Tak jak začít….

Tohle bude takový malý překladatelský oříšek, jak by řekl klasik: „kolik třešní, tolik višní“ . Neboli. Kdo nebyl, nepochopí a neuvěří a kdo tam byl, tak ví… :o) 

Nápad jet na východ vznikl někdy loni. Jen sem chtěl spíš do Rumunska. Chtěl jsem vyrazit už v červnu, ale to bohužel neklaplo. Nakonec však přišla nabídka od Jirky a Toma, že koncem srpna valí na Ukrajinu. No a já se přidal. No a když se o téhle akci dověděl ještě Marek, chtěl jet taky. Takže ve výsledku jsme byli čtyři. Já s Triumph Tiger 955i, Jirka se svým novým BMW R 1200 GS, Tom a jeho Yamaha TDM 900 a Maro se svou Hondou Transalp 600.  

Odjezd je až ve středu, ale já se musím balit už v úterý, páč musím ve středu ještě do práce. Naštěstí toho neberu moc. Jen stan, spacák, vařič a kupu řízků, aby nebyl hlad. Kdybych jen věděl, co mne čeká.. :o)

STŘEDA 26.8.

Cíl: Nová Lesná

Ujeto: 264 km

Je za deset minut tři a já končím v práci a sedám na motorku. Mám před sebou kousek cesty do Havířova, kde nabírám Marka s jeho Hondicí a společně si to valíme nejkratší cestou do Frýdlantu, kde máme ve čtyři hodiny sraz se zbytkem osazenstva. Jen to nějak nemáme dobře časově rozvrženo a jsme na místě srazu o nějakých dvacet minut dříve. Ale co.

Něco před čtvrtou dojíždí místo kluků Refi. Přijela se s náma rozloučit. Chvíli po ní dojíždí i Tom a Jirka. Ještě tankují plné, pak krátká domluva kam chceme dneska dojet, rozloučení s Refi a už si to hrneme východním směrem.

Dnešek je jasný. Pokud možno najet co nejvíce kilometrů směrem k ukrajinským hranicím. Proto volíme co nejpřímější a nejrychlejší cestu. Tou je pro nás směr Makov, Bytča, Žilina a z ní pak směr Martin a Poprad. Co jde, valíme po dálnici, i když na Slovensku jí moc není. Cesta ubíhá rychle a motorky si jenom předou tu svou.

Kolem sedmé večer dorážíme do Popradu, kde máme menší poradu, kde se ubytujeme. Jiřík navrhuje zajet pod Smokovec a tam že něco najdeme. Nikdo neprotestuje, tak jedem. Dorážíme do Nové Lesné, kde Jirka odbočuje a nastává hledání. Projíždíme vesničkou a hledáme, kde by se nám líbilo. Nakonec Jirka zastavuje u jednoho malého penzionku a zvoní. Žel nikdo neotvírá. Jedeme tedy do penzionku, jež jsme viděli jako první, ale byl u hlavní cesty. Ten se nakonec ukazuje jako dobrý. Je to za levný peníz – 15 €  i se snídaní a motorky máme v garáži.

Je skoro osm večer a my jsme již ubytováni a motorky máme zamčené v garáži. Máme hlad a tak si objednáváme večeři. My s Marem máme řízky z domova, tak si dáváme jen brynzovou polévku. Jirka s Tomem si k ní ještě dávají fazole s klobásou. K tomu všemu pivečko a je nám fajn. Večer nám ještě zpříjemňuje servírka svou společností. Dobře se s ní kecá a vydržíme to až někdy do jedenácté hodiny, kdy jdeme spát.

ČTVRTEK 27.8.

Cíl: Pylypets

Ujeto: 326 km

Na to že jsem na dovolené, tak vstávám zbytečně brzo. Už před šestou ranní. A to je snídaně až v osm. Naštěstí nejsem sám. Brzo vstává i Marek a Tomáš. No a po chvíli se budí i Jirka. Nebo že bychom ho vzbudili my? :o) Dobu před snídaní si krátíme balením a plánováním další trasy. Dnes bychom rádi přejeli hranice, kterýma nás každý straší a dostali se co nejblíže Pylyptse, kde víme o skvělém ubytování.

