužít a snížit si počet kilometrů na další den. Sice není kam spěchat, ale i tak to bereme po dálnici. Páč je třeba šetřit zadní gumu a hlavně, nechce se mi někde motat. Zatáček si užiju dostatek :o).

Do Brna dojíždíme něco kolem šesté večerní. Benda je zrovna uprostřed balení. Celej pokoj je pokryt vrstvou věcí, které chce sbalit do brašen a kufru. No sice tomu nevěřím, ale nakonec se mu to opravdu daří. Kolem sedmé si jdeme dělat večeři. Do toho přichází Bendova přítulka Kamča. Neboli poslední člen naší motodovolené :o) . Děláme si malou balkónovou party s vínem a sýrem :o) Sedíme takhle až někdy do jedenácté hodiny. Je třeba již jít spát, abychom ráno byli jako rybičky.

STŘEDA 1.7.

Cíl: Leoben

Ujeto: 555 km

S Lenkou vstáváme něco po sedmé. Benda s Kamčou ještě leží, tak se vytrácíme do obchodu koupit si nějaké to pečivo a něco na snídani. Když se vracíme „domů“ oba jsou již na nohách. Děláme společně snídani a ranní kafíčko. Snídáme opět na balkóně a mi se vůbec nikam nechce. Klidně bych v tom Brně zůstal :o) Benda dobaluje poslední věci a jdem do garáže nabalit motorky. To se nám daří – Benda se takhle balí prvně, páč doteď jezdil sám a stačil mu kufr :o) . Okolo desáté je však už vše připraveno a můžeme vyrazit. Zadávám do Bédi cílovou destinaci Villach a můžeme jet. Bereme to po dálnici směr Znojmo. Přeci jenom se není proč zdržovat. Zastavujeme až v Lechovicích na oběd. Hospůdku máme vyzkoušenou již z loňské cesty do Alp. Mají zde dobrého kuchaře a dobrý výběr.

Ve Znojmě pak ještě dobíráme doplna, kupujeme dálniční známky pro Rakousko a hurá za čáru. Nějak se nemůžu domluvit s navigací, páč mne stále tahá na Vídeň, což já nechci. Snažím se jí teda ujet a navolit si poněkud jinou cestu. Snažím se držet stejnou trasu, jakou jsme jeli loni. Jenže navi je snad tou Vídní přitahovaná. Nakonec to vzdávám, jelikož s sebou nemám mapu Rakouska a jedu dál podle navigace.

Takže nakonec jsme ve Vídni :o) Docela zuřím, páč je vcelku špička. Naštěstí po chvíli vidím sjezd na dálnici, kterého rychle využívám. Z dálnice sjíždím až kus za Vídní. Přeci jenom se mi v ní nechce moc motat. Začínám proklínat navigaci, ale musím to s ní vydržet. Přeci jenom, bez mapy se jezdí místama dost blbě.

Další popis cesty mi bude dělat mírně problém, páč sem jel pouze pode navigace, takže moc nevím, kde sem vlastně jel :o) Prostě nějak nebyla nálada se dívat, kde to jedu. Chtěl sem jen co nejrychleji dojet do Leobenu, jež jsme si určili jako cíl prvního dne a přitom co nejméně zmoknout. Co vím, tak navigace nás táhla vesměs po hlavním tahu na Leoben, jen myslím, že v městě Gloggnitz jsme dle mne odbočili na silnici č. 27 abychom si projeli jedno menší, ale i tak pěkné sedlo. Zpátky na hlavní tah jsme se napojili u města Mürzzuschlag. Ale to je pouze má domněnka :o)

Do Leobenu dojíždíme mezi pátou a šestou večerní. Zadávám v navigaci nejbližší kemp. Sem nás navi vede vcelku bez problémů. Kemp vypadá slušně a čistě. A cena 18 € pro dva se sprchou není nikterak zlá. Takže máme jasno. Při placení ještě dostáváme uvítací štamprli se slovy : „ …this is austria…“ :o)

Stany stavíme na lehce podmáčené půdě. Holt před chvílí asi lilo a vypadá to, že za chvíli bude zase. Podmáčení má mírnou výhodu. Zem je měkká a dobře se na ní leží. Stavba stanů je otázkou chvilky. Teda pro Bendu. Já mám stan novej a chvíli laboruju s postupem. Ale nakonec se vše daří a i já s Lenkou máme kde bydlet :o)

Ještě sprcha a můžem jít dělat večeři. Jelikož počasí nevypadá nijak dobře, zabíráme proto altánek na vedlejším pozemku. Nikdo zde není, tak nikomu nevadíme. Vaříme nudle a dojídáme řízky z domova. Prostě pohoda. Do toho rumík, co víc si přát :o) Probíráme další plány a okolo desáté jdem zalehnout.

ČTVRTEK 2.7.2009

Cíl: Auronzo di Cadore

Ujeto: 362 km

Vstáváme opět kolem 7 ráno. Venku je tak nějak neurčito. Z domova přichází zpráva, že dnešek má být oblačný a deštivý.

Tímto bych chtěl poděkovat Davidovi za předpovědi, které moc neseděly. A nebo jo, jen měly zpoždění cca 6-12 hodin ;o)

Snídáme, balíme se a okolo půl desáté mizíme dál. Opět jedu dle navi. Holt nemám moc na výběr. Navi opět ukazuje své vymoženosti. Cesta po níž máme jet vede rovně, zatímco navigace mi uštědřuje prohlídku města. Sice tomu nerozumím, ale je to tak. Poučení pro příště :o) Bereme to směr Zeltweg, kde se napojujeme na silnici č. 78. Cestou však začíná jemně mrholit a před námi jsou dosti černé mraky. Jdeme pro jistotu do nemoků a já schovávám navi pod slídu tankvaku. Jenže ouha. Navi po chvíli v tankvaku přestává fungovat. Zastavuji teda na benzince v Judenburgu a zjišťuji, co se stalo. Bohužel na nic nemohu přijít. Navi prostě nechce naskočit. Z tohoto má „radost“ zbytek party, páč začínají mou navigaci nesnášet :o) Mne to však štve z toho hlediska, že ji mám chvilu a už je v dupě. Nu což, pojedeme dál směrem, kterým jsme jeli doteď a někam prostě dojedem.

Držíme se stále silnice č. 78. Naštěstí jsme se dostali už do oblasti, jež je zakreslena na mapě Itálie, kterou s sebou vezu. Takže aspoň tak. Při studiu mapy si Benda všímá hezkého úseku. Domlouváme se tedy, že to přes něj hrknem. Odbočka je v městě St. Leonhard na městečko Kliening.

Cesta zprvu vypadá velmi hezky, samá zatáčka a pěkné prostředí. Jenže po asi 5 kilometrech přichází zrada v podobě opravy cesty. Místo kvalitního asfaltu je zde ne příliš kvalitní šotolina. Mně se cesta líbí, ale Benda je poněkud nesvůj a nadává :o) Ještě že si tuhle trasu zvolil sám :o) Celý úsek měl zhruba 9 kilometrů a oba jej přežíváme bez ztráty kytičky ;o)

Sjíždíme z kopců a napojujeme se na silnici č. 92 směr Klagenfurt. Začíná se oteplovat a taky na nás začíná koukat sluníčko. Zastavujeme a dáváme dolů nemoky. Přeci jenom, je v nich poněkud horko. Zkouším si opět hrát s navigací a ono ejhle, Navi se probudila k životu. Byla jen komplet vybitá. Proto ji nechávám na nabíječce, ať se trochu oživí. Takže dále to bereme opět dle navigace. K radosti zbytku party :o)

V městě Brückl odbočujeme na silnici č. 82, a pak pokračujeme různými zkratkami dle navigace přes různé vesničky, lesíky po takových cestičkách, že jsem se až nestačil divit. Odměnou nám byly nádherné výhledy na místní krajinu, poznání místní kultury a hlavně, ty hrady. Cestou jsme jich minuly opravdu hodně a některé vypadaly opravdu krásně. Další motivace se sem někdy vrátit. Dnes na to není čas. Je třeba dojet do Itálie.

