Představa o letošní dovolené byla poněkud jinačí. Původní plán byl jet v červnu směr Balkán a projet si trochu víc Bosnu a Černou Horu. Toto jaksi nevyšlo díky zranění, které jsem si vyrobil v Jizerských horách. Dalším místem dovolené mělo být na týden v červenci Rumunsko. To však kvůli nedoléčenému zranění taky padlo. Do toho přišla nabídka na příští rok a s ní potřeba úspory dovolené. Takže co dál.

Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu někam aspoň na 4 dny, páč víc dovolené mi jaksi nezůstalo. Plánů bylo několik. Prvním bylo Rumunsko – kouknout se na sever do hor a projet si to tam trochu. Ale na to jsem nesehnal lidi. Takže nezbylo nic jiného než jet sám. Jenže samotnému do Rumunska… od toho mne hodně lidí odrazovalo. Zvažoval jsem tedy možnost jet jen tak po kamarádech po ČR. Páč v každém koutě naší vlasti nějaký ten kamarád je. Jenže narazil jsem na problém – zhruba půlka lidí neměla čas a byla vesměs jinde – jeden v Alpách, druhý na akci na Moravě. A byl jsem zase na začátku.

A do toho všeho se na cenduro.cz objevil popis 5 denní cesty od Romana z Rumunska a bylo vymalováno. Ač s nesouhlasem rodiny jsem se rozhodl jet sám do Rumunska. Jen jsem musel slíbit, že se budu držet asfaltu. Což mi nedělalo velký problém, páč od úrazu se v terénu moc necítím…

Takže rozhodnuto, sbaleno, trasa naplánovaná, jedeme (teda vlastně jedu :o) ).

ČTVRTEK

Cíl: Tăşad

Do garáže vyrážím něco před sedmou, abych nahodil kufry, zkontroloval poslední drobnosti a mohl vyrazit. Sbaleno již mám připraveno od středy, tak doufám, že jsem nic nezapomněl. Jedu sice do civilizace, ale i tak. Raději mít vše s sebou. Odbíjí sedmá a já lezu do hader a mizím ještě domů rozloučit se s rodinou. Poslední mávnutí a už mne navigace tahá na benzinku pro poslední český benzín tohohle výletu. Jsem zvědav na spotřebu. Při poslední jízdě jsem se dostal na 5 litrů na 100, tak uvidíme, jak to půjde teď.

V navigaci mám nahozenou řekněme nejkratší trasu do Debrecenu v Maďarsku, respektive do rumunského města Oradea. Jen ji ještě lehce upravuji, abych nemusel jet přes Jablunkov. Raději si trochu víc zajedu a pojedu přes Ostravici a Makov. Cesta tam je známá a příjemnější. O půl deváté již překračuji hranice dnešního prvního státu – jsem na Slovensku.

Cesta ubíhá příjemně. Není ještě takové horko, provoz je rozumný a já si jedu po své trase dál na Žilinu a Martin. Navi mne tahá i na Harmanec. No proč ne. Sice jsem je jel nedávno, ale to nijak nevadí. Mám to tu rád, tak proč si to nezopakovat. Jen dole u bývalého bistra si vzpomenu na kamaráda Mikiho… (viz článek Rájem a peklem z roku 2008).

Projíždím Bánskou Bystricou, kde odbočuji doleva na Detvu a pak dále na Lučenec. Cestou sem tam zastavím, když je něco zajímavého, ale jinak se jedná spíše jen o přesun. Cílem je prostě Rumunsko.

Před Rimavskou Sobotou zastavuji u velmi příjemně vypadající koliby na oběd. Je už totiž čas a ví to i můj břuch. Dávám si svíčkovou a nedělám špatně. Je opravdu výborná. Po krátkém odpočinku však hurá zpět do sedla. Ještě mám před sebou dlouhou štreku.

