Tak kdepak mám to A. Jo tady, je. A teď ještě to P. Á, tady. Tak už vím vše a můžeme psát ;o)

Poslední dobou nějak není čas moc jezdit. Holt jiné povinnosti. A tak když už se jdu náhodou projet, vybírám si nějaké zajímavé cíle. A pokud to jde, tak nejlépe na více dnů. A tenhle víkend se mi tohle vše povedlo skloubit do jednoho. V Jizerkách bylo totiž setkání endukárů, kde se měl vyskytnout i můj kamarád Pegos, s kterým jsem se už pěkně dlouho neviděl. Takže nebylo nad čím moc váhat. Neřkuli že oblast kolem Liberce je víc než hezká. A tahle akce měla ještě jeden podtext. Jel sem na ní totiž s kámošem Romtomem, kterého znám z Doroťanky. A důvod? Máme totiž letos jet společně dovolenou a je třeba tedy vyzkoušet, zda si budeme rozumět nejen povahově, ale i jízdním stylem.

PÁTEK

Jelikož se mi nechtělo do Jizerek nijak chvátat, vzal jsem si v práci dovolenou, abych mohl vyjet už ráno. Jediná podmínka byla ta, že se po cestě ještě stavím na stavbu zkontrolovat chlapy, jak jim to jde. To mi nedělalo žádný problém páč jsem to měl relativně po cestě. Sraz s Romtomem jsem měl naplánovaný kolem 11 dopolední v Bruntálu, což bylo výhodné, jelikož stavbu mám právě kousek před Bruntálem.

Ráno vyjíždím kolem osmé ranní. Nabaluju mašinu a ještě kontroluju hladinu oleje v motoru. Toho je nějak podezřele málo, proto dolévám zbytkem, co mám v garáži a slibuju si, že po cestě ještě litřík do foroty přikoupím.

Lehce před půl devátou vyjíždím směr Bruntál. Na stavbě jsem před desátou. Vše je v pohodě. Až na jednu drobnost, Romtom nestíhá a sraz posunuje na 12. Na stavbě vyřizuju vše potřebné a jedu do Bruntálu sehnat olej. A tady nastává vcelku sranda. Ono sehnal v Bruntále Valvoline… v pátek :o) Ale co už. V prvním obchodě nemají, ale navádí mne do servisu. Servis chvíli hledám a po chvíli i nacházím. Tam také není, ale dostávám info, že požadovaný olej koupím v supermarketu na výpadovce na Krnov. Pak už jen najít onen supermarket a je hotovo. Na poličce opravdu stojí mnou hledaný Valvoline. Nic neřeším, beru, platím a už valím na sraz s Romtomem. Stíhám ho akorát – setkáváme se na křižovatce, každý v jiném směru.

Asi 10 kiláčků za Bruntálem dáváme pauzu, abychom se pozdravili, domluvili se kudma pojedeme a já dolil trochu oleje do motoru. Domluva je vcelku jednoduchá. Do navigace nahazuju místo srazu a pokud možno nejkratší trasu. Zvažoval jsem sice, že bych se ještě projel po Orlických horách, ale kvůli vzdálenosti a časové náročnosti na to kašleme a jedeme přímo. Navigace nás vede bez problémů. Vesměs vybírá i velmi příjemné cesty, kde není moc velký provoz. Největší pomoc je samozřejmě ve městech, kor když se mi podaří zakufrovat a přejet danou odbočku.

Cesta probíhá v poklidu a v pohodovém tempu kolem stovky. Prostě kochačka. Pauzy dáváme vesměs jen na benzínkách kvůli tankování. Není to ovšem zas tak často. První je v Šumperku a druhá až ve Vrchlabí.

Z Vrchlabí to máme do Bílého Potoka už jen 60 kilometrů. Na místo akce dojíždíme po páté odpolední. Jdeme zaplatit registrační poplatek a taky poplatek za jídlo a ubytování. A pak honem ubytovat, převlíknout a můžeme na pivko.

Chatička je příjemná, pro 6 lidí s vlastní sociálkou. Celé rekreační středisko je velmi příjemné a v pěkném prostředí. Romtom se ani pořádně nevybalí a už jde přezouvat svou Afriku na C-kové gumy. Prej aby si to v terénu zítra víc užil :o). Já jakožto kamarád se mu starám o pitný režim a donáším mu k práci pivko. Při rozhovoru Romtomovi práce pěkně ubíhá. Jedinou radost mu kazí to, že se mu totálně odporoučel kompresor. Naštěstí není sám, kdo s sebou kompresor vozí a tak mu půjčuji svůj.