Různýma cestičkama jsme se dostali až k silnici č. 94, na níž se napojujeme a dorážíme až do Villachu. Zde si dáváme malou pauzu u místního marketu, jelikož Benda má opět stejný úkol jako loni, sehnat pro svou mámu nějaké léky. Bohužel se nedaří, takže valíme dál. Cestou nám známou z loňska se dostáváme až do Tarvisia na italské straně a odtud po silnici SS13 až do Amara. Zde se napojujeme na silnici SS52, jež vede až do Auronza.

U Tolmezza nám navigace opět přichystala malé překvapení. Z nějakého důvodu si totiž myslela, že SS52 je dálnice a tak se ji snažila nějako objet. Opět jsme poznali nádherné okolí italských horských vesniček. Jenže o toto neměl nikdo zájem. Chtěli jsme se co nejdříve dostat do dnešního cíle - Auronza. Takže bylo nutno zastavit ve vesničce Villa a sednout si s navigací a s mapou a společně dát dokupy cestu. Vše se podařilo a po chvíli ježdění po místních kopcích jsme se dostali opět na silnici SS52 a už jsme si to spokojeně valili do Auronza :o)

Do Auronza dojíždíme okolo šesté odpolední. Město známe. Valíme rovnou do našeho kempu a doufáme, že se od loňska nic nezměnilo. A taky že ne :o) - majitelka stále stejná, cena za ubytko taky. No prostě pohodka. Stany stavíme o kousek dál než loni. Naše místo totiž zabral kolega motorkář z Německa se svou Hondou CB 750.

Postavení stanů už je po včerejším nácviku hračka, pak rychle vybalit, dát si sprchu a už si to šineme do naší oblíbené pizzerie. A ani ta se nijak nezměnila. Stále zde mají výbornou pizzu a dobré vínko. V pizzerii jsme asi do desáté večerní. Šli bychom možná i dřív, ale nějak se nám rozpršelo. A proč někde moknout, když si můžeme hezky sedět u vína, no ne?

PÁTEK  3.7.2009

Cíl: Passo Falzarego

Ujeto: 100 km

Budíme se před osmou ráno. Spalo se dobře, i když zem nebyla tak hezky měkká jako v Leobenu. Snídaně, obvyklá ranní kávička, ranní hygiena. Prostě klasický den na dovolence.

Během snídaně se domlouvá program na dnešek. Shodujeme se na tom, že počasí je slušné, i když dle předpovědi má odpo pršet, a proto si dnes uděláme nějaký ten výšlap. Benda chce navštívit tunely z 1. světové, které jsou vysekány ve skalách nad passem Falzarego. No tak proč ne. Může to být zajímavé.

Okolo desáté teda sedáme na motorky, v kufrech máme věci na převlečení a mizíme směr Falzarego. Cestu známe z loňska. Jen nám tentokráte nekazí cestu cyklistický závod. Proto jsme na Falzaregu během hodinky. Parkujeme, převlíkáme se a jdem k lanovce, jež vede až na vrchol Lagazuoi (vrchol nad Falzaregem, pod kterým jsou ony tunely). K naší smůle je lanovka v provozu až od 4.7. :o( Nu což, půjdeme holt po svých.

Cesta ubíhá plynule, turistů není moc, tak se šlape dobře. Jen ten kopec před náma se nějak nechce zmenšovat. Docházíme k rozcestí. Vpravo se de dál k vrcholu a vlevo se jde na tunely. Volíme cestu rovnou k vrcholu. Jenže nastává problém, po asi desetiminutové chůzi začíná jemně pršet a blíží se k nám poněkud tmavý mrak. My s Lenkou nemáme moc kvalitní oblečení, přeci jenom moje díravé boty do vody moc nejsou :o)  Volíme taktický ústup. Benda s Kamčou jsou drsní a nebojí se ničeho (přeci jenom Kamča je turistka a Benda se nemůže nechat zahanbit :-o) ). Takže se naše trasy dělí. My se pomalu vracíme a Benda s Kamčou pokračují k vrcholu ;o) .

My sestupujeme až k rozcestí. Jenže počasí se nějak umoudřuje – prostě hory, rychle to přijde a rychle odejde. Nevolíme tedy sestup, ale jdeme se podívat na ty tunely. Bylo by přece jen škoda tam být a nevidět je, že? Jediná nevýhoda je, že s sebou nemáme baterku, která je na průchod tunely vhodná. To jsme se však dověděli až na místě. Nu což, půjdem tam, kam to půjde.

Cesta je to zajímavá, lehce připomínající feraty. I když, ono to možná takové lehké feraty jsou. Jdete prostě po pěšince a pro jistotu se držíte ocelového lana, které je připevněno ke skále :o) . Cesta je velmi pěkná a jsou zde nádherné výhledy. Ona ta turistika v Dolomitech má něco do sebe. Tohle prostě v Beskydách neuvidíte. Pomalu ale jistě postupujeme vpřed až docházíme k prvnímu tunelu. Po bližším prozkoumání naštěstí zjišťujeme, že není moc dlouhý a je v něm tedy dostatek světla na bezpečný postup dál. Takto se nám to stává ještě několikrát. Jenže když jsme došli do výšky 2500 m.n.m., což je asi 400 m nad passem Falzarego nastal problém. Došli jsme k tunelu, který byl delší a tudíž v něm byla tma. Sice jsem nějaké pokusy jít potmě podnikl, ale nemělo to valný úspěch. Prostě potmě to nejde a svítit si bleskem foťáku taky není to pravé. Vzdáváme to tedy. Dáváme si krátkou (skoro hodinovou pauzu) a čekáme, zda nepůjde někdo v našem směru. Páč kdyby jo, přidáme se a je to. Bohužel však nikdo. Čekání si krátíme pozorováním dvou horolezců na protější stěně, focením okolí a taky průzkumem pozůstatků objektů z první světové. Tyto objekty mne velmi zaujali. Taková koupelna ve výšce 2485 m.n.m., to je teda něco. Jen si nedokážu moc představit, že bych tam měl nějak fungovat. A ještě k tomu ve válce. Holt když člověk musí, tak musí…

Čekání je marné, proto zvedáme kotvy a jdem zpět. Po cestě potkáváme partu Slováků. Chtějí taky na vrchol, ale bohužel ani oni s sebou nemají baterky. Při sestupu nás zastihuje další mírná přeháňka. Schováváme se pod převisem spolu s párem z Krkonoš. Dostává se nám od nich pěkného povídání o historii zdejších kopců a průběhu války. Opravdu poutavé.