V Rimavské Sobotě podruhé tankuju. Mám zde malou nepříjemnost. Někdo za mne zaplatil benzín, takže prodavačka nebyla moc nadšená. Holt jí bylo jasné, že já jí víc nezaplatím a ten rozdíl, co bude, půjde z její kapsy. Ale co už. Stane se a má si to holka hlídat.

Je půl jedné a Slovensko je za mnou a já stojím na čáře v Maďarsku. Pěkně mi ta cesta ubíhá. A překročením této hranice přichází i první problém – přejezd Maďarska. Přichází 220 kilometrů nudy. Kdo byl někdy v Maďarsku, tak mi to potvrdí. Dlouhé rovné úseky, kdy člověk jede jen mezi poli a sem tam vesnice. Do toho děsné vedro. Jestli přežiju tohle tak snad už vše :o).

Maďarsko pro mne mělo jedinou výhodu. U Miskolce totiž vidím u jedné hospůdky zaparkované 3 mašiny s ostravskou SPZ. Parkuju tedy u nich a dávám se s nima do řeči. Jsou to 3 ostraváci (Leoš s GS 1200, Marek s GS 800 a Hanz na RT 1150), kteří shodou okolností jedou taky do Rumunska. Bohužel však né jako já na sever, ale na jih, projet si transfagarašskou magistrálu. Ale tento aspekt nevadí tomu, abychom prožili zbytek dne spolu. Pro mne to má jedno pozitivum – ještě dnes dojedu do Rumunska a tím že se bude spát na divoko, ušetřím za ubytko. Páč sám bych šel spát někam do kempu.

Cesta na rumunské hranice byla úmorná. Debrecen je velké město plné semaforů. A stát co 5 minut na červené v tom pařáku nebylo nic s medem. Ale když jsem se dal na vojnu, musím bojovat. Cestou dáváme krátkou pauzu. Je třeba spočnout a trochu provětrat těla.

Rumunské hranice přejíždíme před pátou odpolední. Hned za čárou opět tankuju. Přeci jenom jsem spokojenější, když mám v nádrži plno, než prázdno ;o). S klukama jsme domluveni, že spát chceme někde pod Oradeou. Já sice trochu vybočím ze své trasy, ale to mi až tak nevadí. Průjezd Oradeou je hodně podobný Debrecenu. Hodně velké město plné lidí a aut a také semaforů. Naštěstí to mají vcelku sehrané, a když člověk chytne zelenou vlnu, tak to vcelku frčí. Jen to úděsné horko… Co mne mile překvapilo, byla čistota města. Naočkován okolím jsem si holt myslel, že Rumunsko je špinavá díra. Opak je pravdou. Velké města jsou v rozvoji, všude se staví, lidé mají nové auta, prostě pohoda.

Oradea za námi, večer na krku, je třeba se dívat po nějakém vhodném plácku k přespání. Jedeme na jih po silnici č. 76. Nikde se však nic nenaskýtá. Pořád samá vesnice, a nebo nevhodný kopcovitý terén. Vhodné místo se nám podaří najít až asi 20 kilometrů za Oradeou po odbočení na šotolinku, která vede do vesničky Tăşad. Hned u ní je vyvýšený plácek, který je od vesnice kryt stromy a houštím a na západní straně je krásně otevřen do krajiny. Naprosto excelentní výhled. Shodujeme se, že zde přenocujeme a chvíli na to už do sebe lejeme dnešní první pivo. Abych nebyl pozadu, dostávám od Marka jedno pivo, páč s sebou nic nevezu. Nějak jsem si pivko zapomněl koupit.

Přichází nás přivítat místní. Ptáme se, zda nebude problém, když tu přespíme. Říkají, že ne a my jim věříme. Proč jim taky nevěřit, že :o). Stavíme tedy stany. Pro jistotu, aby nás asi nikdo neukradl, nás asi dvě hodinky hlídají dvě malé holky, které o kus dál pasou krávy. Hanz chce být hodným strejdou a nabízí jim nějaké cukrovinky. Ale holky vědí, že od cizích se nemá nic brát. Zřejmě slušně vychované no :o).