Za hodinku a něco má Romtom přezuto a dokonce i vyměněno sekundární kolečko. Jde se opláchnout a můžeme se jít družit. Konečně sem doráží i Pegos. Člověk, kvůli kterému jsem na tuhle akci vlastně jel :o). Zbytek večera probíhá v klasickém duchu. Pokec, pivko, jídlo. Prostě neskutečná pohoda. Po deváté večerní jdeme s Pegosem dokonce udělat malej ohníček (no ve skutečnosti z toho byla místy i slušná vatra:o) ). Já u ohně neseděl, ani nepamatuju. A má to výhodu, člověk vidí s kým kecák a ještě je mu teplo na nohy ;o). Kecáme až někdy do půlnoci a pak hajdy na kutě, páč zítra nás čeká off vyjížďka :o).

SOBOTA

Vstávám jak je již u mne zvykem brzo. Romtomovi se z postele sice nechce, ale nakonec i on vylézá z brlohu na čerství ranní vzdoušek. Vzhůru první nejsme. Venku potkávám další mi podobné. Snídaně je hlášena až od osmi, ale my naštěstí máme informace od kluků z Brna, že se dá jídlo dostat už od půl osmé. A taky že jo. Jsme tedy na snídani první a má to své výhody. Páč má člověk možnost si vybrat a hlavně se pořádně nacpat :o). A to je před ofroadovou vyjížďkou potřeba.

Po snídani se vracíme ke konverzacím, které se začaly již včera večer. K našemu hovoru se přimotává i BuboGS, který dneska vede onroadovou vyjížďku. Dávám se s ním do řeči kudma chce jet a čím dál víc mne toto láká. Přece jenom jsem 400 kiláků od baráku a prasit někde po lesích, kor asi v 50-členné bandě se mi dvakrát nechce. Nakonec přece jenom podléhám své myšlence a  na offroad kašlu. Aspoň více poznám místní okolí, které stojí za to ;o).

Start vyjížďky máme v deset dopoledne. Nakonec nás po asfaltu jede jen šest motorek. 4 velké Géesa , já a Suzuki Bandit. Skupinka malá, což je víc než příjemné. Vedoucím skupiny je Bubo, který je místní a má to dle všeho po okolí dost najeté :o). Z Bílého Potoka vyjíždíme po silnici č. 290 směr přehrada Souš. U této jsem byl naposled loni při naší cestě kolem ČR.

Silnice č. 290 se držíme až do Vysoké nad Jizerou. Cestou si ještě dáváme první fotopauzu u nějaké sjezdovky, ze které je pěkný výhled na místní kopce. Ve Vysokém odbočujeme doprava směr Stanový. Bubo nás tahá těma snad nejzapadlejšíma cestičkami, co tu jsou. Ale to je dobře. Páč jinak by se člověk do takových končin vesměs ani nepodíval.

Další zastávkou je most v obci Návarov. Tento most byl vystavěn za II. Světové války a to jako náhradní dočasný most za zbořený, jehož pozůstatky jsou hned vedle. Jak vidno, most na dobu dočasnou pořád funguje :o).

Z Návarova jedeme dál směr Držkov, kde se na chvíli dostáváme na silnici č. 10. Tuto naštěsti velice rychle opouštíme v obci Loužnice, kde odbočujeme doprava směr na rozhlednu Černá Studnice. Zda máme další zastávku. Někteří na kafe, jiní na vyhlídku z rozhledny a někteří na obojí. Výhledy stály opravdu za to. A k tomu Bubův výklad, co kde vlastně vydím… paráda. Tohle má něco do sebe, jezdit s někým místním ;o).

Z rozhledny míříme po silnicích 287 a 65 směr Liberec, kde nás Bubo bere do jedné místní hospůdky na oběd. A výběr se mu opravdu povedl. Ceny přiměřené, porce velké a chuť dobrá. Během oběda dochází na téma další trasy našeho dnešního výletu. Máme jet na Ještěd a pak někam dál. A tady se rodí v hlavě můj „geniální“nápad. Mám za sebou totiž už asi 500 kiláčků a moje kola ještě ani jednou neochutnala místní šotolinu. Domlouvám se teda s Bubem, zda by se tu něco lehkého, opravdu lehkého nenašlo. A Buba jakožto dobrý vedoucí mi vyhovuje. Říka, že kousek odsud je taková pěkná šotolinka, odkud jsou i pěkné výhledy. Paráda :o) Takže na offík zas tak úplně dneska nezanevřu.

Z hospůdky po výberném jídle tedy vyrážíme směr Rašovka. Cesta je to velmi příjmená. Na Rašovce probíhá ještě poslední rozprava, zda to jedem všichni a nebo jen já s Bubem a kluci si zatím zajdou do hospůdky na kafe. Nakonec padá rozhodnutí, že pojedeme všichni, dokonce i Bandi na Banditu ;o).