Přestává pršet a můžeme tedy sestoupit dál. Cesta dolů je daleko rychlejší než nahoru. Jak překvapující :o) . Jsme u motorek, převlíkáme se do motorkářského. V mezičase zjišťuji, že mi psal Bedna sms se zprávou, že s Kamčou dobyli vrchol a dole budou okolo 4. Takže máme zhruba přes hodinu čas. Volíme teda alternativní plán. Jedeme se juknout na passo Valparola, na které vede odbočka z Falzarega. Jaké je moje překvapení, když po asi kilometru jízdy jsem na Valparole. Škoda, myslel jsem si, že je to dál a hlavně výš. Vracíme se zpět na Falzarego. Během cesty začíná docela řádně pršet. Schováváme se tedy v obchůdku, jež je na passu. Zde se seznamujeme se starším párem z Třince – taky motorkáři. Mají to tu vcelku slušně procestované. Dávají nám pár tipů na levné ubytování. Což se může hodit. Během slejváku doráží konečně Benda s Kamčou. A pěkně promočení. Takže jejich kroky vedou rovnou do hospůdky na teplý čaj. Po chvíli za nimi míříme i my v doprovodu našich nových přátel z Třince.

Přestává pršet a můžeme se tedy vrátit zpět do kempu. Při oblíkání ještě začíná mrholit a proto jdem raději zas do nemoků. Nakonec zbytečně. Cestou zpět nepadla ani kapka. Po příjezdu do kempu zjišťujeme, že máme nového souseda. Německý motorkář ráno odjel a místo něj dorazil Peťa. Motorkář z Prahy se svou Afrikou twin. Je to docela příjemný típek, fajn se s ním kecá a místní kopce taky docela zná. I když jak ho tak poslouchám, spíš ze zimních měsíců, kdy tu jezdí na lyže :o). Ale je docela zcestovalý. Teda podle toho, co říká.

Pomalu si začínáme s Lenkou vařit večeři. Jsme nějací utahaní a tak se nám nechce šmatlat do města na pizzu. A po pravdě, ani na pizzu nemám nějak chuť. To Benda na pizzu jít chce a proto jdou s Kamčou sami. Jen se domlouváme, že si pohnou, páč jsme si koupili pár litříku vína a ty je nutno stáhnout. Bohužel se Bendy a Kamči již nedočkáme. Jdeme totiž spát něco po desáté, chvíli po tom, co zjišťuji, že mi Benda psal, že jsou až někde v centru a že teprve teď našli hospu, kde jsou ochotni jim uvařit. Takže jejich návrat až někdo okolo půl dvanácté. A na to sem příliš unaven, než abych čekal :o).

SOBOTA  4.7.2009

Cíl: Passa v okolí Cortiny

Ujeto: 203 km

Vstáváme opět okolo osmé. Budíme se do krásného rána. Nebe modré a slunko pere jako o život.  Přichází zpráva s předpovědí. Hlásí deště, takže bude hezky :o). Dnešní plán je jasný. Benda s Kamčou jdou opět na nějaký ten kopec. My s Lenkou se jdeme projet po okolních passech. Vždyť kvůli ježdění jsme sem jeli, ne :o). Plán trasy tvořím při snídani. Koukám prostě do mapy a hledám nejbližší passa. Je jich to dost, jen to nějak spojit v pěkný okruh, který nebude ani dlouhý a ani krátký, prostě tak akorát. Nakonec se mi to daří a plán je hotov. Je lehce po půl desáté a můžeme vyrazit.

Veškerá data nahazuju do navigace, páč se mi nechce jezdit s mapou na nádrži. Sice hned ze startu trochu kufruju a vyjíždím na jiné straně kopce než sem měl, ale na druhou stranu, aspoň  jsem se projel 4 kilometry dlouhým tunelem :o).

Bereme to kousek po SS48 a posléze odbočujeme na starou dobrou SS52. Před Lozzo di Cadore odbočujeme na silnici SS51bis. V Pieve di Cadore   si dáváme první fotopauzu. Je zde totiž krásně modé jezero s ostrůvky, jež v pozadí s vrcholy vypadá velmi hezky.  Ve vesničce Valle di Cadore narážíme na sraz Ferrari. Je jich tu pěkná kupa a jsou zrovna asi na vyjížďce. Nějak se zaplétáme do jejich kolony a jedeme až za město s nima. Ty Ferrari mají opravdu krásný zvuk, to se musí nechat. Možná bych si mezi nima vybral i nějaké to autíčko na víkend :o).  No musíme však kolonu opustit. Ferrari jedou dál po hlavním tahu, zatímco my odbočujeme doleva na vedlejší silničku, jež vede na první passo tohoto dne – passo Cibiana.

Je to první passo tohoto dne. Cesta je poněkud v horším stavu, ale to mi až tak nevadí. Přece jenom mám cestovní enduro a tomu nějaká ta nerovnost nevadí. Cesta se nám příjemně klikatí a hlavně, skoro nikde nikdo. Takže se to dá v zatáčkách pěkně užít. Těsně pod vrcholem jsou odpočívadla s pěkným výhledem, ale já si říkám, že zastavím až nahoře. Jenže… Na vrcholu bylo nějak moc stromů, takže výhled nic moc a ke všemu všude placené parkoviště. Naštěstí s motorkou nedělají žádné obstrukce. Takže parkuju a jdu si sehnat nálepku z passa. To se mi daří v místní restauraci. Lenka mezitím fotí. Teda fotí to co jde, ale moc toho není. Proto se na tomto passu nijak zvlášť nezdržujeme a mizíme dál.

Sjíždíme z passa Cibiana do městečka Forno di Zoldo. Zde se napojujeme na silnici SP251. Tu však po chvíli opouštíme. Odbočujeme znova doleva na passo Duran. Cesta tam vede přes úzké uličky a opět po ne příliš kvalitním asfaltu, který je na větších a známějších passech. Ale ani zde mi to nevadí. Odměnou nám jsou krásné výhledy a prázdná silnice. Duran není nikterak velký, ale i tak jsou z něj nádherné výhledy. I když, ty jsou tady skoro všude :o)

Je skoro poledne, polojasno a vcelku teplo. Dáváme si s Lenkou na Duranu tedy malou pauzičku. Když si jdu kupovat do místní hospůdky nálepku na kufr, zaujmou mne hned dvě věci. První je nálepka. Je zde totiž přímo nálepka, na níž je vyobrazen Triumph Tiger 955i :o) . Takže je asi všem jasné, že jsem si ji koupil. Neboli, dle hesla od kamaráda Davida – Kdo nemá nálepku z Dolomit se svou motorkou je méněcenný :o). No a tou druhou věcí, co mne zaujala jsou nádherně vypadající a vonící croissanty. S Lenkou neodoláváme a pár si jich kupujeme na svačinku. Jsou opravdu moc dobré.