Během prvního piva si stavíme stany. Marek s Hanzem sice furt špekulujou, že by spali pod širákem, ale nakonec i oni zvolí lehký komfort v podobě stanu. Začíná se smrákat a je třeba si uklohnit něco k jídlu. Tohle naštěstí mám :o). Již tradičně večeřím Dobrý hostinec doplněný o kousky loveckého salámu. Přidá to na chuti i výživnosti. Do toho pivíčko, pokec, stmívání a vykukování hvězd na obloze. Prostě paráda. Jediné co lehce ruší náš poklidný večer jsou stále projíždějící auta. Není jich moc, ale jezdí skoro v pravidelných intervalech ;o)

Kolem desáté večerní, no možná o něco později si jdu lehnout. Přece jenom to byl dlouhý den.

PÁTEK

Cíl: Pietrosa

Vstávám brzo, už něco kolem půl sedmé. Vím, že mne dnes čeká zase slušná porce kilometrů a na tu chce nastoupit co nejdříve. Nejsem jediný, kdo vstává, půlka tábora je už na nohou a druhá se budí než se vrátím ze své ranní obchůzky (nebudu tu přece psát, že jsem šel na záchod, no ne :o) ). Vaříme snídani, kávičku, čajíček, prostě pohodka. Popravdě se mi ani nechce balit a jet dál. Chvíli ještě zvažuju, že bych se přidal ke klukům a jel s nima Fagaraš, ale nakonec to zavrhuju. Je to přece jenom větší štreka a já musím být v neděli doma, zatímco oni až v pondělí. Je půl osmé a já mám sbaleno a loučím se s rukama. Navzájem si přejem příjemnou cestu a co nejvíc pozitivních zážitků.

Vrazím se zpět na silnici č. 76 a jedu zpět směr Oradea. Tam jsem během chvilky. Nechápu proč, ale zpáteční cesta je vždy kratší a rychlejší :o). Dojíždím na pokraj města a jsem rád, že hned na jeho začátku je mnou potřebná odbočka na silnici č. 1. Nechtělo by se mi teď v ranní špičce projíždět centrem.

Jsem na hlavním tahu směr Cluj-Napoca. První zastávkou je výjezd k přehradě Lacde acumulare u města Urvid. Zaujala mne svou hrází a já chtěl vědět, co to je. Výjezd nebyl nikterak dlouhý a hlavně bez zákazu. Takže nebyl problém dojet až na hráz. Jedná se o komplet umělou stavbu. Nic moc extra. Jen z hráze je docela pěkný výhled na v dálce kouřící Oradeu. Zda by se tu šlo koupat netuším, ale podle toho bordelu, co plaval ve vodě si myslím, že tohle bude spíš nějaká vodní elektrárna než místní „koupaliště“.

Jsem zpět na silnici č. 1 a upaluju směr Cluj-Napoca. Cesta ubíhá vcelku nudnou rovinatou krajinou. Nikde nic moc zajímavého. Lehce mi to připomíná Maďarsko. Jen tady jsem v jiném časovém pásmu. A je tu více krav. A taky je o něco víc kamionů. Jedinou výhodou je větší množství zatáček, takže se člověk až tak nenudí a neusíná.

Po nějakých 130 kilometrech dojíždím do Cluj-Napoca. Je to snad ještě větší město než Oradea. A i zde je vidět, že do Rumunska se cpe hodně peněz. Všude se pilně staví. A to nejen budovy, ale i silnice, benzinky, nákupní centra. Je to až neuvěřitelné, jak jde Rumunsko dopředu.

Za Cluj-Napoca odbočuju na silnici č. 16 a po krátké jízdě si dávám první delší pauzu v Căianu-Vamă Začíná být vcelku horko. A to je teprve kolem 10 :o(. Přijíždí mne okouknout nějaký místní klučina na kole. Pořád jezdí sem a tam a kouká po mně. Přitom ale dělá, jako by tam ani nebyl :o).

