Plán téhle cesty vznik už loni. To jsem se takhle jednou koukal do mapy a napadlo mne, zajet se podívat na Polskou stranu Tater. Ale nějak to furt nechtělo klapnout. Prostě se jezdilo jinam. Pak ale nastala změna. Thymall s Petrou pořádali malou garden party. No a byl tam i Honza TA, který teď jezdí BMW F 800 GS :o) a slovo dalo slovo a už bylo domluveno. Další víkend jedeme prozkoumat Polskou stranu Tater ;o).

Doma nad mapou mne však čekalo mírné zklamání, když jsem zjistil, že to, co jsem považoval za Tatry, jsou už Karpaty a ty nejsou až tak vysoké. Ale co, podle mapy to vypadalo na obdobu Beskyd a cest tam taky pár bylo, tož co.

Ještě bylo nutno naplánovat jemně program. Tímto jsem pověřil Lenku, páč časově to teď vůbec nedávám. Aspoň našla to, co jí zajímá :o).

PÁTEK

Sraz s Honzou máme u nás před barákem v pět odpoledne. Chceme totiž využít pátku a dojet co nejblíže Polsku. Bohužel, Honza má problémy v práci, a tak posouvá odjezd až na půl šestou. Honza dojíždí přesně. My s Lenkou ještě dobalujeme Tigra a můžeme vyrazit. Dnešek bereme jako přejezd na Slovensko, kde hodláme přenocovat. Na výběr máme dvě varianty. Buď přespíme u termálního jezírka v Kalamenech nebo poblíž Kvačan v takové lesní boudě.

Cestu volíme jednoduchou a tu nejrychlejší. Neboli po dálnici do Frýdku, pak na Ostravici, přes Klokočov do Žiliny a odtud po hlavních tazích až do Ružomberoku. Pod hradem Strečno začínají mírné komplikace. Cesta začíná být totiž dost ucpaná. Jenže nevíme proč. Nechce se nám však čekat, takže to bereme nadrzo středem. Proč nevyužít toho, že jsme na motorkách :o).  Kolony se táhnou až za Martin. Jet autem, tak v nich sedíme ještě dnes.

Jsme v Ružomberoku a Honza už dle navigace nás tahá cestičkami do Kalamenů. Dojíždíme na místo. Jsou tu už dva stany a pár místních. Zvažujeme, zda zůstat zde nebo pokračovat do nedalekých Kvačan. Lenka se však se okoupat a já sem línej se pak po koupání balit, a proto zůstáváme. A Lenka je jen ráda :o). Bohužel děláme chybu, ale kdo to mohl tušit.

Stavíme stan a jdem se naložit do termálů. Voda má nějakých 35ˇC, takže je teplejší než okolí. Chvíli se čachtáme a vyhříváme. Ale po chvíli mne to přestává bavit,  proto „bazének“ opouštíme a jdeme si dělat večeři. No dělat. Spíše sníme to, co Lenka nachystala už doma :o)

Honza si vaří čaj, nám stačí to, co máme z domu. Jí se, kecá se a o čem jiném než o motorkách a o plánech na víkend. Mezitím se u jezírka střídají návštěvníci. Někteří hluční, jiní tiší. Bohužel kolem desáté, kdy si jdeme lehnout, dochází partička nejspíše místních. Naštěstí stíhám usnout. Bohužel mne v půlce noci budí, páč dělají slušný bugr. No ale co už….

SOBOTA

Budíme se okolo půl sedmé. Partička tam už není, a tak je konečně klid :o). Odešla prý okolo páté ranní. Vaříme snídani a zvažujeme kam se dnes pojede. Lenka chce navštívit nějaký Polský hrad – Niedzica. Bereme si tedy k ruce i navigace a spolu s mapou plánujeme dnešní cestu.

