První prodloužený víkend jsem prožil v Polsku. Ale je před námi ještě jeden, a tak je třeba se po něčem poohlédnout. Nápomocen mi byl internet a hlavně Meliho web, kde jsem narazil na cestopis z třídenní návštěvy Balatonu. A tento mne natolik nadchl, že jsem se taky rozhodl právě pro návštěvu největšího jezera ve střední Evropě.

PÁTEK

Sraz byl dán na devátou hodinu ranní u Tesca ve Frýdku. Frýdek jsme zvolili proto, páč my s Lenkou jsme vyráželi z Ostravy, kdežto Mengel s Buczem jeli z Těrlicka. Takže než si zajíždět, je lepší se sejít někde po trase. Mne ráno ještě čekala cesta do práce, kde jsem nechal sluchátka k navigaci. Ale co, aspoň mám najeto o něco víc kiláků, no ne :o)

Kluci dorazili k Tescu skoro načas. Zdrželo je jen tankování, ale to už patří k věci. Trasu jsme si domluvili už ve čtvrtek večer, kdy si kluci vyžádali trochu okliku, kvůli lepším zatáčkám :o)

Takže trasa byla jednoduchá. Z Frýdku přes Palkovice a Kozlovice do Frenštátu pod Radhoštěm, přehoupnout se přes kopec Pindula do Rožnova, a pak rovnou přes Bystřičku do Vsetína. A ve Vsetíně jsme se napíchli na silnici č. 57, jež vede přes Valašské Klobouky až na Slovensko.

První zastávku jsme udělali až v Brumově na náměstí. Bylo nutno udělat takzvanou „čůrací pauzu“ :o) A já si aspoň přendal navi z pod folie na tankvaku do tankvaku. Ptáte se proč? Páč pod tou slídou to hicovalo jaxvině a to té navigaci nedělalo nějak dobře.

Navigace přesunuta, holky se vrátily z toalet, můžeme razit dál. Silnice č. 57 nás dovede až do Dubnice. V té se napojujeme na silnici č. 516 směr Bánovce nad Bebravou. Tento úsek sem vybral záměrně. Jednak to je kratší a za druhé tu jsou moc hezký zatáčky. Průjezd přes Bánovce bez problémů a už jsme v Nadlicích, kde se napojujeme na silnici č. 64, jež opustíme až v Komárně.

Kolem jedné hodiny odpolední zastavujeme v Topolčanech na oběd v jednom hotýlku u cesty. Vypadá to na novostavbu a reklama hlásá menu za 2,82 €, což není nikterak zlé :o) . Sedáme si tedy na zahrádku a čekáme na servírku. Ta je vzápětí u nás. Ptáme se na menu a servírka hlásí, že je. Ryba na másle s bramborem a žampiónový krém. S tím souhlasíme a objednáváme si. Teda krom Mengela a Karin, kteří mají velké zásoby jídla z domova :o) .

Jídlo máme na stole do deseti minut. Vypadá velmi dobře, a tak i chutná. Problém nastává až při placení. Donesený účet totiž nějak nesouhlasí s tím, s čím jsme počítali. Naúčtované menu je totiž o 1,33€ dražší. Když se ptáme na příčinu, je nám řečeno, že za 2,82€ je menu o váze 100g, kdežto my jsme měli 150g. S tímto však poněkud nesouhlasíme a vzniká mírná slovní rozepře. Tuto bravurně vyhrává Buczo, jež servírku „utluče“ argumentama :o) . Holt léta praxe a odříkání :o)

Razíme dál směr Komárno. Jediný zádrhel nastává v jedné části cesty, kde je hned za sebou snad 11 vesnic (úsek začíná Ludanicemi a končí snad v Čakajovcích) a my jsme nuceni celý, asi 20 kilometrový úsek projet předpisových padesát. Toto se nám na konci vesnic vyplácí, jelikož zde měří místní policie. Za předpisových padesát dostáváme od policistů pochvalné kývnutí hlavou :o)

Poslední zastávkou na Slovensku je Komárno, kde tankuji plnou. Zde přichází i první špatná zpráva. Mengelovi se podařilo propálit půjčené brašny o výfuk své Multistrady. A k tomu si ještě popálil své nové rifle.. :o(  Navrhovali jsme mu dle vzoru amerických filmů a seriálů, zda si o tom nechce popovídat. Ale Mengel je drsný a popovídat si nepotřeboval :o) .