Tohle místo mne nebaví. Samé rovinky, nikde nic. Jedu dál. Třeba se to víc na východ zlepší. Jenže ono prd. Přichází dalších 100 kilometrů nudy. Krajina se sice začíná lehce vlnit, ale pořád to ještě není to, co jsem od Rumunska čekal. Blíží se dvanáctá a s ní opět čas oběda. Čeká mne první jídlo v Rumunsku. Naštěstí dojíždím do města Reghin, kde snad najdu i nějakou tu restauraci. Prvně ale musím myslet na motorku. Ta má taky hlad, a když nedostane „jídlo“ nepojedu nikam. Naštěstí benzinek je po cestě jak máku, takže si můžu i vybírat. A volím nejraději ty, které znám i od nás z ČR.

Natankováno, jedu tedy hledat něco pro sebe. Přijíždím do centra a hledám něco se zahrádkou. Jenže nic se nedaří najít. Volím proto ústup zpět, před benzinkou jsem totiž viděl nějakou restauraci. Jedu tedy tam. Jaké je však mé překvapení, když zjišťuji, že mají zrovna dneska zavřeno. Zkouším se jich tedy zeptat, kde jinde se mám najíst. Jenže já umím jen anglicky a oni max německy. Ale nakonec se vše daří a posílají mne zpět na Reghin, že tam za pár křižovatkami něco najdu.

A kupodivu jsem nějakou tu hospůdku opravdu našel. Hospůdka hned u hlavní cesty s příjemnou krytou teráskou. Takže pohodka. Dávám si Gordon Blue, zvažoval jsem, že bych si dal i místní specialitu – čorbu, ale v tom horku nemám ani moc hlad. Takže to s jídlem nebudu přehánět.

Jak se mi před obědem nechtělo, tak po obědě se mi nechce dvojnásob. Jenže cesta dlouhá přede mnou a já ty města fakt nemusím. Já chci do hor a to znamená pouze jediné. Sednout na Tigera a vyrazit dál na východ.

Za Reghinem se napojuji na silnici č. 15 směr Gheorgheni. A konečně se dostávám do míst, kde se mi začíná líbit. Krajina se zvedá a i já se dostávám konečně do vyšších nadmořských výšek. Konečně to vypadá dle mých představ. Jen těch polí s kukuřicí by mohlo být méně a přibýt více lesů. Ale to snad ještě bude :o).

V jednom výjezdu mne problikává protijedoucí náklaďák. Brzdím tedy na požadovaných padesát za hodinu. A ejhle, za dvě další zatáčky potkávám rumunské policisty s radarem. Jediné policajty, které jsem za celou návštěvu Rumunska potkal. Zbývající policejní auta jsem vždy viděl jen zaparkované před nějakou tou hospůdkou či café barem :o)

O pár kilometrů dál potkávám další zajímavý úkaz. Původní kočovné cikány. Docela jsem čuměl. Měly klasické povozy s plachtou tažené koňmi, klasické kroje, které znám z televize a prostě vypadali tak, jak si člověk vybavuje cikány dle filmů. Né jak ti naši, čeští, kteří nosí teplákovky, zlaté řetězy a bydlí ve vybydlených panelácích…

Před Gheorgheni si dávám odpolední pauzičku v jedné malinké restaurace u cesty. Když jsem chtěl platit eury, tak paní servírka ani moc nevěděla, kolik si má říct. Nakonec jsem ji za Ice tea dal jedno ečko a byla spokojená. A já taky, páč něco studeného jsem už opravdu potřeboval.