Pojezeno, pofoceno, odpočato, jedeme dál. Přeci jenom ještě máme něco v plánu. Z Duranu se vracíme zpět do vesnička Villa na silnici SP 251. Po ní to bereme na sever směr Cortina. Projíždíme přes passo Staulanza. Toto je na průjezd velmi pěkné passo, které mi připomnělo Rakousko. Nebylo zde totiž tolik vraceček, spíše převažovaly krásné táhlé zatáčky, kde se šlo krásně vyřádit. A jelo se tak hezky, že jsem až zapomněl zastavit a vyfotit se s cedulí :o)

Po SP251 pokračuje až do Selva di Cadore. Je to jedna z mnoha vesniček, které vypadají stejně. I když, má jednu zvláštnost. Má pěkný kostelík na úbočí kopce. Je to moc hezké, ještě se skalami za ním. Holt panoramata :o)

V Selva di Cadore odbočujeme na SP638, jež nás vede do pro mne asi nejhezčího passa, které jsem zatím navštívil. Vede na  passo Giau. Cesta nahoru byla parádní. Sice samé vracáky, ale tak nějak pěkně udělané. A že jich tam je. Na celém passu myslím okolo 45 kousků. Po cestě jsme dokonce potkali opět nějakou partičku na veteránech. Byl mezi nimi i nějaký Ural se sajdou. To musí být teprve jízda :o)

Dojíždíme do sedla a motorku odkládáme na parkovišti. Okolo klasicky kupa lidí a motorek. Holt to je všude. S Lenkou se vydáváme na blízké návrší s nadějí, že z tama bude nějaký slušný výhled. A naše tušení se potvrzuje. To co vidíme je opravdu paráda. Výhled úplně všude. Na Toffany, Marmoladu, na ten kostelík v Selvě, no prostě všude :o) . Naštěstí jsme chytli počasí, že je dobrá viditelnost. Vychutnáváme si to a na návrší zůstáváme asi půl hoďky.

Pří scházení k motorce, si na „horním“ parkovišti všímáme několika BMW se zlínskými značkami. Posléze natrefujeme i na jejich majitele. Jsou to fajn kluci, kteří mi doporučují pár míst, kde je fakt hezky (další den jedno z jejich doporučení zkouším).  Mezitím ještě kolem nás projíždí kolona Korvet. Asi tu mají též někde sraz :o)

Začínáme sjíždět dolů z passa směrem na Cortinu. Odtud chceme s Lenkou jet na Lago di Misurina.

Cesta je jednoduchá, z Cortiny po SS51 až do Carbonin a zde odbočujeme na SP 49 směr Auronzo. Cestou míjíme i camp Olympia u Cortiny. Tento kemp je velice známý a je to na něm vidět. Když vemu, že „náš kemp“ je skoro liduprázdný a tuna je hlava na hlavě…. Sem rád, že spím jinde :o)

Těsně před Misurinou je odbočka na passo Tre Cime di Lavaredo. Tak tam s Lenkou odbočujeme. Dojíždíme k malému jezírku a já blbec si myslím, že to je ona Misurina :o) . Se stane no. Ale jezírko je pěkné a s daným pozadím velice fotogenické. A hlavně, zastávka zde má jedno pozitivum. Potkáváme zde Rainmana – Láďu z Liberce a jeho V-Stroma 1000 ;o) . Je to hodně pohodový típek, který si na 4 dny vyrazil do Dolomit. Chvíli s ním kecáme, fotím si ho do alba nových známých a vyměňujeme si informace, kde kdo byl, kde to je pěkné. Taky mu sdělujeme, kde se tu dá v okolí slušně ubytovat. Láďa však spěchá, ještě dnes chce dojet někam k Bormiu, či kaj. Takže si přejeme hezkou cestu a loučíme se. Láďa to ještě bere na Tre Cime.

My tam nejedem. Bereme to zpátky na Auronzo a po cestě potkáváme opravdové Lago di Misurina. Je poněkud větší, než to plivátko o pár metrů dál. Ale zase není tak hezké. Rychle kupuju nálepku a mizíme do Auronza. Cestu už znám, však sme tudma jeli včera :o) . Po cestě se ještě potřebujeme stavit do obchůdku nakoupit nějaké potraviny. V centru jsme si všimli Sparu, tak sme si řekli, že skáknem tam. Jenže problém, my ho nemohli najít :o) Prostě jsme dojeli až na druhou stranu Auronza a Spar jsme nenašli. Tak jsme opět skončili v malém obchůdku poblíž kempu.

Nakoupeno, jedeme do kempu. V kempu už byli i Benda s Kamčou, kteří se vrátili z túry. Byli právě na Tre Cime a pak lítali někde kolem passa Tre Croci. Když se převlíkám do civilu, slyším najednou lehce burácivý zvuk dvouválce. Vykouknu ze stanu a kdo to nepřijel, Láďa :o) Prej zkejsnul na kafíčku u Misuriny a už se mu nikam nechtělo, tak dojel za náma do Auronza :o) . Společně se domlouváme, že zajdem na pizzu. Jen Láďa že dojde až za chvíli, že se musí vybalit a zkulturnit. Jdeme do naší oblíbené pizzerky. Proč taky chodit jinam, když tady nás už znají a hlavně, je to kousek od kempu :o)

Sedáme si na terase a vyprávíme si, co kdo zažil a kde byl. Opět laborujeme, jakou si kdo dáme pizzu. Přece jenom nabídka je pouze v italštině a tou nikdo z nás nemluví. Takže spíš tak nějak tipujeme. Když už máme objednáno, doráží i Láďa. Vyklubal se z něj bomba bavič a vypravěč. Celý večer nás vlastně bavil jen on :o) . Pizza byla opět výborná. K tomu to bílé vínko. Paráda. Do toho začíná pršet :o( Holt Láďa si ten déšť přivezl s sebou z Rakouska. Čekáme tedy než přestane, abychom se mohli přesunout do kempu. Čeká nás tam ještě další vínko, co jsme koupili včera.

Naštěstí déšť brzo ustává a můžeme se přesunout. V kempu volíme pro večerní dýchánek nám známé místo u prádelny. Než totiž stačíme vychladit víno, začíná opět pršet. Ještě že ten kemp už známe. Máme víno, chipsy, keksy, baviče a neprší na nás. Co víc si přát. Za příjemného hovoru sedíme až někdy do jedenácté večerní, kdy nás rozpouští majitel kempu. Mají od 11 něco jako večerní klid ;o)

NEDĚLE  5.7.2009

Cíl: přejezd hřebenu nad obcí Tualis

Ujeto: 145 km

Dnešní den volíme jako odpočinkový. Vstáváme až někdy okolo osmé ranní opět do krásného slunečného dne. Láďa už je na nohách a pomalu se balí. Přece jenom by chtěl dojet do toho Bormia či jak :o) . My s Lenkou máme v plánu přejezd jedné enduro vložky, kterou nám doporučili zlíňáci. Snažím se přemluvit i Láďu, ať jede s náma, páč včera nad tímto plánem uvažoval, ale nakonec si jede svou. Loučíme se tedy a domlouváme se, že se letos ještě musíme někdy potkat.

Nabalení mizíme z kempu. Benda s Kamčou se jdou projít někam okolo Auronza. Sraz máme ve dvě opět v kempu. Chceme jít společně do centra ;o). Z Auronza odjíždíme stejně jako včera směr na Santo Stefano. Zde odbočujeme na SR355, která nás vede až do vesničky Mieli, ze které odbočujeme na další vesničku  - Tualis. A jak tak projíždíme, zjišťujeme, že tohle je ta cesta, kterou nás loni vedl Jájon do Auronza. Dokonce objevujeme i hospůdku, kde jsme si loni dávali ty výborně drahé špagety :o).