Natankováno, Mengel si dal brašny trochu jinak a hurá do Maďarska. Z Komárna to bereme nejkratší cestou k Balatonu. Tedy přesněji do města Baltonfüred. Bereme to přes Kisbér. Zde mám první zádrhel s navigací, která mne táhne dál ve směru na Mór, i když já chcu jinam. Chyba byla v nastavení. Měl sem nastavenou totiž dynamickou trasu. Po přenastavení už mne navigace tahala tam, kam jsem chtěl. Neboli přes Réde, Czesznek a Veszprém až do Balatonfürdu. Zde bylo nutno najít kemp, kde jsme měli zamluvené ubytko. To nebylo až tak těžké, stačilo se zeptat jedné paní a bylo to :o)  (ano, mohl jsem použít navi, ale musel bych mít sídlo kempu, které sem neměl)

Na vrátnici kempu sme dostali instrukce, kde je naše chatka, kolik nás to bude stát, klíče a už jsme se mohli jít ubytovat. Vzali jsme si tu nejlevnější variantu a tou byl mobil house. Což je vlastně taková vytuněná maringotka. Ale nám bohatě stačila. Dvě ložnice, plně vybavená kuchyň, záchod a sprcha. Co víc člověk potřebuje, že :o)

Rychle vybalit a hurá k vodě. Teda Mengel se ji nějak moc dožadoval :o) Ale proč ne, že. Na pláž to máme kousek. U vody na nás místo kupy opalujících se Maďarů koukala hrstka místních rybářů. A když Mengel spolu s Karin vletěli do vody, nestačili se divit :o) My ostatní jsme byli obezřetní a zůstali u břehu s vodou pouze po kolena. Přeci jen voda nebyla až tak na koupání :o)

No a po tomto velkém sportovním výkonu se bylo třeba posilnit. Naštěstí zásoby z domova byly velké :o) Jen poněkud chyběl nějaký ten alkohol. Tím pádem nezbývalo nic jinýho, než navštívit místní osvěžovnu. Jaké však bylo naše zklamání, když pivo měli pouze lahvové a né moc dobré  a i víno nebylo nikterak chutné. Jediný kdo byl spokojen byl Buczo, bo si objednal tonic a ten prý chutnal stejně jako u nás :o) . Dopili jsme,co jsme si objednali a raději se vrátili zpět k chatce. A jelikož se už připozdívalo, rozhodli jsme se zalehnout.

Zde si dovolím malou poznámečku.

Naše chatka měla jednu velkou nevýhodu. Jakýkoliv, i nepatrný pohyb ji rozhoupal. A tak člověk na jednom konci věděl, že na druhém konci se něco děje. No a když jsme šli spát, začala se nám chatička voláko rytmicky hýbat. A tento pohyb způsoboval nějakým podivným způsobem dvojice Mengel a Karin. Vysvětlujeme si to všelijak :o) . Avšak naše teorie si raději ponecháme k táborovým ohňům… a nebo někam do TV po 22 hodině :o)

SOBOTA

Probouzím se o půl osmé do krásného slunečného dne. Všici ještě chrní a tak se jdu projít na pláž s foťákem. V kempu je krásné ticho a na pláži je pouze pár místních rybářů. A do toho sluníčko příjemně hřeje. No už se těším na dnešní jízdu :o)

Vracím se k chatě, kde už je vzhůru Lenka a Buczo. Začínáme teda vařit kafe a připravovat snídani. Příjemná vůně kávy 3 in 1 probouzí i Mengela a Karin :o) . Během snídaně, kterou si dáváme venku na terase, tvoříme společně program dnešního dne. Cíle jsou tři. Navštívit nějakou zříceninu hradu, kterých je tady plno, zajet na termální koupaliště v Hevízu a nakonec přejet přes Balaton na trajektu.

Z kempu odjíždíme kolem půl desáté. Ještě se zastavujeme na bráně, kde platíme ubytko. Ať na to nemusíme myslet. Najíždíme na silnici č. 71, která vede na západní konec Balatonu a té se držíme až po odbočku na město Tapolca. Cesta nás vede krásnou krajinou kolem Balatonu. Po okolí je rozseto několik kopců sopečného původu a vypadá to opravdu moc hezky. Silnice má dobrý povrch a je dosti klikatá. Prostě pěkné svezení, kterému dopomáhá téměř nulový provoz. U městečka Gyulakeszi si všímám na kopci nějaké zříceniny. Proto zastavuji a koukám do mapy o co jde. Jedná se o pozůstatky hradu Csobánc. Zkoušíme ho tedy dobýt.