Je osm, konečně můžeme na snídani. Mám už docela hlad a řízky se mi vybalovat nechtělo. :o) Snídaně je klasickou formou švédských stolů. K tomu čajíček a při něm zvažuju, proč se plahočit na Ukrajinu, když tady je taky dobře. :o)

Je po půl deváté a my usedáme do sedel a vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství. Cestu na hranice volíme opět tu nejkratší a z větší části projetou po dálnici. Přeci jenom je to nejrychlejší, že. :o) Neboli, jedem směr Prešov, Košice, Michalovce a Ubľa. Do Ubľy dorážíme o půl jedné. Je to poslední vesnička na Slovensku. Hned za ní jsou už hranice. Z hranic mám asi největší strach, páč co jsem o nich slyšel - no hrůza. Průjezd Slovenskou stranou je ještě v pohodě. Sice je to zdlouhavé, ale jde to.

Kontrola pasů, techničáků a ověření čísel na rámu. Prostě rutina. Problémy začínají až na ukrajinské straně. Nejdříve vypsat bumážku – takovou kartičku s nacionálema, kterou musíte mít pořád u sebe, aby ukrajinští policajti věděli, že tam nejste nelegálně. Vyplnit se nám ji ještě daří. Přeci jenom kluci umí rusky a je to tam i anglicky. Jenže pak... Celník (je to sice ženská, ale napsat celnice mi přišlo divný :o) ) za okýnkem si vymýšlí nějaké nové nařízení, že pro vstup do země musíme mít u sebe 1000 € a nebo výpis z banky. To bohužel nesplňujeme. I když Marovi chybělo asi jen 200 €. Nezbývá než hodit něco pod pult. Maro nastavuje laťku na 10 €. My ostatní se snažíme dát pouhých 5 €, ale to se celníkům nelíbí a vymiňují si, že taxa je domluvena na 10 €. No prostě hnus. Tohle nás docela slušně otrávilo. Ale co už. S tím musí člověk počítat.

Po hodině a něco přejíždíme konečně přes čáru a jsme oficiálně na Ukrajině. První pocity jsou však nic moc. :o( Přeci jenom ten jejich přístup...

Ukrajujeme první kilometry z Ukrajiny. Cesta je o dost horší než na Slovensku. Samé hrboly a díry. V Malém Bereznyi odbočujeme doleva na Velykyi Bereznyi, kde chceme vyměnit naše eura za hřivny. Nechceme to vyměňovat nikde na ulici, a proto hledáme nejbližší banku či směnárnu. Banku nacházíme vcelku brzo, ale nedaří se nám vyměnit. Prý nemění. Teda tohle řekli Jirkovi a Tomovi. My s Marem totiž čekali u motorek. Zkoušíme proto další banku, ale opět marně. Avšak radí nám, kam zajít. Takže napotřetí se nám daří vyměnit. Beru si za 110 € za což mám nějakých 1350 hřiven.

Máme vyměněno a můžeme pokračovat. Domlouváme se, že někde za městem zastavíme a najíme se. Páč máme s Marem ty řízky, že. :o)

Místo nacházíme u jednoho fotbalového hřiště. No fotbalového. Jako je tu tráva, jsou tu branky, ale místo hráčů jen pasoucí se kráva a všude kupa lejn. No co už. Vybalujeme řízky, usedáme do trávy a popisujeme si první dojmy. Prozatím se nám tu moc nelíbí. Ale je fakt, že hodně to ovlivňuje ta celnice, a pak ta nemožnost si vyměnit peníze. No ale už jsme tu, tak se přece nevrátíme.

Po krátké pauze opět nasedáme na stroje a valíme dál po H-13 směr Uzhok. Zde odbočujeme na místní zkratku směr Volovets o která víme od Honzy TA. Je to krásný, dvacetikilometrový úsek po šotolině. Pro většinu z nás je to taková pohodička, ale pravá zkouška to je pro Toma a jeho TDM. Přeci jenom to není enduro, že? První metry jsou docela v pohodě. Je to prostě jen obyč polňačka. Ale postupně se to zhoršuje. Tom je však statečný a zkušený endurák a jeho TDM je perfektní kroska a vše zvládá na jedničku :o) . Na chvíli stojíme a děláme nějaké fotečky. Tom nás uklidňuje, že se mu cesta líbí a jede se mi líp, než po asfaltu. Takže můžeme v klidu pokračovat. Cesta je pěkná. Sice sem tam jsou vymleté koryta od vody, ale jde to projet i se silničníma gumama. Naštěstí je sucho, kdyby zapršelo je to průser :o) . Opět zastavujeme. Tentokráte pod vrcholkem, abychom spočli a nafotili okolí, které je úžasné. Všem se nám markantně zlepšila nálada. To je to, co jsme od Ukrajiny čekali, tak to má vypadat. Úžasná příroda, šotolinové cesty, prostě paráda. Po chvíli k nám dojíždí dvojice motorkářů. Je to pár, oba mají BMW F 800 GS. Jsou to Němci, kteří jedou přes Ukrajinu do Rumunska do delty Dunaje. Slušný výlet. Chvíli s nimi debatujeme, a pak pokračujeme dál. Taky uvažujeme, jak to bude dál. Dnešek je jasný, dojedeme do hotýlku – U Leva, ale co pak? Pak někdo přichází s nápadem, myslím že jsem to já, abychom U Leva zůstali dva dny. Tento návrh byl jednomyslně přijat.