Pomalu je třeba se i pobalit, páč před náma cesta dlouhá a čas utíká jak voda. Okolo deváté se nám daří Kalameny opustit a vyrážíme směr Polsko. Navigace nás táhne po silnici č. 584 směr Zuberec. Začínáme stoupat do kopců a toto stoupání mi začíná připomínat Alpy. Je to velice hezká cesta s krásnými výhledy do okolí, která nás vede až na Slovensko–Polské hranice. Zde máme první zastávku, je totiž třeba upřesnit, kudy pojedeme na Niedzicu. Volíme trasu, jež nám navrhuje navigace. Vypadá jako nejschůdnější.

Jsme v Polsku teprve chvilu a už tu máme první zácpu. Na to,  že je sobota dopoledne, je to tu vcelku plné. A po chvíli nám dochází proč. Jsme totiž v městě Nowy Targ a je zde tradiční sobotní burza :o). Naštěstí motorky opět usnadňují průjezd. Po chvíli jsme z města pryč. Kousek za Nowym Targem odbočujeme zpátky na jih na vesnici Frydman, ze které to je už jen kousek do Niedzici k hradu.

Projíždíme Niedzici a hledáme místo k zaparkování. Projíždíme celým centrem, ale nic nás pořádně nezaujalo. Takže se vracíme na začátek, kde jsem si předtím všiml pár místeček. Parkujeme těsně před značkou zákaz stání :o). Zamykáme motorky a jdeme na hrad. Všude je kupa lidí, ale s tím se dalo počítat. Hrad je až na vršku. Když docházíme k bráně, zjišťujeme, že kasa je dole. Pro lístky vysíláme Lenku, páč hrady jsou její parketa :o). Vstupné je lidové, v přepočtu necelých 60 korun. Jak už jsem si u polských hradů zvykl, prohlídka je bez průvodce. Ten se uděluje až u větších skupin, což zrovna my nejsme.

Hrad je to malý, ale útulný. A to, že si můžeme zajít kam zrovna chceme, má taky své kouzlo. Při průchodu jedné arkády potkáváme pod námi na nádvoří skupinku s průvodkyní. Od ní si vyslechneme jednu z mnoha historek tohoto hradu. Byla o jeho bývalém majiteli a jeho ženě, kterou nechtěně shodil z okna. Pokračujeme dál v prohlídce hradu. Ta však po chvíli končí, přeci jen to je malý hrad :o). Blíží se poledne a my se chceme najíst. K tomuto si vybíráme hospůdku přímo vedle hradu. Mají zde menu za 16 zlotých a i výběr v jídelníčku není špatný. Vybíráme si všichni. Lenka si bere menu a my s Honzou si bereme kuřecí steak. K tomu polívečka a něco k pití. No prostě pohoda :o). Jídlo je výborné. Během pauzy mezi polívkou a druhým se seznamujem s místníma motorkářema. Teda spíš oni se seznamují s námi. Tenhle přístup u nás neznám, ale je to fajn. Prostě borec za námi přišel, pozdravil, pokecal kde byl a poptal se, jak jedem my :o).

Po obídku nás čekala ještě krátká prohlídka muzea kočárů, která je součástí hradu. No a pak už hurá do sedel a jedeme do hor. Kdybychom věděli, co nás čeká….

Objíždíme přehradu pod hradem a otáčíme to zpátky na sever směrem k horám. Jedeme po hlavních tazích, páč vedlejšky tu snad ani nejsou. Nebo né takové, které by někam vedly. Opět další zácpa. Tentokráte z důvodu opravy komunikace. Opět nadrzo předjíždíme celou kolonu až k semaforu. Přece tam nebudeme čekat. Valíme dál po silnici č. 969 směr Kroscienko . Cesta se opět zaplňuje a to nás těžce nebaví. Bo kdo se má furt loudat za nějakýma kolonama. To není žádná zábava. Zastavuji v Rzece u odbočky na Ochotnicu Dolnum. S mapou v ruce uvažujeme co dál. Páč pokračovat dál nahoru nemá smysl. Padá tedy návrh, abychom se vrátili zpět na Slovensko. To má výhodu v tom, že tam vím o místě, kde se dá přespat na divoko. Chceme to projet právě přes Ochotnicu, bohužel od místního se dovídáme, že cesta je uzavřená a otvírá se až 5.8.. Takže nezbývá nic jiného, než jet zpět tou samou trasou :o(.