Odbočuji na silnici č. 12C směr jeden z mých cílů – Bicazská soutěska. Mám to relativně kousek, jen asi 60 kilometrů. Cesta probíhá již příjemným kopcovitým prostředím. Dojíždím k městečku Bicaz a nestačím se divit, jak je tu krásně. Všude okolo krásná příroda, skály, prolákliny. Hodně mi to připomíná rakouské Alpy. Opravdu nádhera. Jediné co dojem kazí jsou všudypřítomné stánky s upomínkovými předměty. To mi zase hodně připomíná Hřensko :o( . nejlepším momentem je, když jsem se dostal na dno Bicazské soutězky, kdy jedete po úzké silnici a nad váma je nějakých 50 metrů (možná i víc) vysoká skalní stěna po obou stranách. Opravdu úchvatné. Už jen pro tohle sem mělo smysl jet ;o)

Další přírodní podívanou je přejezd přes hráz a následné objíždění přehrady Lacul Izvorul Muntelui. Všude je sice kupa turistů a rekreačních zařízení, ale i tak je zde krásně. A stačí vyjet kousek nad přehradu do hor a naskytnou se nádherné výhledy jak na přehradu samotnou, tak i na okolní kopce. Opravdový balzám na duši. A provoz není nikterak strašný. Takhle jsem si to představoval, jen možná o trochu méně civilizace :o).

Jsem opět na silnici č. 15 a začínám se pomalu vracet domů. Jedu totiž na severozápad. Nejvzdálenější místo mojí cesty je za mnou. Teď už jedu zase domů :o) Než jsem objel celou přehradu, ujel jsem asi 40 kilometrů po úbočí místních hor. Vlevo voda, vpravo hory, paráda. Dojíždím do obce Poiana Largului. Tankuju, kupuji si nálepku se znakem Rumunska na kufr a mizím dál. Připozdívá se a je třeba najít nějaké to ubytování. Dneska jsem rozhodnut pro spaní v nějakém penzionku. Páč do stanu se mi nějak nechce :o)

Jenomže nastává drobný problém. Jedu sice pořád přes nějaké dědinky, ale na hezký penzionek né a né narazit. Sice jsem jich pár minul podél cesty, ale tam bych měl strach o motorku. Přece jenom by o mně věděla celá vesnice a spát na hlavní trase se mi nechce. Zkouším něco najít v POI v navi, ale vše mi hlásí nějakých 60 kiláčků od mojí stávající pozice. A jelikož už je skoro 6, tak se mi to moc nelíbí. Nezbývá tedy nic jiného než jet a doufat, že něco najdu.

A daří se. Ve vesnici Pietroasa si všímám upoutávky na hotel. Nelením, sahám po brzdě, dávám blinkr doprava a už mizím ve směru, který ukazovala tabule. Po ujetí asi 3 kilometrů dojíždím před slušně vypadající hotýlek. Parkuju na dvorku a již si ty za mnou šine mladý rumun jménem Serž. Domlouváme cenu. Daří se mi cenu usmlouvat z 15 na 12 euro. Není to výrazná sleva, ale aspoň něco. Dostávám malý, ale útulný pokoj v podkroví s vlastní sprchou. Mám pocit, že jsem v celém hotelu sám :o) . Je tu totiž klid a ani dole v baru nikoho nevidím. Ale to mi samozřejmě nevadí. Čím méně lidí tím lépe.

Vynáším si potřebné věci do pokoje, dávám sprchu, převlíkám se do civilních hadrů a jdu na prohlídku vesničky. Jsem lehce středem pozornosti místních dětí a mládeže. Oni na mne rumunsky, já na ně anglicky a česky. Ale i tak si asi rozumíme :o). Je tu příjemné prostředí. Nebýt to tak daleko, možná bych si tu koupil i chalupu a jezdil sem na víkendy ;o).

Vracím se zpět na hotel, kde se potkávám se Seržem a dávám se s ním do řeči. Studuje na vysoké škole a teď má prázdniny a tak pomáhá svým rodičům na hotelu. No proč ne. Asi se jim daří, páč zde mají i půjčovnu 4-kolek.