Cestou děláme ještě několik zastávek na focení. Je totiž pořád co fotit. A když není příroda, fotíme sebe na motorkách. :o)

Offík nám pomalu končí. Těch dvacet kilometrů jsme zvládli nějak moc rychle. :o) Opět najíždíme na asfalt s dírama. Takže vlastně jedeme off pořád. :o)

Dojíždíme na křížení naší cesty s hlavním tahem na Mukačevo, silnicí E 50. O tomto víme, že zde Honza s klukama zaplatili pokutu, páč blbě projeli křižovatku. Dáváme si proto na průjezd bacha. A daří se.

Hned za křižovatkou je benzinka a my nabíráme první ukrajinský benzín. No nekupte si plnou nádrž, když litr benzínu stojí necelých 18 korun. To u nás bylo tak před 12 lety. :o) Nějak mi dochází tekutiny, a tak si jdu koupit nějakou balenou vodu. Jenže nastává problém. Vše je v azbuce, kterou bohužel nevládnu. Naštěstí je v obchodě i Jirka, a tak ho žádám o pomoc. S bandaskou v ruce jdu k němu, zda je to voda a Jirka s ledovým klidem : „No však to tam máš napsané.“ . No nezabili byste ho? :o)

Opouštíme benzinku. Do Pylyptse to máme už jen nějakých dvacet kilometrů. Jen u výjezdu z benziny si dáváme bacha, páč o kousek dál stojí policejní hlídka, neradi bychom před ní udělali nějakou botu. Naštěstí projíždíme v pohodě.

Nad Volovtsem děláme poslední pauzu na focení. Je to tu na kopci s pěknýma výhledama. Jen chudák jeden Ukrajinec v dodávce, co tam taky stál. Měl tam slečnu a nejspíš jsme je vyrušili. :o)

Odjezd a hurá do Pylyptse. Jsme tam coby dup. A hned u cesty vidíme z fotek známý hostinec a hotel v jednom – u Leva. Na dvoře jsou zaparkované nějaké krosky a čtyřkolky, což nesvědčí nic dobrého. Že by plno? Jdeme rovnou dovnitř, kde hledáme majitele. Cestou se zdravíme s majiteli krosek. Jsou to totiž kluci z Čech :o) . Nacházíme majitele – Leonida – a ptáme se na ubytko. A kupodivu má volno. Když mu ještě řeknem, že zůstane na dvě noci, slibuje nám slevu. Paráda. Líbí se nám tu. Leonid nám jde ukázat naše pokoje, ať se můžeme vybalit.

Pokoje jsou hezké a čisté. Dokonce i s TV a Jirka s Tomem mají i vlastní koupelnu. Takže rychle vybalit, převlíknout, já si dávám ještě sprchu a už mažu na zahrádku, kde se na mne směje čerstvě načepované pivo.

Pijeme a debatujeme o právě proběhlém dnu. V průběhu přichází Natálka – Leonidova žena – a ptá se nás, zda si dáme něco k večeři. Samozřejmě tuto nabídku neodmítáme a děláme dobře. Na večeři je totiž luxusní guláš, pak nějaké maso s chlebem. Obojí je moc dobrý. Během večera se ještě seznamujeme s klukama z Trophy týmu, kteří tu jsou s náma. Přijeli krosit po místních kopcích, kterých tu je děsně moc. Jsou to fajn kluci, s kterýma se dobře kecá. Hlavně s Grizlym, páč to je Třinečák. :o) Spát jdeme okolo jedenácté příjemně unaveni a plni nových zážitků. Sice začátek dne se příliš nepovedl, ale jeho druhá půlka nám vše vynahradila. ;o)

PÁTEK 28.8.