Z městečka Mieli to bereme dál do kopců po velmi úzké cestě, kde bych se s protijedoucím autem nevyhnul až do města Tulis. Odtud dál už nás vedla jen navigace, páč ukazatele dál nebyly. Pokračujeme dál po úzké asfaltové cestě do místních hvozdů. Cesta je mokrá a je na ní dost jehličí, takže raději jedu opatrně. Pořád nějak nechápu, proč mne sem ti zlíňáci hnali. Šak tu nic nima… Ale čím výš stoupáme, tím lesa ubývá a přibývají výhledy. Najednou se objevujeme na hřebeni. A už začínám chápat, proč mne sem hnali. Stojí to za to. Sice pořád asfalt, ale to nevadí. Pomalou jízdou se dostáváme až na hřeben Mont Crostis. Zde jsou první pozůstatky sněhu, s kterýma se letos v Alpách setkávám. Samozřejmě, že se s nimi musím vyfotit :o). A pak to přišlo. Asfalt najednou končí a už si to štrádujeme po hezké šotolině dál do kopců. A začíná to, co sem čekal :o). Přejezd hřebene po šotolině. Tak nějak si představuju i cestování v Rumunsku, jen né tak vysoko ;o). Je to paráda. Vlevo ještě kousek hřebene a vpravo sešup dolů. Jedu ve dvou a s kuframa, tak raději opatrně. Nerad bych někam zahučel. Ale je to prostě nářez :o) Ten klid, krom ševelení motoru a nikde ani noha. Asi v polovině přejezdu z Mont Crostis na Piz de Mede potkáváme další dva enduráky. Lehce se zdravíme a valíme dál. Opět malá pauza. Je zde pěkný pozůstatek zimy. Asi 3 metry vysoký val sněhu. No to si prostě žádá fotku.

Jediné, co mi kazí radost, je nízký stav paliva v nádrži. Sice žebravé oko ještě nebliká, ale stejně. Je to takový divný pocit být ve 2000 m.n.m. na šotolině, ručička palivoměru skoro dole.. no co si budem povídat :o). Konečně. Dojíždíme k asfaltové silnici, která vede do údolí. Sice cesta po hřebeni pokračuje ještě někam dál, ale už to neriskuju. Začla mi totiž svítit rezerva. Beru tedy zavděk možným sjezdem dolů. Koukám ještě do navi, kde je nejbližší pumpa. Vypadá to, že v okruhu 15 kilometrů jich pár je, tak to snad bude ok. Ale stejně, při sjezdu raději vypínám motor. A i tahle jízda má své kouzlo. Prostě klid, ticho, jen hučící pneumatiky :o)

Sjíždíme do  Ravascletta, kde zrovna probíhají nějaké enduro závody. Zastavujeme na focení. Jenže se nám blíží čas návratu do kempu, takže raději valíme. Do Auronza to bereme vedlejšíma silničkami, které jsme si našli v mapě. Jsou značeny zeleně, tedy s krásným okolím. A to se plní. Je zde i kupa zatáček, takže si jízdu zpět užívám. Při cestě projíždím i jedním malým passem – Sella di Razzo. Je to jedno z posledních italských pass, kterým projíždím. Než stačíme z tohoto passa odjet, přistavují u nás ještě rakušáci s dotazem, kde vůbec jsou a kam ta cesta vede. Když mi rakušák ukázal, podle jaké mapy jedou, docela jsem se nasmál. Měl u sebe pouze mapu celé Evropy v měřítku asi 1 : 100 000 :o). No i tak se dá cestovat :o).

Do kempu dojíždíme lehce před druhou. Benda s Kamčou zatím nikde. Ale po chvíli mi dochází textovka od Bendy, že jsou ještě někde v kopcích a že si můžem dát sraz u bobové dráhy, jež je dole ve městě. To bohužel nevychází, jelikož si právě chystáme oběd. Během pojídání rychlého oběda dochází Benda s Kamčou. Jdou si taky dělat něco k jídlu, takže se domlouváme, že k bobu a posléze do centra vyrazíme až kolem páté odpolední. Mezitím si dáme relax a připravíme si trasu na zítřek. Páč zítra se přesouváme do další destinace – Slovinska.

Čas plyne jako voda. Je pomalu čas vyrazit, abychom stihli to, co jsme si domluvili. Chceme si totiž sjet na bobu, co je dole v centru a pak zajít třeba někam na zmrzku. Ono to vypadá, že bobová dráha je od kempu daleko, ale v podstatě to máme zhruba 10 minut chůze od kempu. Přicházíme k němu a koukáme, jak to vypadá. Sjezd trvá asi 15 minut. Když však koukám, jak to někteří brzdí a zdržujou tak ostatní, nějak mne přechází na tu dráhu jít. Ale Benda s Kamčou jdou. Sedáme na lavičku a čekáme, až sjedou. Má to výhodu, pohlídáme jim věci a taky je můžeme vyfotit ;o) . Benda s Kamčou sedají na lanovku a mizí na kopec. Po zhruba 20 minutách se objevují na horní části dráhy, jež vidíme. Bohužel před nima je zrovna jeden člověk, co to fest brzdí. Benda proto úplně zastavuje a čeká, až bude dráha před ním volná. No a už jsou oba dole :o)

Než však Bedna s Kamčou sjeli dolů, Lenka dostala chuť na pravou italskou zmrzlinu. Takže jdeme hledat nějakou zmrzlinu. První pokus děláme u Laga di St. Caterina. Bohužel zde mají pouze nanuky. Naštěstí Benda ví o jedné cukrárně na náměstí. Takže tam jdeme. Výběr je opravdu velký. Mají tu třeba zmrzlinovou pizzu, zmrzlinové lazaně a podobně. Nakonec však všichni končíme u výběru ovocného poháru. A děláme dobře. Zmrzlina je opravdu výborná a stojí to za to.

Při večerním návratu zpět do kempu se ještě zastavujeme na pizzu a nějaké to decko bílého vína. Je třeba přece nějako zakončit náš pobyt v Itálii, no ne :o) Pomalu padá tma, jdem tedy do kempu a pomalu zalehnout. A ráno zase balit a hurá pryč.

PONDĚLÍ  6.7.2009

Cíl: Dovje

Ujeto: 200 km

Ráno se budíme do ne moc pěkného počasí. Je zataženo a vypadá to, že každou chvíli bude pršet. A taky se docela ochladilo. Nu což. Provádíme obvyklý rituál v podobě snídaně a ranní hygieny. A potom následuje námi všemi oblíbené balení. Ale nejsme v tom žádní nováčci a tak nám to jde tak dobře, že okolo desáté opouštíme kemp a můžeme vyrazit. Na benzince ještě lehce dobírám benál. Poslední drahý italský, proto neberu plnou. Páč podle informací je ve Slovinsku benzín levnější.

