Původní víkendový plán byl vcelku jasný. Zajet si do Orlických hor na Čihalku a pozvat tam i pár svých kamarádů, s kterýma jsem se dlouho neviděl. Jenže nastal problém. První byl, že někteří kamarádi se neozvali, někteří neměli čas a hlavní problém byl v tom, že se mi neozvali ani z Čihalky. Do toho ještě Dawka znepojízdnil svou KTM a bylo najednou po programu. Takže co včil.

Naštěstí vše zachránil Mira, který se správě vracel do svého rodného Vrbna a já měl tedy zajištěnou střechu nad hlavou na „své“ chalupě :o).

PÁTEK 14.8.

S výjezdem docela otálíme. Mira totiž dojede do Vrbna až okolo desáté a co tam dělat sami, že. Zkoukáváme tedy ještě Večerník v televizi, kde se vyskytne i můj bratr a před půl sedmou vyrážíme směr Vrbno. Do Opavy nejedeme po hlavním tahu, ale fičíme si to mou nově objevenou trasou přes Raduň. Sice je to dál, zato však horší cestou :o) I když mi se ta cesta líbí víc :o).

Průjezd Opavou je klidný a už si to hasíme dál směr Bruntál a Andělská Hora. Od Mirka mám echo, že průjezd z Andělské do Vrbna je znemožněn. Objíždět se mi to nijak nechce. Naštěstí znám z Andělské hezkou zkratku přes les přímo do Vrbna na náměstí. Objevili jsme ji na jaře spolu s Honzou TA. Naštěstí je sucho a tak se to dá projet i s mýma cestovníma gumama.

Do Vrbna dojíždíme okolo 8 hodiny večerní. Než však dojedeme na chalupu, musíme k Hance-sestře od Mirka, pro klíče. Mira mi totiž klíče ještě nesvěřil. Budu ho muset za to zprdnout. :o) Hanka je naštěstí doma a dostat od ní klíče je už jen maličkost. No o po osmé jsme už na chalupě a zabydlujeme se. Jen máme menší problém. Nějako tu chybí televize. Hanka ji totiž půjčila nějakým známým.

Okolo deváté nám píše Mira, že dovalí ve třičtvrtě na deset. Neboli nám dává taktně najevo, že mu máme dojít naproti. Ještě že je ta zastávka jen pět minut chůze z chalupy. :o) Mira dojíždí skoro na čas. Přesouváme se zpět do chalupy a za plynulého hovoru nám ubíhá večer. Spát jdeme před půlnocí a já se těším na víkend.

SOBOTA 15.8.

Vstáváme okolo 7. Všude je nádherné ticho. Rozdíl oproti městu. Proto sem tak rád jezdím. Zanedlouho po nás vstává i Mira. Doma není nic k jídlu, takže musíme do obchodu. Ještě že to je takový kousek. :o) A má to i jednu výhodu. Alespoň bude na snídani čerstvé pečivo. ;o)

Nakupujeme snídani a k tomu nějaké maso na večerní grilování, které máme domluvené. Poté snídaně a už se pomalu připravujeme na odjezd na dnešní projížďku. Jedeme s Lenkou sami, páč Mira má motorku v Práglu a semka dojel vlakem.

Vyrážíme něco po deváté ranní. Naše první „kroky“ vedou do České Vsi u Jeseníku, kde je muzeum veteránů. Už jsem kolem něj párkrát jel, ale nikdy jsem ho nenavštívil. A dle fotek na netu, nevypadá zle. Do Jeseníku to je kousek a známou cestou. Silnice je prázdná a jede se dobře. Během půl hoďky jsme v Jeseníku, projíždíme centrum a už míjíme ceduli s nápisem: Česká Ves. Teď už jen najít muzeum. Navigace nás vede přesně až k vratům areálu muzea. Motorku parkujeme za plotem a jdem se ponořit do historie. ;o)

Hned u vchodu se nás ujímá paní, která zde prodává lístky. Necháváme si u ní přilby a bundu a jdem se juknout na ty stroje. Paní nám ještě dělá malý výklad k místní sbírce. Nejsou zde jen motorky, ale i pár aut, slovy tři a pak ještě staré rádia, televize a pár dobových krámů. Sbírka je tu opravdu hezká. Jsou zde sice ve většině stroje, které z nám různých akci, ale najdou se tu i pro mne velmi zajímavé kousky. Mezi souborem předválečných a poválečných jaw a čezet je tím nejlepším pro mne asi motorová koloběžka „Štístko“. Už jsem o ní četl na netu a viděl ji i v inzerci, ale poprvé ji vidím v reálu. Je to taková správná hračka. Malé kolečka, stabilák na jejich pohon, prkenná deska jako podlážka a řidítka. No prostě jednoduché a krásné. No a druhým nejhezčím strojem pro mne je předválečný Triumph v nádherně zachovalém stavu. V muzeu trávíme skoro hodinu. Pořád mám nač koukat. Ale je třeba se vydat dále na cesty. Loučíme se tedy s paní pokladní mizíme v dál.