Cíl: Pylypets

Ujeto: cca 120 km

Vstáváme opět brzo. Už před šestou. I když, tady je čas posunutý o hodinu, takže vlastně vstáváme až v sedm. :o) Jdeme s Marem na náš balkónek a koukáme ven. Všude mlha. Snad se to vybere. Mělo by, teda alespoň dle předpovědi. :o) Okolo půl sedmé se venku objevuje i Tom a jeho ranní cigaretka. Holt kuřáci to maj složitý. Ale má to i výhodu. Na stole na zahrádce totiž objevuje Jirkův foťák, který tam zůstal přes noc. Aspoň je vidět, že se tu nekrade.

Sice máme snídani objednanou až po osmé, ale Natálka má vše připraveno dřív a nám tedy nic nebrání se nasnídat. Snídaně je opět bohatá, stejně jako večeře. Vajíčka, džem, jogurtík a k tomu domácí bylinkový čaj. Co víc si přát. :o) Při snídani domlouváme trasu na dnešek. Cílem nám bude Koločava, ale co k tomu. Přichází Leonid a navrhuje nám zajet si na Shypotské vodopády. Je to nedaleko. Kluci z Trophy týmu pak radí zajet si na Siněvirské jezero. No a k tomu návštěva Tereblyjského jezera, které je pod Koločavou a plán na pátek je hotov. :o)

Na cestu vyrážíme po osmé ranní. Mlha už opadla a slunko to zas pere jak prokoplé. Nejdříve tedy jedeme k Shypotským vodopádům. Páč jsou nejblíže. Vede to Jirka a tak je jasné, že pojedeme nějakou off zkratkou. :o) A taky že jo. Ale Tom je zvyklý ze včerejška a tak mu ani větší díry a šutry nedělají potíže. Cesta vede hezkým údolíčkem a táhne nás na mírné kopečky, odkud je opět parádní výhled na překrásné okolí. Je tu fakt krásně. Ale když vyjedeme na kopeček, musíme z něj i sjet, že? A zde nastává mírný problém. :o)

Cesta dolů je poněkud více hrbolatá a šutrovitá, a tak Jirka vybírá boční cestičku, jež vede podél „silnice“. No a my jak stádo ovcí ho následujeme. Cestička je v klidu, teda krom toho, že se oproti cestě zvedá víc nahoru. Opět problém nastává při sjetí z této cestičky. Na prvním možném místě to Jirka spouští dolů, ale je tam na můj vkus velký skok, tak to beru pomalu po mírně se svažující pěšince. Sice skoro nedošlápnu na zem, ale jde to. Sláva. Jsem dole. :o) Jenže ouha. V mých stopách jede Tom a já v tom cítím problém. Páč je menšího vzrůstu a mám strach, že v tom kritickém místě nedošlápne a jebne sebou. Proto ho zastavujeme a vysvětlujeme mu možné úskalí. Mezitím dojíždí Marek, který sjel na cestu o něco výš. Je to výhoda, aspoň nám pomůže jistit Toma. :o)

Takže domluva je jednoduchá. Tom pojede dál, jak jsme jel já a tam, kde nedošáhne na zem, ho budeme s klukama jistit. Jak jsme se domluvil, tak i děláme. A daří se. Tom je za nebezpečným úsekem a opět je nohama na zemi. Sice nastává mírný problém, páč by rád jel, ale Jirka ho pořád drží. Jenže je to tím, že Tom Jirkovi skřípl ruku do řízení. :o) No a teď přijde ta památná věta, kterou pronesl Tom. Protože už měl stabilitu, prohlásil : „Už mne pusťte, já to už sjedu.“ No a když jsme ho pustili, tak to Tom pustil rovnou do příkopu. :o) Prostě mu sjelo kolo a místo aby sjel doprava na cestu, sjel doleva do příkopy. :o) Naštěstí se nikomu nic nestalo. Společnýma silama jsme TDM vytáhli a můžem tedy pokračovat  k vodopádům. ;o)

Dojíždíme na parkoviště, kousek od vodopádů. Platíme vstupné 2 hřivny a jdem se podívat na ten div přírody. Jen je to děsně daleko. Nějakých 300 metrů... :o)  Vodopád vypadá hezky. My jak skupinka japonských turistů fotíme a fotíme. Hrůza tyhle digitály. :o)

Při odchodu od vodopádů potkáváme kluky z Trophy týmu, kteří se tu přijeli též juknout. Kuknou sem a pak už vzhůru do kopců ;o).