Jedeme dle turistických značek. Ty nás vedou nejdříve po polní cestě, ale za chvíli nás tahají do lesa na pěknou šotolinovou cestu. Teda pěknou. Já na čičině se špuntama si lebedím, Mengel na Multošce relativně taky – má výhodu že léta drandil na DR 600, ale Buczo to má těžší. Naštěstí jeho VTR Diesel Adventure jede jako tank stále kupředu :o) Jedem kam až to jde. Dojíždíme až k malým vinicím. Zde se od místní vinařské rodiny dovídáme, že další cesta na moto není možná. Naštěstí je rodinka velice vstřícná a můžeme si u nich nechat motorky i s věcmi. Dokonce nás zvou na košt místního vína. A taková nabídka se samozřejmě neodmítá. Víno mají opravdu dobré a proto si domlouváme, že bychom od nich i nějaký ten litřík koupili. Nemyslete se, nechlastali jsme, jen jsme si dali decku na ochutnání :o). Ta se z nás vypaří než dojdem na hrad :o)

Po instrukcích, kudy na hrad vyrážíme. Místní měli pravdu, na motorce by to byla místama opravdu dobrá zabijárna :o) Stezka vede po vrstevnicích. Jenže to je pro nás chlapi malá výzva. Proto necháváme stezku ženám a sami jdeme zkratkou – přímo nahoru. Sráz jsme vyšplhali, ale málem sme to nerozdýchali :o) Fakt bych měl něco dělat s kondičkou. Baby nás docházejí za chvíli.

Na návrší jsou trosky kdysi velkého hradu. Tento je teď v rekonstrukci, kterou provádějí asi místní nadšenci. Snaží se postavit chybějící zdi, nebo aspoň jejich části. Z hradu je překrásný výhled na Balaton a přilehlého okolí. Všichni jsme z těchto panoramat unešeni. Dělám si fotky okolí a pak i pár romantických fotek zamilovaných dvojic :o)

Tady musím pochválit a vyzdvihnout Buczovy reflexy. Když byl totiž foťák na stativu a my byli dost daleko od něj, zafučel nějaký silnější vítr a foťák se nám kácel k zemi. Už sem viděl rozbitý objektiv. V tom však zasáhl Buczo a foťák před dopadem zachránil. Za což mu patří můj dík.

Nafoceno, pokocháno, můžem hrnout dál. Vracíme se k vinnému sklípku za našimi novými přáteli. Pan domácí má pro nás už nachystané víno. Jen si ještě žádá abychom chvíli vyčkali, než dojede jeho vnouček, který by se chtěl vyfotit s motorkama. Toto přání mu samozřejmě velice rádi splníme. V mezičase ještě s panem domácím probírám nejlepší trasu na Hevíz. Radí mi cestu, jež bude pro nás nejpěknější. Posléze mu dám zapravdu ;o) . Vnuk přijel a můžem se vyfotit. Poté následuje rozloučení a my pelášíme dál. I když nejraději bychom tam zůstali :o) .

Pálíme směr Tapolca a pak bočníma cestičkama směr Vállus, Várvölgy až do Keszthely. Odtud už je značená odbočka na Hevíz. Dorážíme do Hevízu. Snažím se držet značení koupaliště. Avšak první odbočka mne tahá pouze ke krytému bazénu. Naštěstí si Mengel všímá velkého placeného parkoviště, které komplet projíždíme až na jeho druhý konec, kde se nachází mapka okolí. Zjišťujeme, že termální jezero se nachází asi půl kiláku od nás. A jelikož jsme líní, jedeme s motorkama až ke vstupní bráně. Parkujeme na chodníku, ale pro jistotu se ptáme obsluhy termálů, zda to tam nebude vadit. Naštěstí ne.