Jelikož nám počasí moc nepřeje, volíme pro přejezd hlavní tahy. Přece jenom vláčet se na mokrém asfaltu úzkýma uličkama místních vesniček se nám nechce. A ani naše gumy tomu nepřály. Nějako se nám po tom týdnu změnšil vzorek :o) Bereme to teda po SS52 směr Tolmezzo. Aspoň zjistím, proč mne navigace tahala přes ty kotěhůlky, když sme jeli do Auronza. Avšak po cestě jsem na nic nedošel. Silnice SS52 totiž vede okolo Tolmezza a není nikde placená a ani značená jako dálnice. Takže opravdu nevím, co ta navigace blbla. V Camii se napojujeme na SS13, kterou opouštíme v Chiusaforte. Chceme to totiž vzít do Slovinska přes Passo di Predel. A při sjezdu na SP76 opět zjišťujeme, že jsme tudyma jeli už loni s Jájonem :o) . Pořád je mokro a místy prší, jsme proto raději v nemocích. Sice jsme je na chvíli sundali, ale po asi 15 kilometrech zase nasadili, páč to vypadalo, že jedeme do deště. Naštěstí to nebylo nic silného, spíš jen takové mrholení. SP76 je docela rozbitá, takže Benda jede o něco pomaleji a já se mu přizůsobuju. Škoda toho počasí. Loni zde totiž byly hezké výhledy. A už míjíme Lago del Predil. Naši včerejší polemiku, že se zde zastavíme a třeba se i okoupeme nějak zavrhujeme. Je něco okolo 17 stupňů nad nulou a je zataženo. Holt, třeba jindy. Začínáme stoupat na passo di Predel. Po jeho přejezdu jsme ve Slovinsku. Je pořád tak nějak hnusně, že se nám nechce ani zastavovat a fotit. Sjíždíme dolů směr Bovec. Po cestě nás čekají dva semafory. Staví se tu nějaký most a tak je zde řízená doprava. Naneštěstí jsou před námi dva autobusy, což dost brzdí cestu. Naštěstí se nám je na páru rovinkách daří předjet. Ale jen tak tak :o).

Dojíždíme na křižovatku cest č. 203 a 206. No a my chceme nahoru, do sedla Vršič a nebo někam k němu. Proto volíme nájezd na silnici č. 206 směr Kranjska Gora. Projíždíme údolím řeky Soči, o kterém sem hodněkrát četl a i hodně mých kamarádů mi o něm říkali. Jenže v tomhle počasí na to nějak není nálada. Do toho zdejší asfalt trochu klouže. Říčka je opravdu nádherně modrá. To se jen tak nevidí, ale...  Znáte ten pocit, kdy se vám nechce zastavovat, kochat se a fotit… A do toho už bychom rádi našli nějaký kemp, kde zakotvíme. Od Waltra jsem věděl o jednom kempu v Trentu a o dalším sem věděl z netu. A ten je v obci Dovje. Projíždíme tedy údolím a aspoň částečně se kocháme výhledy na řeku Soču. Dojíždíme do Trenta a hledáme kemp. Nacházíme první z nich, ale nějako se nám nepozdává, a proto se domlouváme, že zkusíme najít ještě něco jiného. Po řekněme 5 kilometrech dojíždíme do druhého kempu v Trentu, ale ten nám přijde horší než ten první. Proto padá návrh, zkusit štěstí u místních. Přeci jenom nějaké cedule na ubytko zde byly.

A jak jsme se domluvili, tak i činíme. Stavíme u stavení, kde je cedule Zimmer Frei. Vykoukne na nás postarší paní, která se zkouší domluvit německy. Ale nějak se nedaří. Posílá proto k nám svou vnučku, která nám má dělat tlumočníka. První cena 80 euro za noc pro 4 lidi nám přijde příliš vysoká. Zkoušíme smlouvat a daří se nám dostat na nějakých 50 euro. Ale nějak se tu necítíme. Takže nakonec raději valíme dál. Navrhuju dojet do Dovje, do toho kempu, o kterém jsem věděl z netu. Ostatní souhlasí.

Vyrážíme tedy směr Vršič a Dovje. Výjezd na Vršič byl docela krutý :o). Zatáčky jsou zde hodně utažené a mají velké převýšení. K tomu ten mokrý asfalt, no prostě paráda… Největším šokem pro mě je, když v jedné vracečce potkáváme český autobus s přívěsem. Když jsem viděl, jak je v té zatáčce zlomený, moc jsem nevěřil tomu, že to projede. Ale světe div se, povedlo se mu to. Hotl asi tam nejel synek prvně :o). Konečně. Jsme na Vršili. Zastavujeme na parkovišti a jdeme fotit a pro nezbytnou nálepku na kufr ;o). Kamča, náš slovinský guru, nás láká do místní horské boudy. Prý je levná a nevaří tam špatně. Zkoušíme to tedy. Při pohledu do nabídky to opravdu nevypadá nijak zle. Sedáme proto a dáváme si segedinský guláš a k tomu pivko. V tomhle počasí to opravdu bodlo. Na chatě se dá dokonce ubytovat. Chvíli nad touto variantou uvažujeme, ale nakonec ji zavrhujeme. Nejsme zas tak daleko, takže dojedeme do Dovje.

Při odjezdu z Vršice mi opět začíná svítit žebravý oko. Volím tedy taktiku z předešlého dne. Vypínám motor a jedu jen tak :o). Jinak sedlo Vršič má ještě jednu zvláštnost. Na své severní straně má vracečky vydlážděny. Naštěstí jsme měli sucho, na mokru bych to jet nechtěl :o). Dojíždíme do Kranjske Gory a já to pálím k první benzince, kde beru plnou. Jinak info neklamalo, ceny benálu jsou zde opravdu levnější než v Dolomitech.

Natankováno, mizíme do kempu. Máme to už jen nějakých 15 kiláčků, to je pohodka. Přijíždíme do Dovje a navigace mne tahá do centra a potom zase zpět k hlavnímu tahu. Opravdu to nechápu. Kemp je u hlavní cesty a ta pošahaná navigace mne tahá skrz město…. Přijíždíme do kempu Kamne. Vypadá velmi hezky a rozhodujeme se, že zde zůstaneme. Jdeme se nahlásit, pozjišťovat ceny a tak. Cena 15 euro za dvě osoby nám přijde  velice rozumné. Jdeme si najít nějaké vhodné místečko pro stany. Plácek je fajn, začínáme stavět. Mezitím nás vítají naši sousedé, kteří mají stany nad náma. Jsou to turisti z Morávky, kteří sem přijeli lozit feratky. Jsou tu prý už týden. Tahám z nich teda rozumy, kde se tu dají nakoupit nějaké potraviny. Radí mi zajet si do Jesenice, že jsou tam hypermarkety. Jejich rady využívám, jen co dostavím stan a vybalím. Benda mi dává svůj seznam, co chce koupit a s Lenkou mizíme.

Do Jesenice to je nějakých 8 kiláčků a obchod je hned na kraji. Mizíme teda v útrobách marketu a nakupujeme. Nejdřív nějaké to ovoce, pečivo a  pak ještě pár drobností jako jogurty a nějaké ty sladkosti. Nakoupeno, zaplaceno, jedeme zpět do kempu. Benda s Kamčou  jsou už zabydlení. Dáváme jim jejich věci, co chtěli a jdeme společně vařit večeři. Kemp je na tohle vybaven, je zde totiž menší přístřešek pro obyvatele, aby si měli kde uvařit. Spolu s náma využívá altánek i skupinka čecháčků s dětmi. Venku opět prší. Zalehnout jdeme až jak se začne smrákat. Přece jenom byl dnešní den trošku náročnější…

ÚTERÝ  7.7.2009

Cíl: Bled

Ujeto: 50 km

Vstáváme před osmou. Počasí je takové všelijaké. Chvíli svítí slunko, chvíli je zataženo. Při snídani domlouváme dnešní program. V plánu je návštěva jezera Bled a hradu nad ním a Kamča by se ráda podívala na soutěsku Vintgar, jež je nedaleko jezera.