Pomalu se sbírám na pokoj. Je třeba si ještě uvařit večeři a jít spát. Jsem dneska opět dost unaven. Neřkuli že zítra bych chtěl dojet až na Slovensko, páč spát někde v Maďarsku se mi nějak moc nechce. K večeři si pouštím televizi, kde je vše v rumunštině. Nacházím tedy hudební kanál, kde jaksi jazyková bariéra mizí. TV vypínám až někdy o půl desáté kdy usínám.

SOBOTA

Cíl: Malužiná

Vstávám opět brzo. No i když relativně brzo. Dle mých hodinek je šest, což tady znamená už sedm. Ranní hygiena, snídaně, sbalit se, nabalit motorku a hurá dál směr severozápad :o). Cíl pro dnešek je jasný. Navštívit Săpânţu a její veselý hřbitov a pak dojet pokud možno co nejdál na Slovensko.

Vyrážím v 8 ráno a projíždím ztichlou a lehce do oparu zahalenou Bukovinou (místní kopce) Cesta není tolik kvalitní jako více na jihu, ale nám, co sedlají cendura to až tak nevadí. Nebo jinak, mi osobně to až tak nevadí. Jen musím o něco častěji jet ve stupačkách. Příroda je tu kouzelná. Takové větší Beskydy bych řekl. Cesta se příjemně klikatí podél říčky, jíž sleduje. Paráda. Provoz je skoro nulový, za dopoledne potkávám asi jen 10 aut, což je opravdu nic.

Tohle přesně sem čekal, takhle jsem si Rumusko představoval. Hory, rozbité silnice, malé vesničky. Na tohle jsem se těšil. Sem tam míjím rozbitý most přes řeku, jindy zase provazovou lávku pro pěší. A to ticho a klid. To u nás člověk už moc často nezažije. Možná někde v Jizerkách :o)

 Jedu po silnici č. 17, ze které po páru kilometrech odbočuji na silnici č. 18. U vesničky Săcel odbočuji na vedlejší cestu č. 186. Dír přibylo a už tak malý provoz ještě klesl. Jsem v horách a stoupám na hřebeny. U monastýru Biserica se dostávám do výšky 1400 m.n.m. Nebe je modré a teplo ucházející. Jede se parádně. Do Săpânţy to mám už jen nějakých 120 kiláčků, což je pohoda ;o) Do oběda jsem tam.

Opouštím pohoří Bukoviny a přejíždím do další župy Rumunska Mara Mures. Krom názvu se nic moc nemění. Cesta je stále stejně rozbitá, krajina pořád hornatá a příjemná. Ale čím víc se blížím ukrajinským hranicím, hory ustupují a já se dostávám opět do nížiny, která je navíc hustě posetá vesničkami. Opět se mi tu přestává líbit. Sice nemusím jet nějak výrazně pomalu, ale i tak mi neustálé průjezdy vesničkami vadí. Neřkuli, že čím sem níž, tím větší je teplo.

V jedné vesničce je menší zácpa. Je zde totiž svatba a tu doprovází hromadný průvod, kdy svatebčané nalévají kdekomu. Viděl jsem, že dostal i řidič auta přede mnou. Je možné, že to byl nějaký příbuzný, fakt nevím ;o)

Konečně, kolem poledne dojíždím po silnici č. 19 do Săpânţy. Teď už jen najít hřbitov. Vidím první ceduli, která však odkazuje na nějaký monastýr. Jelikož to tu neznám a nevím, kde hřbitov je, jedu pro jistotu tam. Co kdyby to bylo vedle sebe. Chyba lávky, monastýr jsem našel, ale hřbitov u něj není. Ale nijak to nevadí. Monastýr je pěkná dřevostavba a místní řemeslník právě opravuje dřevěnou doškovou střechu. Dávám chvíli pauzu a svačinku.