Platíme vstupné a jdeme se rochnit do vyhřáté vody.  Termální jezero v Hevízu je největším termálním jezerem v Evropě. Teplota jezera je v zimě 26-28˚C, což je velmi příjemné, když teplota vzduchu je nějakých 24 ˚C . Jediné co mírně kazí radost je všude zápach síry, či čeho. Ale s tím musí člověk u termálních koupelí počítat, že :o)

Na koupališti trávíme asi dvě hodinky, které vyplňujeme plováním v léčebné vodě a opalováním se. To opalování jsme možná mohli omezit, páč se většina z nás pěkně spálila :o) No ale dost bolo srandy. Mizíme dál k další zastávce – k trajektu přes Balaton. K tomuto cíli to bereme už po hlavním tahu. Ono to ani jinak brát nejde, pokud člověk nechce najet o nějakých 40  kiláků navíc. Jsme tedy nuceni projíždět i všemi středisky. Aspoň vím, jak to tam vypadá. Jen ta cesta byla těžce nudná, páč chyběly zatáčky :o( . Nějakých 16 kilometrů před městem Szántód se zastavujeme na pozdní obědo-večeři. Se servírkou, která umí pouze maďarsky se domlouváme rukama, nohama. Naštěstí úspěšně :o) . Dáváme si pizzu. I když, spíš to vypadá jako langoš s oblohou. Ale co, Mengel stejně o těch langoších básnil. Bodlo to. Opravdu sem měl po celém dni docela hlad :o)

Najezeni, napití a drobet odpočati mizíme dál. Do Szántódu dorážíme zhruba ve třičtvrtě na šest. Platíme lodní lístek a čekáme na nalodění. Trajekt odplouvá v celou. Je to moje druhá plavba přes přívoz. První jsem zažil při loňském toulání po Šumavě na Lipně.  Tentokrát je trajekt drobátko větší a i délka plavby delší :o)

V Tihany jsme zhruba deset minut po šesté. Je to příjemná zkratka :o) . Z Tihany to bereme zpět do kempu. Z vyprávění od Tarabyse sice vím, že Tihany je pěkné městečko, ale dnes už nějak není chuť a chcem ještě stihnout nakoupit věci na večer v místním marketu.

Vše se daří a v kempu jsme zhruba v sedm večer. Slézám z motorky a honem pod sprchu ochladit spálené záda. Dáváme si s Lenkou už jen malou večeři, přeci jen ta pizzalangoš byla vcelku sytá. Do toho si dáváme již mírně zchladlé maďarské víno. A večer plynule přechází v noc. Večer si ještě krátíme hraním čáry :o) Není nic lepšího než házet prachy na asfalt v přítmí. To pak člověk jen odhaduje, kam to spadlo :o) Na terase našeho příbytku pak kecáme až někdy do půl dvanácté, kdy se rozhodujeme, že půjdeme spát.

NEDĚLE

Budím se před sedmou ranní, ale  vstávám až po sedmé. Přeci jen nějaká solidarita se spolubydlícíma musí být. Když si jdu vařit kafe, vstává pomalu i Buczo. A když s Lenkou snídáme, objevují se na terase i Mengel s Karin. Nasnídat, zabalit, můžeme vyrazit směr domov. Na dnešek mám plánovány pouze dvě zastávky. Zříceninu hradu Czesznek a vodní dílo Gabčíkovo.

Z kempu odjíždíme o půl desáté. Ještě zastávka pro doplnění paliva a jedeme směr Czesznek. Ten je od města Balatonfüred vzdálen přibližně 50 kilometrů, takže jsme u něj něco po desáté. Parkujeme na přilehlém parkovišti a mizíme k hradu. Jenže nastal menší problém. Když jsme odcházeli, všiml si Mengel, že se k našim motkám přiblížil nějaký dědula s bločkama. Že by placené parkoviště? Ale však tam nebyla žádná značka. Vracím se tedy dolů zeptat se, co se děje. A zjišťuji, že parkoviště je opravdu placené. Jen ta cedulka byla šikovně schovaná za karavanem, který tu taky stojí. Snažím se dědulu přesvědčit, že platit nebudeme, že se za 5 minut vrátíme a pojedem pryč. Děda je však neoblomný a pořád si mele svou – samo že umí pouze maďarsky.. :o) . Jenže my máme problém, že už nemáme žádné forinty, takže sedáme na motorky a jedeme pryč. Hrad si tedy fotíme aspoň z cesty.

Jelikož kolem Czeszneku vede nově opravená a pěkně klikatá cesta, odpojuje se Buczo s Mengelem s tím, že si to jdou projet. Mi to stačí jednou, tak je nechávám jet a sraz si dáváme až v Györu.