Cetsička hned od asfaltky začíná pěkně stoupat a vypadá v pohodě. Jenže asi po kilometru to přichází. Na cestě jsou vyjeté koleje a jedna z nich mne poněkud rozhazuje a jak jsem ve stupačkách, hodí mne to na pravou ruku, já nechtěně přidávám plyn a už se válím :o( Motorka mi padá na nohu a smýká sebou po mezi a nakonec se zastaví předním kolem o strom. Po pádu ihned vypínám motor a snažím se motorku zvednout. Je však nahoru kolama a tak mi musí pomoct kluci, které jsem do této práce nahlal místo toho, aby mne fotili. Motorku zvedám a vypadá v pohodě, krom rozmláceného plexi. Mne bolí pravá ruka a levé koleno. Kontroluju dále motorku a zjišťuju, že jsem pravou rukou vyvalil do blástru a tím vyrval závažíčko. Tak proto ta bolest. Ale víc mne bolí koleno. Když pak kontroluju motorku dál, zjišťuju jednu velkou nepříjemnost. Nemám řadičku.. ale kdyby jen tu. Podařilo se mi totiž ulomit řadící hřídelku přímo na výstupu z bloku motoru. A je po srandě…. :o(

Začíná rychlé přemýšlení co a jak. Koleno mi začíná lehce natýkat a mám problém s ním hýbat. Ruka je na tom podobně. Motorka nepojízdná a já sem na šotolině cca 400 kiláčků od baráku. Co teď. Vrací se Bubo a zjišťuje co se stalo – jel totiž první a nevšiml si, že sem hapal. Okamžitě bere do ruky telefon a zjišťuje u kamaráda mechanika, zda to půjde opravit na místě. Bohužel ne :o( Takže nastává rychlé shánění odvozu mne a mojí motorky.

Nejdříve volám Markovi, ale ten bohužel nemá čas. Druhý na řadě je Radek a u něj to už je lepší. Dá mi do hodinky vědět co a jak. To už zní slibně. Takže odvoz mne zpět na Moravu by snad byl. Teď ještě motorku do kempu a mne nejdřív do nemocnice a pak do kempu.

Nejdřív motorku musíme dostat do „civilizace“. Tuším že Rosťa sedá na Tigera a pomalu ho sváží k hospůdce, od které jsme vyjeli. Já sedám za Bubu na BMW a ten mne sváží k hospůdce taky. Takže jsme na asfaltu, co teď. Kluci mi chcou zavolat sanitku, ale to mi přijde poněkud na draka. Stačí, když mne hodí do špitálu oni. Ale co s Tigrem… Nakonec padá návrh nechat Tigera u hospody klíče dát hostinskému – pro případný odvoz a mne hodit do nemocnice. Cestou se ještě zastavujeme u jednoho známého mechanika Buby, který mi zajístí stáhnutí motorky od hospody k Bubovi domů.

Nemocnice. Sakra. Tohle zařízení fakt nemám rád. Kluci mne vezou rovnou na chiru, tam mi ještě Bubo vysvětlí, jak to u nich chodí a už sem sám. Kluci jedou dál jezdit. Co by ne. O mne se postarali, tak přece nebudou sedět se mnou ve špitále. Sem jen domluven s Bubou, že až budu vědět co se mnou je, dám mu echo a domluvíme se co a jak dál.

Na řadu jdu skoro okamžitě. Doktor se dívá na koleno a ruku a posílá mne na rentgen. Musím říct, že nemocnice v Liberci se mi líbí. Je tu všechno nové a čisté. Když to třeba srovnám s nemocnicí v Budapešti, kde jsem byl v roce 2008 naštěstí jen jako doprovod, je to opravdu rozdíl. RTG za mnou a zase zpátky za doktorem. No nepotěšil mne. Ruka je naštěstí jen naražená, ale u nohy je podezření na nalomenou kost. No to mám teda radost. Na nohu dostávám ortézu a fasuju berle páč na to nesmím stoupat. A ke všemu ještě fasuju infekce s heparinem. Prý si to mám sám píchat :o) Humoristi. No to sem na to zvědav. Páč moc stříkačky nemusím. No ale co už. Loučím se se sestrou a du si domluvit svůj odvoz do kempu.