Další cestu směřujeme směr Jánský Vrch. Při jeho loňské návštěvě s Jižany jsme totiž projížděli v jednom místě kolem kopečku, na které stála židle. Minule jsme ji jen minuli, ale tentokrát se chcu podívat až k nim. Zmiňovaná židle se nachází kousek za obcí Žulová. A od loňska se rozrostla o stůl a další židli. Dojíždíme k návrší se židlemi a hledáme přístupovou cestu. Pěšky se nám do kopce nechce. A proč taky. Cesta tam být musí. :o) A taky že jo. Po objetí kopce nalézáme vyšlapanou pěšinu k vrcholu. Cesta nevypadá nikterak zákeřně a tak vyjíždím na silničních gumách až nahoru. Z pod kopce vypadají židle daleko menší, než jsou ve skutečnosti. Jsem sice vysoký, ale i tak jsou mi židle velké. :o) Děláme několik foteček a chystáme se k odjezdu. Lenka mi hlásí, že cestou viděla nějakou odbočku k lomu, a tak ho jedeme hledat.

Sjíždíme z návrší a jsme zase na asfaltu. Vracíme se kousek směr Žulová. Dojíždíme k první odbočce, o níž si myslíme, že je ta správná. K lomu sice vede, ale asi to nebude ono. Vracíme se tedy zpět na hlavní tah a jedeme ještě kousek směr Žulová. Přijíždíme k další odbočce a u ní je i cedule, jež zahládla předtím Lenka. Vjíždíme tedy na polňačku a čekáme, kam nás zavede. Dojíždíme až k malému zatopenému lomu. Je tu hezky, i když voda není až taková, na jakou jsem v lomech zvyklý. Ale i tak si místo znamenám, třeba si tu někdy zajedu zakempovat, páč plácek i ohniště tady jsou. :o) Chvíli si krátím plašením rybek svým stínem. Je sranda, jak ryby na změnu stínu reagují. Blíží se dvanáctá a já začínám mít hlad. Domlouváme se s Lenkou, že dojedeme do Jánského Vrchu a někam si tam skákneme na oběd.

Najít v Jánském vrchu hospůdku netrvá dlouho. Není jich  tu moc a volíme tu, která vypadá nejlépe a je tam i víc lidí. Snad budou dobře vařit. A neděláme chybu. Dáváme si kuřecí nudličky se zeleninou. K tomu birrela. S tímto mohu tuhle hospůdku doporučit. ;o)

Při obědě koukáme do mapy, kam pojedeme dál. V blízkém okolí je několik lesních cest, které by stály za prozkoumání. No a až je prozkoumáme, přesunem se do Polska a přes něj se poženeme na jih, směr Hanušovice. Plán máme hotov, můžeme vyrazit.

Zadávám do navigace místo, kam chcu jet a navi mne bezpečně na toto místo dovede. Šotoliny tu opravdu jsou a vypadá, že jich tu je hodně, jenže nastává problém. Všude jsou zákazy vjezdu a ty se mi nechce porušovat, zvláště o víkendu, kdy je všude kupa lidí. Proto raději volíme ústup směr Polsko. Cestou se zastavujeme u jedné psychiatrické léčebny a zvažujeme, zda by nám tam nebylo lépe, páč prostředí tu je hezké. ;o)

Do Polska se dostáváme přes polní cestu. Asi tam byl dříve zákaz a nebo jen přechod pro pěší. Najíždíme na hlavní tah a mizíme směr jih. Silnice se řádně změnila. Asfalt je samá díra. Ani se nestačím vyhábat. Takže po chvíli rezignuji a jedu prostě díra nedíra. :o) Silnice začíná pomalu stoupat a okolí obklopuje les, do kterého zajíždí nespočet lesních cestiček. Po asi pěti kilometrech rezignuju a u jednoho takového vjezdu zastavuji. Koukám do navigace, zda tam tato cesta je zaznačena. Hurá. Je tu. A dokonce vede někam na druhou stranu kopce, kde je taky silnice, jež vede směr jih. Takže chvíli čekám, až na hlavním tahu nic nejede a už společně s Lenkou mizíme do lesa. ;o)

Šotolinová cesta je velmi příjemná, nic složitého a jde projet i ve dvou na silničních gumách. Holt je sucho. Cesta souhlasí i s tím, co mi ukazuje navigace. Teda až do okamžiku, kdy mi navi hlásí, že bych měl odbočit. Bohužel není kam. Takže sleduji dál lesní cestu ještě asi tři kiláčky a nakonec vyjíždím na stejné cestě, z které jsem sjel, jen asi o pár metrů dál. :o) Neboli, našel jsem si šikovnou zkratku. Bylo to sice dál, za to horší cestou. :o)

Dojíždíme do  Lądek-Zdrój, kde si dáváme krátkou pauzu. Je třeba i zvolit další trasu našeho výletu. V okolí by měla být nějaká ta rozhledna, jenže vše mimo trasu a čas je dost neúprosný. Volíme tedy cestu směr Hanušovice. Dojíždíme po rozbité cestě zpět na hranice. Jakmile se dostaneme na českou stranu, kvalita silnic se markantně zlepšuje. Ještě že tak, páč přichází série hezkých zatáček.