Kluci odfrčeli a já si jel svou na Györ. Cestou jsme viděli ještě jeden pěkně velký zámek, ale byl docela daleko :o( . Na předměstí Györu už na mne kluci čekali. Přes Györ jsem se nechal táhnout navigací, abych ji opět otestoval. A fungovala parádně. Až ke konci mi nějak pozdě zahlásila odbočku doprava, zrovna v situaci, kdy jsem jel v levém pruhu. Říkal jsem si, však ona to přepočítá a nějak to objede. Jenže ona mi jen hlásila, ať se otočím do protisměru, což se mi nějak nezdálo. Nakonec sem vyjel z Györu a navi pořád hlásila ať se vrátím. Tak jsem zastavil a vzal si do ruky mapu, abych zjistil, jak na tom jsme. A zde nastala zrada. Bláhově jsem si totiž myslel, že v okolí bude víc míst, kde jde přejet přes Dunaj na slovenskou stranu. Opak byl však pravdou. Nejbližší přejezd byl až v Komárně a to bylo vzdáleno nějakých 30 kiláků. Nezbývalo tedy nic jiného než se vrátit zpět do Györu a napojit se na správnou trasu.

Toto se nám už povedlo vcelku dobře, jelikož i značení u cesty bylo lepší než v protisměru. Takže zanedlouho jsme už byli na Maďarsko – Slovenských hranicích a mizeli jsme směr Gabčíkovo.

Gabčíkovo je opravdu mohutná stavba. Její velikost vynikne zvláště, když se ve zdymadlech objeví nějaká větší loď. Dali jsme si tu malou pauzu a dohodli si další trasu. Domluva byla taková, že se rozdělíme. Já to vemu přímou, nejkratší trasou na ČR a kluci, kteří mají strach z průjezdu kupy vesniček to vemou po větších tazích. Tato obava, jak se později ukázala, však byla zbytečná. Cesta vedla spíš okolo vesnic, než přes ně :o)

A jak se usneslo, tak jsme i udělali. Já si nahodil do navi nejkratší trasu a vyrazil. Navi mne táhle stále na sever. A velice spolehlivě. Nejdříve po silnici č. 507 směr Galanta. Zde jsme se napíchl na silnici č. 62 do Hlohovce. Nad Hlohovcem jsme se s Lenkou zastavili na vyhlídce, která tu je. Je z tama nádherný výhled na jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích a i na samotný Hlohovec a okolí.

Silnice č. 62 nás zavedla až do Piešťan, kde už jsme se napíchli na silnici č. 61 směr Žilina. Tuto jsme opustili kousek nad Trenčínem, kde jsme už viděli odbočku na Vsetín.

Hranice s ČR jsme stejně jako v pátek překračovali pod Brumovem. Bylo už kolem čtvrté odpolední a my pořád nebyli na obědě. Byli jsme s Lenkou totiž domluveni, že se najíme až na české straně. Já navrhoval motorest v Lidečku, který sem si už párkrát ověřil. Jenže osud tomu chtěl jinak. Protože v půlce cesty mezi Valašskými Klobouky a Valašskými Příkazy jsem si u Koliby všiml dvou červených motorek, ve kterých sem poznal Buczovo VTR a Mengelovu Multošku. Takže zastavit, otočit do protisměru a už jsme byli opět spolu. Kluci na Kolibu dojeli asi 10 minut přede mnou. Takže jsme společně poobědvali :o) Když jsem se ptal Bucza, kolik najeli, zjistili jsme, že najeli zhruba o 40 kiláků víc než my. Z tohoto lze usoudit, jak jeli :o) Ale přiznali se, že to vzali i kus po dálnici :o) . Ale co, hlavně že byli spokojeni.

Po pozdním obědě jsme se opět rozloučili. Nyní už definitivně :o) . Ve Valašských Příkazech jsem ještě dotankoval na cestu domů a už sem to bral co nejkratší cestou domů. Páč prdel jsem měl už docela slušně přesezelou a nevěděl jsem, jak si mám sednout…

Doma sme byli zhruba v šest večer. Unaveni, ale spokojeni :o)

Balaton a celé Maďarsko mne mile překvapilo. Hodně ale asi udělalo to, že jsme tam byli před sezónou kdy bylo všude poloprázdno. Ale i tak, pěkný asfalt, fajn zatáčky, dobré značení  a velice vstřícní a příjemní lidé:o) Takže v Maďarsku jsem určitě nebyl naposled ;o)

A jak to dopadlo s tou navigací? Myslím že velmi dobře. Používání navigace mi velice usnadnilo vedení skupiny. Nemusel jsem se neustále koukat do mapy a mohl jsem se více věnovat zkoumání okolních krás. A taky jsem z cesty nebyl tolik unavaný. Což je taky pozitivum :o) . A tato zkušenost mne dovedla k tomu, že si GPS asi pořídím. ;o)