Vracíme se k motorkám, nasedáme a valíme již po asfaltu směr Siněvirské jezero. Hnedka za obcí Kelechyne vidíme krásný brodík. Nevypadá nijak zákeřně. Stačí nám s Jirkou jeden pohled a je nám jasné, že se přes něj projedeme. Holt komunikace funguje stejně, jako s Honzou TA. To máme asi všici enduráci společné. :o) Tom s Marou sice hned nechápou, proč to otáčíme zpátky, ale po chvíli jim to je jasné. Odstavují teda motorky na kraj a my s Jirkou se jdeme ráchat. Jirka jede jako první a když do toho zahučel, nevypadal už ten brod tak mělce. :o) Ale co? Valím též do vody. Naštěstí je brodík opravdu příjemný. Žádné velké šutry. ;o) No jsme na druhé straně, takže co teď, je třeba si to nafotit. Takže foťáky ven a my jezdíme tam a zpátky. :o) Zatímco my jezdíme, zastavuje u Toma a Marka nějaký místní. Klube se z něj skoro Čech. Je to sice Ukrajinec, který se jmenuje Jirka, ale už asi 15 let pracuje v Budějkách.  Doporučuje nám, kam se ještě máme juknout. A že prý máme pozdravit Leonida. Jsou to kamarádi. A ještě z něj padá jedna hláška : „ať nám to kluci moc nerozryjou, my tudma jezdíme autama.“ :o) Když si vemu, že tu jezdí většinou Zily, tak nevím, co jím tam rozryjem :o) .

Trošku mokří, ale spokojení pokračujeme dál. Jirka naviguje s velkou přesností. Ono tady ani snad zabloudit nejde, když tu jsou jen dvě cesty. :o)

Zastavujeme se v městě Mizhhiria. Maro musí natankovat a Tom s Jirkou mají chuť na kávu. Hledáme tedy přijatelnou hospůdku. Tu nalézáme skoro v centru. A dokonce je i místo na zahrádce. Sice máme společný stůl s místníma, ale to nevadí. Alespoň můžeme realizovat družbu. Místní jsou velmi příjemní. Rádi pokecají a mají i kupu otázek. Hlavně teda kolik stojí Jirkovo BMW. :o) Je to tu prostě jiné než u nás, no. V hospůdce trávíme asi hodinku, poté zase do sedel.

Dojíždíme až k hranici asi národního parku, kde po nás chcou za vstup opět pár hřiven. Holt místní kolorit, chtít za vše prachy. ;o)

Vjíždíme do parku a hledáme odbočku, jež by měla vést k jezeru. Tuto nalézáme až na konci cesty. Jenže je zde závora. Ta se zvedá po zaplacení sedmi hřiven na hlavu. Takže paráda. Jedeme do kopce a plašíme místní turisty. V půlce cesty nám kříží cestu jeřáb, buduje se tu totiž kanalizace, či co to je. Naštěstí ještě není zapatkován a nebrání nám až tak v průjezdu. Dojíždíme k jezeru a motorky parkujeme skoro u vody. Je zde stánek se suvenýry a ten bere Maro ztečí. Nějak si totiž vyměnil moc hřiven a teď neví co s nima. :o) Tak se rozhodl utratit to za dárky domů. Ještě že jedu s kuframa, které jsou prázdné. Jinak by to neměl kam dát. :o) Je po dvanácté a já mám hlad. Vytahujeme teda s Marem řízky, které máme v bagáži. Přece se to nevyhodí. Jirka si v mezičase vyřizuje pracovní SMS a Tom se kochá. :o)

Nafoceno, jedeme zpátky dolů do údolí, kde se chceme zastavit na oběd. Cestu nám kříží opět jeřáb, jenže tentokrát už zapatkovaný a v plné práci. Nezbývá než počkat až dělníci dodělají co mají a odjedou s jeřábem. Naštěstí to trvá jen asi patnáct minut.