Pelášíme si to stále směr Hanušovice. Za Starým Městem zastavuji u jedné polní cestičky, jež vede někam do kopce. Vypadá to na hezký výjezd, kterému neodolám. V půlce cesty zastavuju a vykládám Lenku. Cesta je totiž poněkud hrbolatá a s Lenkou vzadu se mi jede dost špatně. Lenka nic nenamítá. Aspoň si na chvílí spočne. Ve výjezdu tedy pokračuji dál. Po páru metrech se cesta lepší a mi je líto, že sem nechal Lenku dole. Dojíždím až na planinu u krmelce, ze které je hezký výhled na okolní kopce. Zda je vidět i Kralický sněžník, který šel vidět z polské strany, nevím. Ale i tak tu je hezky. Dělám si pár foteček a mizím opět dolů. Lenku nabírám až dole pod kopcem, páč sjezd je horší než výjezd.

Další naše cesta již vede směr Vrbno a chalupa. Jen se na chvíli zastavujeme v Branné, v hospůdce Na Kovárně, kde si dáváme kofolu a pohár s čerstvými borůvkami. Lahoda. Po malém občerstvení využívám toho, že jsem v Branné, kde je jeden z mála přírodních závodních okruhů a tento si zkouším. A není to žádná sranda. Okruh je dost technický a zatáčky dost zlomené. Nechápu, jak tu závodníci mohou jezdit takovou pilu. A nebo že by se mi to jen zdálo. :o)

Z Branné to bereme směr Červenohorské sedlo. Přes něj sem nejel dobrých pět let. Holt, bylo dlouho zavřený. Cestou projíždíme jedním malinkým sedlem – Pekařským. Je odtud hezký výhled na Dlouhé Stráně. Mezitím co Lenka fotí, já se koukám do mapy a zjišťuji, že tu je opět nějaká lesní cesta. A to stojí za prozkoumání. Měla by totiž vést zase naším směrem. No, i když lesní cesta. Jde spíš o starou asfaltku, jež vede v lesích. Ale i tak je to hezký. A hlavně, žádný provoz. Dojíždíme až do Pekařova, kde se zrovna koná nějaká slavnost spojená s jarmarkem. Ten už bohužel končí. Ale i tak, se nám daří koupit Hance (sestře od Mirka) nějakou drobnost, jelikož má zrovna narozeniny.

Sjíždíme z Pekařova zpět na hlavní cestu a opět nastává situace obdobná té v Polsku. Vyjeli jsme na stejné cestě, ze které jsme sjeli, jen o nějaký ten kilometr dál. :o) Takže se musíme vrátit zpět na Pekařské sedlo a pokračovat dál směr Červenohorské sedlo. Výjezd do kopců ze strany od Šumperka je opravdu děs. Na to, že byla cesta zavřená pár let, to není žádná sláva. Ale to jsem věděl už z netu. Ale cesta dolů, směr Jeseník, to už je jiný kafe. Ale a můj vkus moc rovinek. :o)

Do Vrbna přijíždíme zhruba kolem šesté odpolední. Na chalupě už je Hanka s rodinou a i Eva – přítelkyně od Mirka. A vše se pomalu ale jistě připravuje na večerní grilovačku. Ta probíhá v klasickém duchu. Flákoty masa na grilu, k tomu vychlazené pivečko, pak snězení masa z grilu, pak zas pivečko a do toho všeho se kecá a kecák. :o) V plánu byla ještě návštěva polských dnů, jež právě probíhaly ve Vrbně, bohužel, po najezení a napití se nám už nikam nechtělo.

NEDĚLE 16.8.

Vstávání, snídaně a pomalu se zabalit. To je již tradiční obřad našich cestovatelských nedělí, který se moc nemění. Na dnešek je plán jednoduchý. Dojet dom s mezipřistáním u Lenčiných rodičů. Od mirka odjíždíme po deváté ranní. Loučí se s náma celá Mirkova rodina. :o) No a my slibujem, že v září jsme tu zas jak na koni. Páč jsou závody v Branné. :o)

Cestu do Krnova znám již téměř dokonale a proto volím přejezd, jež jsme projížděli loni s Tarabysem přes Hošťálkovy. Je to taková hezká lesní cesta. U Lenčiných rodičů nás čeká obídek v podobě řízku s bramborem. A řízek já můžu pořád. Po obědě ještě nabalit ovoce a zeleninu a už si to mydlíme směr Ostrava. Doma jsme okolo třetí.

Víkend za náma, výlet na pohodu a opět objeveno několik nových cestiček, kam se stojí za to vrátit :o)