Volám Bubovi, jak bylo domluveno. Vysvětluju co a jak a domlouváme se na dalším postupu. Přijede pro mne jeho manželka a zaveze mne do kempu. A jak Bubo slíbil, tak se i stane. Zhruba za půl hodiny již přijíždí manželky Buby Jana spolu s dcerou, nakládají mne do svého auta a už frčíme směr Bílý Potok. Do hodinky jsme na místě. Loučím se s Janou a její dcerou a děkuju za odvoz. V kempu jsou již někteří kluci včetně Pegose a nestačí se divit. Stalo se, co už. Několikrát musím vysvětlovat co se stalo a proč mám berle :o). A taky si několikrát musím vyslechnout, že kdybych jel s klukama offík, tak by se to nestalo :o). Po chvíli se objevuje i Romtom, který se o mne spolu s Pegosem starají do konce pobytu. Páč sám bych některé věci prostě neudělal. Takže nové vysvětlování co se stalo a hlavně zmínka o tom, že letošní červnová dovolená padá, páč tohle vypadá na dýl :o(

Do toho všeho mám ještě telefonický rozhovor s Radkem. Bere s sebou Pavlínu a jede pro mne. Paráda. První pozitivní zpráva dnešního odpoledne ;o).

V osm večer dojíždí z vyjížďky i Bubo s rukama. Dostávám od něj pozitivní zprávu. Tiger je u něj v garáži. Uf, docela jsme si oddychl, přece jenom sem ho nechal na nehlídaném parkovišti u hospody včetně klíčů. Zbytek večera probíha již v podobném duchu jak v pátek. Jídlo, pokec, u mne místo piva kofola, jelikož mám v sobě nějaký ten brufen a sem tam mne ještě dohání bolest ruky ;o). A jedna novinka večera – učení se chodit o berlích. Kolem desáté večerní dojíždí moje záchrana – Radek s Pavlínou. Hned po příjezdu je ubytovávám v domluvené chatce a zvu na pivko. Jídlo už bohužel není, krom právě dopečeného krocana. Tak aspoň něco.

Kolem půl jedenácté zanechávám Radka s Pavlínou jejich osudu jdu spát. Mám toho za dnešek opravdu dost.

NEDĚLE

Vstávám kolem sedmé ráno. Bohužel zjištuji, že to s tou nohou nebyl zlý sen, ale hrůzná realita :o(. Co se dá holt dělat, za blbost se platí. Je třeba se pomalu sbalit a připravit se na cestu domů. O půl osmé jdu na snídani společně s Pegosem, který mne i obsluhuje. Je to fakt pomoc, když chodíte o berlích a nemáte tedy ani jednu volnou ruku.

Po snídani je čas jet domů. Loučím se s kamarády a frčíme směr Liberec k Bubovi domů, kde mám prozatím uskladněnou motorku. Díky GPS není problém Bubu v Liberci najít. Ještě že máme tu moderní technologii ;o). Naložení motorky je dílem okamžiku. Od Jany ještě fasuju čokoládu pro lepší uzdravení, pak rozloučení s Bubem a už mizíme v dáli. Čeká nás dlouhá cesta domů.

Cesta vede opět příjemnou krajinou a i za příjemného počasí. Nebýt té havárky, byla by to pěkná cesta ;o). Slibovaný déšť, který předpovídali meteorologové, nás chytá až za Olomoucí.

Doma jsem po třetí hodině odpolední. Radek mi dává Tigera do garáže, pak ještě zajedeme společně vrátit vozík Vicošovi a tahle akce je za mnou. Byla to zajímavá akce. Věřím, že kdybych neměl tu havárku, byla by ještě o dost lepší. Ale i tak to mělo něco do sebe. Viděl jsem několik svých kamarádů, které jsem dlouho neviděl, poznal jsem zas nové lidi a i některé, které sem znal jen z netu.

Noha se zahojí, motorka se opraví a za chvíli se bude zase vesele drandit dál. Bude muset ;o).

PODĚKOVÁNÍ

Poděkování patří všem těm, co se o mne starali a nebo mi všeljak pomohli, byť jen oznámením, že už je třeba snídaně - díky Káco ;o)

Hlavní mé poděkování však patří Bubovi a jeho manželce Janě, za perfektní zařízení mého ošetření a převozu do nemocnice a následného převozu do kempu, včetně uskladnění mého Tigera přes noc.

Dále bych chtěl poděkovat Radkovi a Pavlíně, kteří neváhali a jeli pro mne přes půl republiky na otočku. Tohle se fat cení. Jen si musím do podzimu sehnat na auto tažné, páč Radek vyhrožoval, že na podzimního Krocana pro něj pojedu na oplátku já :o).

A v neposlední řadě bych chtě poděkovat i Vicošovi za půjčení vozíku, přece jenom na tom speciálu se ty motorky odvážejí o dost lépe ;o).