Sjíždíme do malé osady pod jezerem, kde je několik hospůdek. U jedné zastavujeme a objednáváme si jídlo. Maro si dává boršč a my ostatní maso po myslivecku. Je to dobrý, je toho dost, takže na pohodu.

Konečně vyrážíme směr Koločava. Od jezera to není daleko, snad jen nějakých třicet kilometrů. Jaké je však naše zklamání, když jsme slavnou Koločavu viděli. Nikde nic, všude bordel a pár baráčků. Já si to prostě představoval jinak. Holt deformace z filmů, které se točili podle Olbrachtovy předlohy. Jediné, co tu vypadá jak má je Četnická stanice. Zastavujeme se v ní na kávu, páč je to vlastně hospoda. Takže Koločava, byl průser. ;o)

Doufám, že situaci zachrání aspoň návštěva Tereblyjského jezera. No ale další zrada. Cesta k jezeru, to je opět zážitek. Tankodrom hadra. Místama není asfalt a když je asfalt, je v něm tolik děr, že se jim nejde ani vyhnout. Proto s Jirkou volíme jednoznačnou taktiku. Zařadit čtyřku a plný. A daří se. ;o) Asi tak nějak to dělá i Tom se svým TDM. Dojíždíme k jezeru a s Jirkou sjíždíme až k jeho břehům. Hodně nás zklamalo. Zaprvé je zde málo vody, asi je sucho, ale hlavně ten všude přítomný bordel. To snad není ani možný.. tolik bordelu.. Fotíme pár fotek a jedeme zpět na hlavní cestu za Tomem a Marou.

Den se chýlí k závěru a je třeba se vrátit. Díky skromné silniční síti, to zpět do Pylyptse bereme po stejných cestách. Dokonce se znova zastavujeme v kavárničce v městě Mizhhiria. Opět se seznamujeme s dalšíma místníma. A opět je rozruch kolem našich motorek. Nejlepší je přirovnání BMW k místním žigulíkům, páč to má stejný obsah a i kardan. :o) Tohle Jirka málem nerozchodil.  ;o)

K Levovi dojíždíme okolo sedmé večer. U Natálky si objednávám pivo a jdu do sprchy. Jen z ní vylezu, valím si dolů pro své pivo a už mne Maro tahá na další nákupy. Při návratu jsme totiž kousek od hotelu objevili další obchůdek. Ještě že to je kousek. :o)  Beru teda krýgl do ruky a jdu dělat Markovi doprovod. Jen jsme došli, už se Maro sápe po jedné kožešině. Jenže má strach, že by ji nepřevezl přes hranice. Tak ji nechává tam kde je a kupuje kupu jiných věcí. :o)

Vracíme se k Levovi a už nás vyhlíží Natálka, prý jestli už chcem jíst. Tož jasně že jo. Na večeři máme boršč, který jsme si ráno objednali a potom holubce. No a k jídlu samozřejmě musíme vodku. To je takový ukrajinský zvyk. :o) Po večeři sedáme k jednomu stolu společně s klukama z Trophy týmu. Ti nám vyprávějí své zážitky jak ze dneška, tak i z cest do Maroka a Rumunska. Dost zajímavé. Holt máme toho před sebou ještě hodně. :o) Spát jdeme okolo půl dvanácté. Sice Leonid sliboval, že dojedou místní baby, ale nikdo nedovalil. Tak proč být vzhůru. :o)

SOBOTA 29.8.

Cíl: Ostrava

Ujeto: 620 km

Opět vstáváme okolo šesté. Kura, jedu na dovču a vstávám dřív, než když chodím do práce. :o) To je hnus, velebnosti. Má to aspoň tu výhodu, že se můžeme v klidu sbalit. Před osmou hurá na snídani. Dnes nás čeká řízek s bramborovou kaší. :o) Beztak to jsou ty řízky, co Maro včera věnoval ukrajinským dělníkům. :o)

Po snídani jdem zaplatit za ubytko a taky se rozloučit. Bylo nám tu moc fajn a ani se nám nechce dom, jenže musíme. Teda aspoň já.

Dnes máme v plánu přejet hranice a když to vyjde časově, juknout se na Duklu, pak do Tater opět někde přespat. Volíme směr na Mukačevo, kterému se však chceme vyhnout. Naštěstí Jirka našel v mapě nějakou zkratku, tak snad to po ní půjde.