Po cestě zpátky se zastavujeme v Sromowce Wyzne, odkud by měl být výjezd na horský hotel Trzy Korony. Ten se nám sice najít podaří, ale je tam zákaz vjezdu a k tomu ještě kupa lidí. Takže na to dlabem a jedeme dál ke Slovenským hranicím. Jsme opět v Niedzici, kde se nachází přechod. Přejíždíme na Slovensko a jedeme směr Červený Klášter. Má zde být nějaké muzeum a opět výstup na Tři Koruny. Bohužel ani z tohoto bodu se nám nepodařilo k chatě vyjet. Museli bychom totiž přes řeku a most tu není. Ten je v Niedzici. Takže jediná možnost, jak se dostat nahoru, je po svých. Na to bohužel nemáme dostatek času. Takže si tento výstup necháváme na příště a jedeme směr Malužiná. A proč právě tam? Je tam kemp, který jsme před lety objevili s Derekem a starou bandou. A kemp má tu výhodu, že je zavřený neboli dá se tam přespat zadara :o) (léty ověřeno).

Cestou se zastavujeme ve Spišské Staré Vsi, kde si Honza dává off výjezd na místní sjezdovku. Já na to nemám obutí, tak na něj čekám spolu s Lenkou dole.

Honza už je dole a my můžeme vyrazit dál po silnici č. 542 směr jih. Ve Slovenské Vsi odbočujeme vpravo na obec Výborná, abychom se po chvíli napojili na tatranskou magistrálu. Ta je mi důvěrně známa. Projížděl jsem ji už několikrát. Vede těsně pod vrcholky Vysokých Tater. Tuto cestu opouštíme ve Vyšných Hágách. Sjíždíme dolů do údolí a napojujeme se na hlavní tah směr Liptovský Mikuláš. Po cestě děláme další zastávku v obci Východná, kde navštěvujeme areál folklórného festivalu. Po obhlídce a focení pokračujeme dál.

Na večeři je třeba sehnat drobet pitné vody, takže se musíme zastavit ještě někde na pumpě. Jedna taková vhodná pumpa je v Liptovském Hrádku, kde i chvíli okupujeme místní obchod s potravinami. Chce to totiž něco na snídani a taky něco na pití večer :o).

Zásoby doplněny, můžeme vyrazit směr Malužiná. Cesta je mi důvěrně známa. Přeci jen tam nejedu poprvé :o). Při příjezdu do kempu nás čeká první překvápko. Jsou zde jeho majitelé. Nezbývá, než se zeptat o dovolení, zda zde můžeme přespat. Majitelé v tom nevidí problém a tak sjíždíme dolů k řece na naše obvyklé místo. Zde nás však čekalo další překvapení. Naše místo totiž bylo obsazeno jinými lidmi. A to se nám nelíbilo, přeci jen spát vedle nějaké cizí bandy, která k tomu vypadala, že v noci moc klidní nebudou, to prostě ne. Stačil nám pátek na Kalamenech :o). Hledáme tedy jiné místo. Níž k řece, to je poněkud nevýhodné, páč tam bude víc komárů a větší kosa. Volíme tedy místo u chaty majitelů. A to se nám vyplácí :o).

Majitelem „kempu“ je manželský pár. Během stavby stanu se s námi seznamuje paní Hanka. Je to velmi příjemná paní, která je dost upovídaná. Nabízí nám možnost sprchy a podobné vymoženosti, čehož však nevyužíváme. Když začneme dělat večeři, čeká nás poslední překvápko. Paní Hanka nám totiž nese domácí bramborové placky a dobrý domácí vývar. Sice odmítáme s tím, že máme vlastní jídlo, ale marně. A děláme dobře. Placky jsou vynikající a i polívka bodne. Když si po snězení placek chceme udělat aspoň něco menšího ze svých zásob, objevuje se opět Hanka a tentokráte nám nese kastrůlek s gulášem. Že prý zítra odjíždějí a stejně by to nesnědli. Nu což, sníme i tohle. Guláš má grády, je fakt dobře kořeněný. Jenže po jeho snězení už není kam dát naše jídlo. Jsme totiž slušně přecpaní :o).