Vyrážíme za sucha a vcelku slušného počasí. Navigace funguje relativně v pohodě a dostává nás hezky do Bledu. První zastávkou je místní hrad. Při dojezdu na parkoviště pod hradem se starám o zábavu japonských turistů. Když chci totiž zaparkovat, nějak si neuvědomím, že nemám zařazenou rychlost a po přidání plynu se místo jízdy vpřed klátím na stranu na vedle stojící auto. Naštěstí kufry docela zabírají a motorka mi nepadá úplně, jen se o kufry opře. Ovšem plexi mírně přejíždí po nárazníku onoho auta. Na nárazníku zůstává čmouha, která jde však lehce odstranit prstem. Uf. Ještě že tak. Tuhle situaci si japonci fotí a vesele to komentují :o). Paráda :o).

Napodruhé se mi už daří zaparkovat bez škod :o). Vyrážíme směrem k hradu. U kasy nás však čeká zklamání. Protože podle toho co tam bylo napsáno, bylo za docela velké vstupné přístupné pouze nádvoří a ještě k tomu bez průvodce. To se nám nějako nezdá a proto valíme dál. Respektive k jezeru Bled.

Chvíli kroužíme okolo jezera a hledáme nějaké vhodné parkoviště pro naše oře. Ale všude to je placené. Takže když už máme platit, volíme místo co nejblíže vody. Jdeme se projít. Voda v jezeře je opět nádherně zbarvená a čistá. Uprostřed jezera je ostrov s barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1698. Když jsme v největší vzdálenosti od motorek, začíná pršet :o(. Schováváme se v místní půjčovně loděk. Po asi čtvrt hodince déšť ustává. Je čas se vrátit, páč máme zaplaceno parkovné jen na hodinku. Během návratu k motorkám se domlouváme co dál. Počasí nevypadá nijak vábně. Ze všech stran černo, což nevěstí nic dobrého. Nakonec se dohodnem na tom, že si zajdeme někde po cestě na oběd a uvidíme, co dál. Kamča si furt prosazuje návštěvu průrvy Vintgar :o). Vymotáváme se z města Bled a valíme stejnou cestou, jakou jsme dojeli. Zastavujeme v Spodnje Gorké u hospůdky, kde je napsáno, že mají i menu. Sedáme si na zahrádce a čekáme na servírku. Přináší jídelníček. Komunikace probíhá v angličtině, i když slovinština je docela podobná češtině. Dáváme si  to menu, i když  nevíme co je co. Je tam napsané nějaké maso s bramborem, ale nevíme co je to první. Když se na to ptám servírky, dovídám se, že je to klobáska s fazolí. Nějak jsme si mysleli, že to je fazolová polívka s párkem a k tomu bude maso. Jenže servírka nás brzo vyvádí z omylu. Menýčka mají dvě a to bud fazole a nebo maso :o). A tím že jsme se ptali na ty fazole, donesla nám je :o). Nu což, dlouho sme fazole neměli :o) Naposledy den zpátky a to byly fazole z plechovky :o).  Ale co, nevadí, hlavně že to je teplé jídlo, no ne. Problém nastává při placení. Servírka nám totiž účtuje ceny dle jídelníčku a né ceny dle menu. To se nám nelíbí a tak se s ní přeme o ceně. Servírka nakonec povoluje a dává nám cenu, jež byla předtím napsaná na tabuli (podobnou situaci jsme zažili s Buczem a Mengelem při cestě na Balaton v květnu).

Při obědě se pořád různě honí počasí. Chvíli je zataženo, chvílema se to trhá a pak zas prší. No prostě paráda. Pořád zvažujeme, zda jet na Vintgar a nebo jet do kempu. Nakonec však většina rozhoduje o tom, že tu soutěsku zkusíme. A tato volba se vyplácí.

Máme štěstí, soutěska je nedaleko místa, kde jsme obědvali. A cesta k ní je dobře značená. Když dojíždíme k parkovišti, začíná opět lehce pršet. Bereme si tedy raději nemoky na sebe i na prozkoumání soutěsky. U vstupu platíme 4 ečka za vstup a mizíme v dál. Soutěska Vintgar je tvořena skalním masivem, jež protíná říčka Radovne. Zde bych chtěl poděkovat Kamči, že nás sem vzala. Je to úžasná podívaná. Jen to počasí. Co sme vstoupili na území soutěsky, tak pršelo. Jen se měnila jeho intenzita. Ale mělo to jedno pozitivum. Bylo tam daleko míň lidí. Si teda myslím. Protože si nedovedu představit, kolik tam chodí lidí, když je hezky…. Celá trasa má 1,6 km a je zakončena pěkným vodopádem. U něj nás chytla menší bouřka. Když se zahřmělo, tak se i skály třásly.. a to nekecám. Fakt to byl rachot :o).

Po zhruba hodině se promočení vracíme k motorkám. Zvenku sme byli mokří od deště a zevnitř od potu. Takže si člověk nevybral. Když nasedáme a chystáme se k odjezdu, začíná pršet ještě silněji. Fakt paráda. Míříme zpět do Jesenice na nákupy. Je opět třeba nakoupit nějaké pečivo a pár drobností. Když dojíždíme do kempu, přestává pršet. Ano, ani my tomu nevěříme :o). Ale hodí se to. Chceme si totiž udělat něco k večeři. V mezičase do kempu přijíždí skupina motorkářů. Je to parta z Čech, která míří do Chorvatska k moři. Kamarádsky se zdravíme, ale nějaká družba nenastává.

Jdeme si dělat večeři. Zabíráme takticky místo hned u recepce. Má to výhodu, je to dál od altánku pro ostatní, který zabrali vodáci z Čech a tak máme relativně klid. Večer si pak zkracujeme hraním karet. Bo je třeba je využít, když už je s sebou taháme, no ne? Spát jsme šli okolo desáté. Venku to vypadalo zase na slušnou metelici. A taky že jo. Blesky lítaly jeden za druhým, do toho hřmění. Paráda. Já celou dobu doufal, že náš nový stan to vydrží. A taky že jo. Obstál na jedničku ;o).

STŘEDA  9.7.2009

Cíl: Lednice

Ujeto: okolo 500 km

Ráno se budíme opět do pošmourného rána. To nijak nepřidává mé špatné náladě, jež je dána pracovními problémy. Do toho předpověď počasí a když se ještě kouknu na zadní gumu, na které vzorek už skoro není, mám jasno. Zkracuju dovolenou a jedu dom. Benda to snad chápe, ví v jaké jsem situaci.

Balíme se a rozdělujeme se. Benda si skákne do Villachu a pak se připojí k Derikovi a Jájonovi, kteří se potulují někde v Rakousku. My s Lenkou to bereme přímou cestou směr ČR. Jelikož zadní guma nevypadá nijak dobře, využívám hojně i dálnice. Chceme dneska najet co nejvíce kilometrů a pokud možno dojet i do ČR. Ze Slovinska odjíždíme přes Korenské sedlo. A hned při první možnosti se napojujeme na dálnici A2 směr Graz. Nemá totiž cenu motat se někde po Villachu. To ho raději objedeme. Na dálnici však nevydržíme dlouho. Využíváme nebližšího sjezdu, abychom se podívali k jezeru Wörthersee. Jenže ouha. Cesta nás vede stále přes města a s takovou moc velkou porci kilometrů neuděláme. Volíme tedy opět ústup na dálnici A2. Tu opouštíme až za městem Wolfsburg, kde odbočujeme na silnici 78 směr Leoben. V Judenburgu nás navigace opět navádí na dálnici, tentokráte S36. Tuto na chvíli opouštíme v Leobenu. Potřebuji natankovat a říkám si, že ve městě bude levnější než na dálnici. A mám pravdu.