A máme ještě jeden úkol. Chceme si sehnat na kufry nálepku s nápisem UA. :o)  Leonid nám radí, že tuto nálepku seženeme leda v nějakých mototechnách. Nejbližší je ve Volovtsi. Jedeme tedy nejdříve do Volovtse. Projíždíme centrem ... no centrem. Je to hlavní cesta a u ní je pár obchodů a hledáme mototechnu. S jejím nalezením nám pomáhá jeden místní, který nám ochotně ukazuje cestu. Bohužel, v prodejně nálepku nemají. Ještě to zkoušíme ve druhé, ale taky marně. I když, jak se to veme. Nálepku mají, ale pouze jednu. Sice nám prodavač nabízí možnost, že nám nálepku okopíruje a zalaminuje, ale tohle nechcem. Takže nálepku si bere jen Mara a my ostatní hledáme dál.

Jsme nuceni opět projet křižovatkou, kde se pravidelně vyskytují policajti – ano ta, kde Honza s klukama platili pokutu. Jedeme z vedlejší a i když zde není stopka, raději všichni stojíme. Avšak zbytečně. S Jirkou projíždím bez problémů. To se už však netýká Toma a Marka. Ti padají do pařátů místní policie. S Jirkou na ně čekáme opodál a čekáme co se z toho vyvrbí. Kluci dojíždí asi po deseti minutách s tím, že se jednalo jen o klasickou kontrolu. Sice hrozila pokuta za nevylepené CZ na TDM, ale Tom to naštěstí uhádal. A aspoň si mohli kluci vyzkoušet místní alkoholtester. :o)

A jak takový alkoholtester vypadá? Jednoduše. To k vám donde policajt, dá vám nos asi cenťák před pusu a řekne :„dmuchni“. :o) No jak nám to kluci popisovali, tak jsme se všeci řezali a vymysleli fintu pro příště. Před jízdou pojíst tvargle. To je naučí. ;o)

Najíždíme na hlavní tah směr Mukačevo. Je to pěkná cesta, bez hrbolů a děr. Člověk by pomalu nevěřil, že je na Ukrajině.  U města Holubyne tuto silnici opouštíme a bereme to zkratkou směr Ubľa. Chceme se vyhnout větším městům a větším hraničním přechodům, páč tam cítíme víc problémů. Hlavně s celníkama a policajtama.

Projíždíme pomalu poslední úseky Ukrajiny. Čím více se blížíme k hranicím, tím víc se okolí mění. Přibývá nových aut, kvalita cest je taky lepší. Jediné co zůstává, je všudypřítomnost krav. A to nejen podél cest, ale i na cestách. :o)  Cestou potkáváme ještě jednu policejní hlídku, která si nás naštěstí nevšímá. Na hranicích jsme po dvanácté hodině. Jde to docela hladce. Kontrola dokladů, kontrola motorek, optání se, zda nevezeme drogy, pak mírný úplatek paní za přepážkou, hezky se usmála, tak proč ne a už jsme na slovenské straně. Tam opět kontrola dokladů a motorek a po třičtvrtě hodiny jsme už na slovenské půdě. Ještě dostáváme od celníků radu, kde se dobře najíst. Bo kdo jiný líp poradí než policajt, co do té samé hospody jezdí taky. ;o)

A policajti opravdu poradili dobře. Polívka, kuřecí maso ala Stroganov, k tomu kofola. Paráda. Sice na kuchyni od Natálky to nemá, ale špatné to taky není.

Okolo druhé odjíždíme směr Humenné a Svidník. Po cestě nás chytá lehoučký deštík. Jdeme s Jirkou do nemoků, ale úplně zbytečně. Ujedeme asi kilometr a je po dešti. A já se potím jak vrata od chlíva, tak jdou nemoky zase dolů. Jenže tento malý deštíček byla předzvěst toho, co nás mělo čekat. Přijíždíme do Humenného a nestačíme se divit. Obloha je temná a na západě lítají blesky. To se máme na co těšit. Do nemoků jdeme už tentokráte všichni. Náš plán dojet na Duklu bere za své, páč nemá cenu tam jezdit v dešti. To bychom si nikterak neužili. Takže volíme alternativní plán. Jedeme nejkratší cestou do Popradu, najít si nějaké ubytko. Jen co jsme vyjeli, rozjíždí se docela slušná průtrž. Nemoky však poberou svoje a tak jsem vcelku v suchu. Goratexové boty jsou v pohodě a rukavice mi kryjou blástry. Hůř je na tom Marek, kterému prochcává jeho  obutí. Posléze má boty mokré i Tom, ale jen díky průjezdu jedné kaluže a jeho zvedlé nohavice. Voda se mu do jeho goratexů dostala totiž vrchem. :o(

