„Bylo 28. září, státního svátku čas, sluníčko zvalo ku projížďce zas“ :o) Tak nějak by začal český básník Mácha, kdyby byl motorářem v dnešní době :o). No a já to vidím podobně.  Jenže co s jedním volným dnem, kor uprostřed týdne. Ale kde je vůle najde se i cesta.…

Ale dost polemizování. Původně jsem chtěl jet na Šumavu, ale na to jaksi nebyl čas. Musel bych si vzít dovolenou a to se mi nějak nechtělo. Vybral jsem proto destinaci bližší, nikoli však nezajímavou. Rozhodl jsem se pro Orlické hory. Sic jsem už v této lokalitě pobýval několikrát, pořád je zde co objevovat. Ať už památky, výhledy do krajiny či cestičky na vyřádění se. K mému plánu se pak ještě po bleskové akci přidal Mira. Letos jsme se skoro vůbec neviděli, tak bylo nutno to dohnat ;o)

Ne cesty jsem vyrazil už v pondělí po práci. Ale nejel jsem daleko, jen na Bruntálsko, kde mám stavbu, kde jsem musel být v úterý brzo ráno. A jelikož jsem si chtěl přispat, jel jsem už v pondělí. Spaní jsem měl zařízené, tak proč toho nevyužít ;o). A aspoň jsem si dal s klukama ze stavby večer pivko :o)

ÚTERÝ

Vstávám ráno, respektive jsem buzen svýma spolubydlícíma :o) Snídaně, čajíček a jde se na stavbu. Tam se zdržuju jen po nejnutnější dobu. Ale i tak mi přijde, že jsem tam nějak dlouho :o).

Před 12 dojíždí Mira. Jelikož je taky stavař, provázím ho stavbou a čekám na jeho kritiku. Naštěstí nepřichází nic šíleného. Domlouvám se se stavošem a mizím v dáli. První zastávka Vrbno, kde stavíme ze dvou důvodů. Prvně zde Mirek musí nechat bagáž svého syna a nabalit bagáž svou na cestu. A taky se stavujeme na oběd na Kolibě. Páč s prázdným břuchem se špatně jezdí.

Obídek ušel. Čekání mezi chody bylo doplněno rozhovorem s jedním majitelem BMW GS. Při obědě seznamuji Mirka s plánem, kam se vlastně jede. Se vším souhlasí a jen sem tam doplňuje nějaké své náměty. Takže trasa je jasná, cíle, které chceme vidět taky. Můžeme tedy vyrazit.

První dnešní zastávkou je Kopalnia Złota  w Złotym Stoku. Parkujeme motorky na parkovišti a jdeme si koupit lístky. Vstup je pouze 15 złotych, což není nic šíleného. Prohlídka začíná za deset minut. Čekání si krátíme obhlídkou suvenýrů a zkoumáním map. Je půl třetí a náš průvodce Mateusz se nás ujímá. Jsme jediní Češi ve skupince. Mi to nijak nevadí, páč polštinou jsem takřka odkojen a rozumím. Mira to má o něco horší, ale i tak se toho nebojí ;o). Čeká nás něco přes hodinu dlouhá prohlídka štoly Gertruda, informace o dobývání zlata a další drobnosti. Mateusz prokládá výklad množstvím vtipů a tak je o zábavu postaráno. V podzemí se nám posléze naskýtá možnost shlédnout největší podzemní vodopád v Polsku. Z dolu jsme vyvezeni důlním vláčkem, tzv. Pomarańczowym tramwajem. Prohlídka je u konce a stálo to opravdu za to. Kopalnia nabízí ještě několik atrakcí a tak je aspoň důvod se sem vrátit. Opravdu mohu vřele doporučit.

Dost však již bylo podzemí. Jsme motorkáři, takže zpátky do sedel a na cestu. Pro tento výlet se rozhodujeme opustit Polsko a dál se již budeme brouzdat pouze českou a moravskou kotlinou. Bereme tedy směr Stara Morawa a Hanušovice. Cestičky jsou zakroucené a téměř prázdné. Sice asfalt není z nejlepších, ale nám co máme cendura, to až tak nevadí :o). Cesta ubíhá velice příjemně a ani se nenadějeme a už jsme opět na české straně. Napojujeme se na silnici č. 446 a valíme směr Hanušovice. Cesta je opět příjemná a asfalt se podstatně zlepšil. Užíváme si prázdnou silnici plnou zatáček. Před Hanušovicema odbočujeme doprava na silnici č. 312 směr Králíky a Mladkov. Cestou zastavujeme na průzkum dvou bunkrů z druhé světové (to je tak, když se váš parťák o tyhle věci zajímá, pak v pohraničí stojíte u kdejakého kousku betonu :o) ).