Sytí, ale žízniví. Bereme námi koupenou láhev vína a jdeme hostitelům oplatit jejich laskavost. Usedáme spolu na terase. Otevírá se víno, keksy a začíná se debatovat. Večerním tématem je muzika, kterou má pan majitel (bohužel, na jméno si nepamatuju) v oblibě. I když, v oblibě. Uznává pouze dvě kapely a to Richarda Müllera a IMT Smile :o). Z tohoto vznikne několik humorných zážitků, kde se ti dva přou o kapelách a nebo když nadhodíme něco, co posloucháme my :o). Ona totiž dle majitele není lepší kapela než IMT Smile :o). Těžko se to popisuje, to se musí zažít :o)

Během večerního posezení se na chvíli Hanka ztrácí a po chvíli se objevuje s obloženou mísou a popcornem. Opravdu milé překvapení :o). Takhle jsem si večer opravdu nepředstavoval. Spát jdeme ve veselé náladě a s plnými břichy okolo jedenácté večer. Na noc ještě od Hanky dostáváme deky, kdyby nám byla zima. Sice nebyla, ale zase sloužily jako měkký podklad :o).

NEDĚLE

Spí se báječně. To ticho. Oproti pátku prostě luxus. Vstáváme před sedmou ráno. Nastává obvyklý rituál. Uvařit snídani, spáchat hygienu, sbalit se a vyrazit domů.

Z kempu odjíždíme po rozloučení s našimi hostiteli okolo deváté. Na dnešek je plán jasný. Chtěli bychom si vyjet k hotelu Králova Studňa, který je nad Dolným Harmancem. Tuto cestu mi doporučil švagr. Jde o šotolinovou cestu do kopců Velké Fatry.

Vyrážíme z kempu směr Liptovský Mikuláš, kde se stavujeme v obchodě nakoupit svíčky. Když tak venku čekáme na Lenku, až nakoupí, setkávám se zde s asi nejstarším chlapíkem na Slovensku, co jezdí Triumpha. Znám ho z Triumph fóra, jen by mne nenapadlo, že ho tu potkám. Chvíli s ním kecáme. Ale už je tu Lenka, tak valíme dál.

Bereme to po silnici č. 18 směr Ružomberok. V obci Partyzánská Lupča však odbočujem vlevo na tzv. Mikiho zkratku (cesta, kterou navrhnul kamarád Miki při své poslední jízdě – viz. cestopis Rájem a peklem z roku 2008).

V Partizánské Lupči mne zaujaly polní cestičky, které se šinou na místní kopečky. Koukám do zrcátka a vidím, že Honza se dívá stejným směrem.  A je to jen otázka okamžiku, než se jasnými gesty domlouvíme, že ty cestičky zajedeme omrknout. V navi hledám přístupovou cestu k polňačkám, což se dost rychle daří. Stačí jen o pár ulic dál zahnout a už se houpeme na prašné cestě :o). Cesta ve dvou a s plnou bagáží není sice až taková sranda, ale daří se. Dojíždíme na vršek ke kapličce. Je odtud nádherný výhled na místní kopce a na pokračování šotoliny. Jenže ta už nevypadá na to, že by šla projet ve dvou s bagáží a s cestovními gumami. Domlouvám se tedy s Lenkou, že ji na chvíli nechám u kapličky a půjdem to s Honzou omrknout.

Sjíždíme do údolí,  pak zas šup na další kopeček. Na chvíli se mi Honza ztrácí, ale to je tím, že pro výjezd volí jinou cestu. Za chvíli se oba setkáváme na protějším kopci, než z kterého jsme sjeli. Pěšina pokračuje dál do lesů, ale to je spíš už na lehkou motorku a ne na ježdění s bagáží. Vracíme se tedy zpět ke kapličce, kde na nás čeká Lenka :o).