Dojíždíme do Levoče a dáváme si malou pauzu na benzince. Maro dobírá benál a my zvažujeme co dál. Jet až domů na jeden zátah a nebo dojet do Popradu, tam přespat a počkat, zda nebude zítra lepší počasí. Teď babo raď. Celou situaci vyřeší Maro, když prohlásí, že on je mokrej a že jede přímo dom. A jelikož jsme parta, která spolu přijela, tak spolu dojedem až do konce..

Jirka se tedy přioblíká, páč je poněkud chladno a valíme dom. Takže opět nudný dálniční přesun. Ale co se dá dělat. Naštěstí provoz není nikterak silný a jede se dobře. Rozdělujeme se na dvojice. Jirka s Tomem tomu dávaj víc za uši a já s Marem si jedeme pohodových 120-130. Setkáváme se až kousek před Martinem, kde Jirka s Tomem nakupují sýry. A je i třeba zase natankovat. Jirka navrhuje místní OMW, že prý tam dělají dobré preso. Takže jedem.

Je třeba doplnit nejen nádrže, ale i břuch. Naštěstí moderní západní benzinky jsou vybaveny bufety, které jsou dobře zásobeny. Takže pizza, k tomu cappuccino a je mi fajn. A i k téhle benzince mám veselou příhodu. U pokladny se objevuje taková šikovná slečna. My zrovna opouštíme lokál a jdeme ještě kecat ven k motorkám. V tom holčina vychází od pokladny a šine si to k servisnímu vozidlu značky Peugeot. Samozřejmě padají hlášky typu : „asi si kupim peugeota...“ a podobně. Ale poslední slovo má Jirka, který nás uzemňuje hláškou :„si představte, že jedete peugeotem a někde v noci vám to jebne. Přijede taková holčina a řekne: Sice vám to neopravím, ale zůstanu tu přes noc s váma.“  :o) No nezabili byste ho. Všichni se klátíme smíchy k zemi. Prostě nářez.

Uchechtaní opět sedáme na motorky. Pomalu se začíná šeřit, takže tomu trochu dáváme, abychom byli co nejdříve doma. Z Martina to bereme na Ružomberok, Žilinu, Čadcu a přes Jablunkov až do Třince. Zde nás čeká poslední zastávka. Jirka nám totiž kapečke ujel a až u Třince na nás počkal. Dáváme si asi půlhodinový oraz. Tento vyplňujeme souborem hlášek z právě proběhlé akce. A že jich je. Tajně podezřívám Natálku, že nám udělala nějaký divný bylinkový čaj s opožděnou reakcí, páč to, jak se furt řechtáme, není vážně normální. Ale důvod bude asi jinde. Prostě jsme zažili nádherný prodloužený víkend, který nám parádně zvedl náladu.

Odjíždíme do Hnojníku, kde se od nás odpojuje Jirka, který si to šine dál do Frýdlantu. V Havířově se odpoutává Marek a Tom mne opouští na Vratimovské v Ostravě. To už to mám do garáže asi jen deset minut. Parkuju motorku i s naloženými kufry a jdu domů. Dveře od bytu otvírám zhruba o půl jedenácté večer. Sice jsem docela unavený, ale spokojený a šťastný.

ZÁVĚR

Snažil jsem se tímto vyprávěním popsat naší akci na Ukrajině a snad se mi to povedlo. Ale stejně, slova nemůžou nikdy popsat to, jak Ukrajina vypadá a jak to tam chodí. To se prostě musí vidět a zažít. Neboli, kdo tam byl, pochopí a kdo nebyl, nepochopí a musí si to prožít sám ;o) . Já osobně jsem z Ukrajiny nadšený. Je to tam jiné, ale stojí to za návštěvu a pokud budu moci, ještě jednou se tam vrátím. Ale co nejdříve, páč za chvíli tuhle zemi objeví hodně lidí a asi se to tam změní.

No a ještě nějaké to info. Najeli jsme cca 1350 km, z toho necelých 500 po Ukrajině. Benzín za 18 kč, ubytko se snídaní za 240. Tož tak. :o)