Jenže úkol zněl jasně – najít Veselý hřbitov. Je třeba ho najít. Jen nevím jak :o) . Naštěstí to je velice jednoduché. Stačilo se vrátit od monastýru zpět na hlavní tah a po ujetí asi 300 metrů jsem našel ceduli, která mne na hřbitov bezpečně dovedla. Je tu ale o dost víc lidí. Holt jde vidět, za čím lidé do Săpânţy jezdí. Parkuju hned u hřbitovní zdi a jdu se kouknout na tuhle proslulou rumunskou památku. Platím vstupné 1 euro a už jsem uvnitř a fotím. Vypadá to opravdu „vesele“, když to srovnám se hřbitovy u nás. Myslím, že není třeba tento hřbitov popisovat. Ale pro jistotu, jedná se o hřbitov, kde  jsou bohatě vyřezávané a pestře zdobené náhrobky, na níž jsou zobrazeny buď portréty zemřelých, nebo obrazy z jejich života.

Zvažuju, že bych se v nějaké místní hospůdce najedl, ale nakonec tento nápad zavrhuju, je tu všude plno a nechce se mi nikde tlačit. Raději se najím někde dál. Vyrážím tedy na své poslední kilometry v Rumunsku. Na hranici to mám necelou stovku. Když tak projíždím příhraničím, docela se těším aspoň na Slovensko. Když to srovnám s „vnitrozemím“ není tady nic moc k vidění. Samá nížina, hromada vesnic a teplo. Jediné co je pozitivní je, že tu není špína a nepořádek. Nebo aspoň ne na hlavním tahu.

Hodinka a něco jízdy a jsem u Satu Mare. Je to poslední město v Rumunsku. A ani si ho neužiju, jelikož mne navi tahá nějakým obchvatem na hranici. Možná to je dobře. Aspoň mi to nepokazí jinak příjemný pocit z Rumunska.

Jenže tím, že jsem opustil Rumunsko přichází znovu útrapa, přejezd přes Maďarsko. Jak já tuhle zemi nemám rád :o) celých 250 kiláků nudy :o(. Opět není co psát, páč krom jednoho odpočinku v nějaké malé vesničce se nic nestalo. I když, je tu něco, co by stálo za zmínku. U města Tokaj sem musel tankovat. Vybral jsem si nejbližší možnou čerpačku, kde již stála Suzuki Bandit, která mne předjela asi o 5 kiláčků dříve. S motorkářem jsme se pozdravili a já šel koupit si bagetu a zaplatit natankovaný benzín. No, a když jsem svačil, sedl si ke mně majitel suzuki a my se dali do družného rozhovoru.

Z maníka se vyklubal brit – Andy – který se právě vracel z Turecka. Byl na cestě něco přes tři měsíce a měl už snad najeto nějakých 10 tis km. Zrovna si to šinul někam na východ Slovenska a poté dál za kamarádem do Polska. Příjemně jsme spolu pokecali a já si aspoň zase mohl procvičit svou bídnou angličtinu. Ale potěšil mne v jedné věci. Hodně se mu líbil můj Triumph a hodně ho chválil. Na svou Suzuku nijak nenadával, ale vypadal, že by si jízdu na britském stroji nechal líbit ;o)

Po rozloučením s Andym jsem zase valil. Dal jsem si totiž nelehký úkol. Chtěl jsem ujet ještě nějakých 230 kiláčků do mého oblíbeného kempu v Malužiné. No, a když si vemu, že z Tokaje jsem odjížděl někdy kolem půl páté. No mám co dělat. To Andy si vybral kratší trasu – jen někam na Zemplínskou Šíravu.

Nelehký úkol to sice byl, ale kupodivu jsem ho zvládal docela dobře. Čím víc jsem měl najeto, tím lepe se mi jelo. Za hodinku a čtvrt jsem byl na hranici se Slovenskem a už mi bylo lépe. Tady už jsem doma a kdekoli to zapíchnu tak bude dobře. Už se domluvím úplně bez problémů :o)