Vyfoceno, odpočato, zavoláno na potřebná místa, jedeme dál. V Mladkově odbočujeme na silnici č. 319, kterou posléze v Bartošovicích opouštíme, abychom si mohli projet klidné prostřědí Orlických hor a jejich zákoutí. Cesta nám skýtá neskutečné výhledy na podzimní krajinu. Člověk má chuť pořád zastavovat, a co chvíli fotit. Jenže s takovou bychom se nikam nedostali :o)

Po delší době na silnicích čtvrté a nižší třídy se u Zdobnice  dostáváme na silnici č. 310, po které frčíme přes Deštné až do dnešního síle – Olešnice v Orlických horách na mnou oblíbenou horskou boudu Čihalku. Chatu mám již léty odzkoušenou – hlavně místního kuchaře. Leč jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že místní kuchař, který nás zde vždy rozmazloval, tu již nepracuje :o(. No nic, snad mají nějakou adekvátní náhradu. Ubytováváme se na pokoji č. 5 a po vybalení se ubytovávají i naše motorky pod zámek vyhřívané garáže. Pak už následuje jen ucházející večeře, pivko a večerní pokec, než se usne. Prostě pro mne klasický závěr cestovního dne :o). A co se testu kuchaře týče. Škoda, neobstál :o( . Jídlo bylo na můj vkus nedosolené a takové nic moc. Holt na toho předešlého nemá :o(.

STŘEDA

Vstáváme kolem půl sedmé. Jelikož jsou snídaně až od 9, kašlem na to a rozhodujeme se pro variantu snídaně někde po cestě. Vyrážíme tedy do chladného rána zhruba ve tři čtvrtě na osm směr Dobrošov. Na snídani zastavujeme v Novém Hrádku na náměstí. Motorky stavíme před místní Jednotu a jdeme nakoupit. Nějaký ten makový závin, koláčky, minerálka a tak :o) Snídani pak provedeme stylem místních houmlesáků – na obrubníku místní kašny :o). Ale ta romantika :o))

Snídaně proběhla, je třeba zase vyrazit. Cesta není sice dlouhá, ale má hodně zastávek. První z nich je vojenská pevnost Dobrošov. Tohle byla vlastně zastávka spíše Mirka, mi tohle moc neříká. Ještě že to bylo hned u hlavní cesty a nemuselo se nikam zajíždět :o). Motorky jsme nechali na parkovišti a šli se projít. Bylo trochu škoda, že jsme dorazili před otvíračkou, ale na druhou stranu, já byl před léty na pevnosti Hanička a předpokládám, že to všude vypadá stejně :o). Mira si alespoň přečetl veškeré informační cedule, co byly kolem, aby z toho něco měl. Já mezitím hledal místečka s pěkným výhledem na místní kopce ;o) A povedlo se. Z Můstku byla dokonce vidět i Sněžka :o).

Z pevnosti Dobrošov je to jen co by kamenem dohodil na Jiráskovu chatu. Je zde malá rozhledna, kterou jsem chtěl navštívit. Nejdříve však dáváme na místní terase kafíčko. Po ránu bodlo :o) Výhled z terasy nebyl vůbec špatný. Pod námi se rozléhalo město Náchod a přehradní nádrž Rozkoš. Po vypití kafe jsme s Mirou uvažovali, zda má smysl jít na rozhlednu, když z ní stejně neuvidíme nic, co bychom už dneska neviděli. Páč z pevnosti Dobrošov byl nádherný výhled. Nakonec jsme usoudili, že za ty schody to nestojí a raději pojedeme dál – směr Lhoty u Potštejna :o).