Z Leobenu to zas berem chvílema po bočních cestách. Počasí je stabilní. Zatím neprší, jen je děsná zima. Ještě že mám vyhřívané hefty. Navigace nás vede podél dálnice až do Semmeringu. Zde nás tahá na nějakou boční cestu, ani pomalu nevím kam. Ale nemám ji ta za zlé. Zatáhla nás totiž na krásnou cestičku, která vedla mezi skálami. No a dokonce nám začalo i svítit slunko. Takže paráda. Po dalších menších cestičkách se dostáváme až do města Gloggnitz. Ještě chvíli se držíme vedlejších cest, ale cesta nějak neubíhá dle našich představ. Proto boční cesty opět opouštíme. Tentokráte u města Neunkirchen. Držíme se směrovek na Vídeň a opět se dostáváme na dálnici A2. Po ní jedeme až do Vídně.

Chtěl jsem se tomu městu nějako vyhnout, ale bohužel nemám s sebou mapu, abych si udělal nějakou objížďku. Proto nechávám navigaci, aby mne protáhla městem. Míjíme odbočku se směrovkou Praha a doufám, že navigace ví, co dělat. Ale ouha. Tahá nás do centra. Tomu se chcu vyhnout. Je okolo třetí, což znamená špičku a to opravdu ne. Chvíli si teda hraju s navigací a snažím se najít dálnici směr Praha. Daří se. Za chvíli se před náma opět objevuje cedule s nápisem a směrovkou Praha a Brno. A těchto šipek se držíme. Jenže opět zrada. Chtěl jsem se vyhnout zácpě v centru a  dostal jsem se do zácpy na dálnici. Do toho na nás už od Semmeringu pere slunko a je vážně dost horko. Ale co jiného dělat. Nezbývá, než se pomalu posouvat s kolonou aut přes Vídeň. A nakonec se to daří, po zhruba 45 minutách opouštíme centrum Vídně.

Teď už je to pohoda, tuhle cestu už znám a i navigace ukazuje vcelku logicky :o). Je okolo 4 odpolední a nám s Lenkou je jasné, že do Ostravy už dneska nedojedeme. Šlo by, ale prostě se už nechce. Proto volíme alternativní plán. Ubytujeme se na kolejích Mendlovky, které jsou v Lednici. Známe je z loňské návštěvy Lednice s Mirkem a Evou.

Po již známých cestách se dostáváme přes Mistelbach a Poysdorf až na české hranice. Hurá, konečně ČR :o). Na ubytovnu to máme již kousek. Průjezd Valticemi a již stojíme před kolejemi. Mají volno, paráda. Jediné co nám kazí jemně radost je to, že od loňska zdražili o 50 kč na hlavu. Ale co, kde jinde bychom hledali ubytko v téhle části.. a ještě k tomu levnější. Proto zůstáváme. Jdeme si rychle hodit věci na pokoj a valíme do centra se někam navečeřet. Přece jenom, máme oba hlad.

Zkoušíme najít hospůdku, kde jsme jedli loni, ale nedaří se nám to. Proto zastavujeme u první hospůdky, kde vaří a má zahrádku. Bohužel, teď si nevzpomenu na jméno této hospůdky, ale můžu ji vřele doporučit ;o). Objednáváme si řízek. Je slastný :o)

Po výborné večeři mizíme zpět na pokoj. Jsme docela utahaní. Nějak na nás dopadla únava za celý pobyt v zahraničí. Usínáme už po deváté hodině. Ale není to ve stanu, ale pěkně v posteli… Nádhera :o).

ČTVRTEK  10.7.2009

Cíl: Ostrava

Ujeto: okolo 229 km

Budíme se už okolo sedmé ráno. Venku je přímo nádherně. Škoda že takhle nebylo, když jsme byli ve Slovinsku, to bych tam možná zůstal. Ale co už :o). Balíme věci a okolo deváté už valíme směr domov. Cestou se chci ještě stavit v Horní Lidči na něco se juknout.  Nahazuju teda Lideč do navi a vyrážím. Jenže co to. Navi mne táhne na Slovensko. No do dupy… Koukám tedy jen kudma mám jet a jedu podle sebe.

Beru to na Uherský Brod a Bojkovice. Zde máme drobek smůlu, páč je zde objížďka ve směru na Valašské Klobouky. No co se  dá dělat. Tahá nás to až do Luhačovic. No drobátko jsme se motali, ale nakonec vše dobře dopadlo a my se dostali opět na správnou cestu :o). Nastal však další problém. Opět mi začlo svítit žebravé oko. Takže bylo třeba najít benzinku, kde berou kredity, páč sem měl v peněžence asi 30 Kč :o). Zde opět pomohla navigace a její záznamy. Navedla nás na nejbližší benzinku. Takže paráda :o). Něco málo jsem nabral a razil dál směr Lideč. Zde si vyřizuju co potřebuju a už jedeme domů.

Z Lidče znám cestu už skoro nazpaměť. Beru to po hlavních tazích směr Vsetín a Valmez. A právě ve Valmezu se to stalo…. Začalo pršet, zastavuju, abych sundal navigaci, kterou sem nabíjel. Navigace schovaná, chcu nastartovat a ono prd. Motorka jen škytne. Nějako to nejede. Dle všeho špatná baterka, páč startér se ani nehne :o(. Jenže co teď? Zastavovat auta? Kdo z nich bude mít startkáble? No nic, volím alternativu. Nedaleko odtud bydlí kamarád z Jižanů, Tomáš. Beru telefon a volám. Mám štěstí, je doma a je ochoten za náma s kablama dojet a oživit nás. Jen musíme chvíli počkat. Přeci jenom má svou práci a tu nejdřív musí dodělat.

Ona chvíle trvala zhruba hoďku, ale co. Jsem rád, že Tom vůbec přijel. Takže prostřednictvím tohoto cestopisu, Tome, ještě jednou moc děkuju, že jsi dojel a pomohl si mi se dostat do Ostravy ;o). Máš to u mne :o). Tom dojel, vytáhl kable, motorka udělala hkr, prd a už zas jela :o) Takže nahazuju sedlo a hurá co nejrychleji směr Ostrava. Pro jistotu jedu jen s potkávačkama, přece jenom, nerad bych zas někde zůstal viset….

Do Ostravy dojíždíme zhruba za hodinu. Cesta už proběhla bez problémů. Zastavuju před barákem, abychom mohli vybalit věci. Pro jistotu zkouším, zda motorka startuje. Naštěstí jo. Baterka se cestou nějak dobila. No ještě že tak. Když ještě koukám na zadní gumu, tak si říkám, že jsme přijeli včas. Je totiž úplně hladká. Myslím, že víc km by už nesnesla…

ZÁVĚR

Najeli jsme okolo 2500 km. Celá tahle sranda nás s Lenkou vyšla asi na 12 tis korun. Opět jsme prozkoumali část světa, kterou jsme neznali. Poznali se s kupou parádních lidí a zažili hromadu nových věcí. Alpy mají pořád své kouzlo a je tam stále co objevovat. Ale dám si od nich na rok pauzu. Příští rok prostě někam jinam. Buď sever či východ. Alpy max na Jawě – co ty na to, Davide? Ale né jako hlavní dovolenku. Prostě to chce střídat, aby se to člověku nepřejedlo :o).