Beru to nejkratší trasou do Malužiné. První město je Rimavská Sobota, pak Hnúšťa a Tisovec. Z Tisovce se pak do Nízkých Tater šinula krásně zakroucená a prázdná silnička až do Brezna. Taková silnice kdyby byla celou dobu, bylo by lépe. Ale není každý den posvícení :o). Kousek před Breznem mne navigaci odklání někam doprava mezi pole. Docela hledím, páč mám nastavené jen asfaltové silnice, ale co, třeba se navi neplete. Bohužel pletla :o). míto asfaltu jsem po asi kilometru na příjemné šotolině. Ale co už, vracet se nebudu. Přeci jenom sem v terénu něco najel, tak se teď přece neleknu :o) . Jen holt pojedu zase opatrně. Jen sem poněkud nechápal navi, když mne nakonec dovedla k mostku přes řeku který byl jen pro pěší. Já se tam sice vešel, ale jen s odřenýma ušima :o)

No projel jsem a jsem zpět na asfaltu :o). Teď už mne čeká jen ujet 33 kilometrů po nově položeném koberci přes úžasné zatáčky. Úplně jsem zapomněl, že tady ta cesta je. Dlouho jsem po ní nejel. Vlastně naposled, když jsem jezdil ještě na své Kawasaki GPz 550. Pamatuju si, že jsem na téhle cestě přetočil tacho na 100 000 km ;o)

A už jsem „doma“. Vjíždím přes bránu kempu v Malužiné, kde mne čeká ještě jedno dnešní překvapení. Jsou zde totiž moji staří známí – majitelé kempu. Poznali jsme se v roce 2009, kdy jsme zde byli s Lenkou a Honzou při našem návratu z Polska. A co mne nejvíc překvapilo, pamatovali si mne. A stejně jako předloni, ani letos jsem netrpěl hlady :o) Zrovna se griloval bůček, losos, špekáčky, do toho vodka, pivko, slivovička a perfektní nálada. Co víc si přát. Prostě Stano a Gábika ani tentokrát nezklamali a připravili mi velice hezké přivítání z cesty do Rumunska. Neboli, velice příjemné zakončení mé dovolené :o).

NEDĚLE

Cíl: Havířov

Ráno mne budí vcelku slušná zima. Je to po těch třech dnech horka vcelku změna. Holt jsem v horách a je půlka srpna. Naštěstí jakmile se objeví slunce, začne příjemně hřát. Vařím si snídani a mezitím vstávají i mí včerejší hostitelé. Během snídaně mi usychá stan a já se můžu sbalit. Dneska moc nespěchám, nemám ani důvod. Domů to mám už jen asi 200 kiláčků, takže do oběda jsem doma. Z kempu odjíždím kolem deváté ranní s přáním opětovného setkání s hostiteli. Chci se ještě trochu projet a tak nejedu po hlavní, ale pokud možno trochu vedlejšíma cestičkami přes Liptovský Michal a Liptovskou Teplou. Zvažuju návštěvu oravské úzkokolejky, ale nakonec od toho upouštím. To si nechám na příště, třeba jako téma na nějakou tu jawajízdu. Páč letos jawičku trochu zanedbávám ;o)

Jsem v Dolném Kubíně a už si to šinu známýma cestičkami směr Terchová a Čadca. Překračuju poslední hranice na mé dovolené. Jsem na Moravě. Konečně doma. A do garáže to je už je jen nějakých 50 kiláčků. Ale jedu opatrně. Přece jenom největší nehody se stávají vždy pár metrů před domem.

Konečně. Zastavuji motorku před garáží a sundávám přilbu. Jsem opravdu doma a na konci své cesty. A stálo to za to ;o)

Závěr

Od této cesty mne hodně lidí zrazovalo. Přece jenom v očích mnoha lidí je Rumunsko špinavá země plná  cigánů, kde tě lidi okradou jen co přejedeš hranici. Po své zkušenosti musím říct, že tomu tak není. Země je to čistá, lidé vstřícní, města v rozpuku. Jasně, viděl jsem toho velmi málo a jen z asfaltu, ale i tak ve mne tato země nechala jen ty nejlepší pocity a dojmy a určitě se sem budu chtít vrátit na delší čas a né jen na 4 dny…