Nakládám Lenku a sjíždíme zpět do vesnice. Jelikož se ke kapličce žene nějaké auto, volíme pro sestup raději druhou stezku, která také vede do vesnice. Ve vesnici se opět napojujeme na asfalt a hrneme to směr Liptovská Lužná, kde odbočujeme na hlavní tah, silnici č. 59, jež vede až do Harmance.

Šotolinka, jež mi doporučil švagr, začíná kousek nad bufetem v Dolným Harmancem. Tento bufet znají snad všichni motorkáři, kteří kdy na Harmanci byli. Zastavujeme u této odbočky a zapalujeme zde svíčku. Je to totiž místo, kde loni vyhasl Mikiho život. Chvíli stojíme a vzpomínáme. Není to však nijak dobrý pocit. Proto sedáme na motorky a hrneme se na offík :o)

Ještě než vyjíždíme, nás zastavuje starší pár se zlínskou značkou v Yarisu, zda sme už nebyli na hotelu, že se tam taky chystaj, páč už má být otevřený. Odpovídáme, že tam taky jedeme a že se uvidíme nahoře :o). Vyrážíme první a oni za náma. Za chvíli se mi však ztrácejí ze zrcátek. A vůbec se nedivím. Po chvíli asfaltu totiž přichází hezká kamenitá cestička, které je pro nás to pravé ořechové, ale pro Yarise asi žádná sranda :o)

Valíme si to furt dál a dál. Místama je cesta sice poněkud horší, ale dá se to. Honzovi je hej, ten má na to lépe stavěný stroj a hlavně, je lehčí o jednoho pasažéra. Ale i tak se to dá. Cesta je to příjemná, ale docela dlouhá. Celý výjezd má něco mezi 15-20 kilometry, což mi přijde docela dost. Po výjezdu k hotelu sem zpocený jak šťur :o). Ale stálo to za to. Parádní výhled, parádní místečko :o). Ptám se dvou místních, zda tu není náhodou zákaz. Ti mi však tvrdí, že to je ofiko příjezdová cesta k hotelu, po které jezdí i E-čkové mercedesy. No proč ne… :o). Také se dovídáme, že tato cesta je jediná přístupová, takže se po ní musíme i vrátit. No co už.

Je po jedné odpolední, je třeba se vrátit zpět na asfalt a valit směr ČR. Cesta dolů je daleko rychlejší než cesta nahoru. Čím to asik bude. Lenka dokonce stíhá i natočit nějaké to videjko. Během dvaceti minut jsme dole. Teď už nás čeká jen asfalt. Cesta přes Harmánec je fajn. Člověk jede 60-70 km/h a dře pomalu i ušima o asfalt. Dojíždíme až do Dolné Štubni, kde je třeba dotankovat palivo. Prozatím mi vychází spotřeba pod pět litrů, což je víc než hezké.

Další naše kroky vedou přes Fačkovské sedlo směr Rajec. Na Fačkovském sedle máme vlastně poslední zastávku tohoto výletíku. Z něj to už je opět jen přesun domů. Sice byly ještě nějaké úvahy, stavit se v Rožnově na zmrzku, ale s přibývajícím časem a stoupajícím horkem jsme se rozhodli pro co nejrychlejší přesun do Ostravy. Zprvu to bereme po bočních cestách, ale ve Frýdku se napojujeme na dálnici a valíme. Páč to už fakt nemá cenu zdržovat. Ježdění jsme si myslím užili až až :o).

V Ostravě jsme o půl šesté a na tachometru přibylo nějakých 830 kilometrů. Užili jsme kupu srandy, projeli nové cestičky a seznámili se s fajn lidma. Takže dle mého se výlet povedl na výbornou. A Honzo, díkes za společnost, bylo luxusně ;o).

VIDEO

aneb sjezd z Kráľovy Studny