Zadávám do navigace další bod a vyrážíme. Navigace si vesele přede tu svou a vůbec nedbá toho, že nás v obci Lípí vede do zákazu. Ale co, předpokládám, že to je jen vjezd přes jednu ulici a bude to ok. Jenže ouha. Zákaz měl asi 4 kilometry a dovedl nás až do vesničky Peklo :o) Co už, nikdo nás nechytil. A zkratka to byla víc než příjemná. Dál již pokračujeme po hlavních tazích. Ono to snad ani jinak nejde. No abych zas tak úplně nekecal. V Novém Městě nad Metují vjíždíme ještě do jednoho zákazu, ten je však opravdu jen 3 metrový, páč tam byly nějaké výkopy.

Dojíždíme do Lhot u Potštejna, kde je naším cílem místní poutní kostel Homole. Nacházíme ho vcelku snadno. Motorky parkujeme u odpočívadla pod dlouhým schodištěm. Jak vidím ty schody a to horko, co zde vládne, vůbec se mi nahoru nechce. Ale když už jsem tady, co jiného zbývá. Schodů je opravdu hodně a na konci žádná odměna. Kostel je totiž zavřený a výhled je pouze na jednu stranu. Škoda. Dle fotek zde totiž mají moc hezký oltář.

Vracíme se po schodech zpět k motorkám. Ještě že dolů to jde líp než nahoru :o). Ale i tak si dole dáváme krátkou pauzu, kterou využíváme nejen k odpočinku, ale i k určení směru našeho dalšího putování. Je ještě dopoledne a tak se držíme plánu a jedeme se podívat na hrad Litice. Viděl jsem ho na fotkách a vypadá vcelku příjemně. A ke všemu je to jen pár kilometrů. Takže jedeme :o)

Do Litic dojíždíme po asi půl hodince za řidítky. Jelikož přijíždíme do Litic ve 12, parkujeme u místní hospůdky a hlavně proto, že je hrad zas na kopci, jdeme se nejdřív naobědvat :o). Hospůdka je z půlky obsazena, tak doufáme, že se nám gulášek přinesou co nejdříve. Ale ouha, čekání, i když na minutku, je vcelku dlouhé. Jenže co člověk nadělá. Nic, počká, že.

Po obědě a krátkém vytrávení se pouštíme dobýt hrad :o). Proč se všechny hrady stavěly na kopcu… Však to je holý nerozum :o)) Kdo to má pak šlapat :o)) Ještě že výstup nebyl dlouhý a já mám dlouhé nohy. Po výstupu až na nádvoří hradu však můžu konstatovat, že to stálo za to. Neboli slovy klasika: „Po hodinách útrap hlady, po hodinách útrap v mrazu, ale stálo to za to“ :o).

Proběhlo obligátní focení a pokusy o umění a jde se zpátky k mašinám. Cesta dolů je opět příjemnější a rychlejší. Motorky jsou stále na svém místě, počasí nám přeje, jdeme zase jezdit. Čeká nás už jen pár zastávek, zato však kupa zatáček :o)

Nahazuju do navi Pastviny, jakožto další bod zájmu. Vyrážíme za šipkou na displeji. A hned v Záchlumí mi už hlásí první odbočku. A světe div se, nebylo to na asfalt, ale na příjemnou šotolinku. Tak šup na ní a hurá dál. Sice se v „terénu“ od havárky pořád moc necítím, ale je s tím potřeba bojovat a jezdit a jezdit. Šotolinka po chvilce končí a opět pelášíme po hlavních tazích směr Pastviny. Člověk by to jel i jinudma. Jenže to by se furt motal po dědinách :o(.

Dojíždíme do Pastvin. Motorky odstavujeme u hospůdky hned u mostu – ani za prase si nevzpomenu, jak se to tam jmenovalo -  a jdeme se podívat k vodě.  A pro změnu nafotit nějaké ty fotečky :o)

(Po doplnění informací od kamaráda Davida, jedná se o "Restauraci U Mostu")

U vody je příjemně a v létě to tu musí být ještě lepší. I když, já mám stejně raději hory :o) A tak není nic lepšího, než se do hor vydat. Míříme zpět do Jeseníků :o) Konkrétně míříme na slavný Kolštejnský okruh v Branné. Cestou se jen zastavujeme u Králík na jedné pevnosti. Znám ji z loňska. Mira je zas ve svém živlu. Potkává zde i další nadšence do tohohle druhu historie. Takže on s nima kecá a já relaxuju na sluníčku :o) Zvažuju, že bych zde zůstal až do večera :o))

Poslední zastávkou ohledně vojenské historie je Dolní Morava. Mira by chtěl vidět ještě nějaký bunkr. Blázen, nemá toho betonu za dnešek dost... Naštěstí pro mne je bunkr vzdálen od parkoviště přes půl kiláku a dojet se k němu nedá. Všude jsou soukromé pozemky. No co se dá dělat, „oba“ zklamaní jedeme dál směr Branná. Cestičky v Jeseníkách mám rád. Jsou parádně zakroucené a přitom přehledné. A ta příroda. Holt podzim je už tady.

Dojíždíme do Branné a já ji poznávám i jako klidnou vesničku. Né jako při závodech, kdy zde všude burácí motory a je zde neskutečné množství lidí. Sedáme si v hospůdce na terasu ke kofole a hodnotíme náš výlet, který však ještě není u konce. Je před námi totiž poslední asi 100 kilometrový úsek plný nádherných zatáček a excelentních výhledů :o).

Z Branné se vracíme zpět do Nových Losin, kde odbočujeme doleva na Přemyslov. Tuhle cestičku jsem již projížděl několikrát, ale letos to bylo poprvé, co jsem tady zažil toliko aut… Fakt hnus velebnosti. Pauzička na Přemyslovském sedle a jede se dál. V Loučné nabrat benzín a pak hurá směr Sobotín. Cesta vede přes takové 4-kové cesty, kde se dost blbě předjíždí. A co čert nechtěl, brzdila nás celou dobu nějaká červená fábie. Naštěstí na hlavním tahu se nám již podařilo jí předjet.

Kousek za Sobotínem pak odbočujeme doprava  na Nový Malín. Touhle cestou jsem jel prvně. Našel jsem si ji prostě v mapě a chtěl sem si ji projet. A rozhodně jsem neudělal chybu. Polorozbité cesty nás vedou po úbočí Jeseníků a já poznávám i jejich jinou stranu, než tu, co znám ze silnice č. 11 :o)

Nad Novým Malínem ještě zajíždím z asfaltky na šotolinu, vedoucí k nějakému vysílači. Slibuju si od toho nějaký rozumný výhled na okolí. A má domněnka se mi potvrzuje. Před náma se rozkládá Šumperk a okolní kopečky. Nádherné místo na přespání. Je zde i ohniště. Kura, mít tak o den navíc :o)

Zpět na asfalt a mizíme směr Rýmařov. Poslední změna trasy je v Bedřichově, kde mne kousek za vesnicí zaujímá jedna šotolinová odbočka. Miry se ani ptát nemusím. Sic má TDM, vjede takřka všude :o). Odbočka se opět vyplatila. Z odbočky se vyklubal příjemný přejezd do Dobřečova. Jen ty krávy, kolem kterých jsme projížděli na nás koukaly nějak divně a pár býků i vcelku agresivně… nechci vidět, jak by se tvářili na to, kdyby s náma jel třeba Dawka se svýma Leo Vinckama :o)

V Dobřečově se napojujeme opět na asfalt a pro tento výjezd ho již neopouštíme. Dojíždíme do Rýmařova a z něj po silnici č. 11 frčíme směr Bruntál po nám oběma známé cestě. Ve Václavově se Mira odpojuje a jede domů, do Vrbna. Já jelikož je už skoro šest valím zpět na stavbu, kde mám domluvené spaní. Páč sice bych domů dojel, ale nemělo by to cenu. Stejně ve čtvrtek musím na stavbu.

Dojíždím před ubytovnu, motorku dávám pod přístřešek, vybaluju a jdu si dát sprchu. Na to se vždy po celodenní jízdě těším nejvíc :o) Pak už jen večeře a večer s televizí. Spát jdu příjemně unaven a pln zážitků a dojmů.

ČTVRTEK

A je tu zase další pracovní den. Jediné co mne těší, že se po šichtě svezu. I když jen domů. Ale aspoň něco. Posledních 100 kiláčků tohohle výjezdu je jen čistě o přesunu. Cestu znám už skoro nazpaměť a není o co stát. Doma jsem ve tři odpoledne. Prožil jsem příjemné 4 dny, motorka nezlobila, spotřeba byla příjemná a na tachometru přibylo dalších 700 kilometrů. Snad se letos ještě někam podívám.

Tak ahoj příště ;o).