Tak mám za sebou letošní letní moto dovolenou. A jak název napovídá, byl jsem se po dvou letech opět podívat na balkáně, jelikož tyhle končiny mne dost zaujaly a je tam toho víc než spousta k vidění. Fotky a vyprávění posléze, prozatím jen pár informací :o)

Projeté země: CR - SK - A - H - HR - BiH - MNE

Ujeto: 3160 km

Spotřebováno: 164,813 litrů benzínu

Průměrná spotřeba: 5,21 l/100 km

Doba jízdy: 48 hodin 52 minut 22 sekund

Průměrná rychlost: 61 km/h

Nejvyšší dosažené místo: 1900 m.n.m.

Nejnižší dosažené místo: 0 m.n.m.

Po dvouleté pauze se mi opět sešlo vše potřebné k tomu, abych si mohl prožít jednu ze svých motodovolených.  Destinací, kterou jsem si zvolil jsem měl v plánu projet už v roce 2011, ale bohužel zranění, které jsem si pořídil na jedné motoakci mi toto nedovolilo. Ale letos to vyšlo a to je hlavní :o)

A kam že jsem se vlastně vydal? Na Balkán. Konkrétně jsem se rozhodl více prozkoumat Bosnu a Černou Horu. No a z části i Chorvatsko, i když to jen minimálně. Parťáka mi pro tuhle akci dělal Mirek se svým TDM 850. Za těch pár let co s ním jezdím kratší akce už je docela ověřený a hlavně, je to cvok a nebojí se takřka ničeho :o) Sice si dal nějaké podmínky, jako je návštěva hradu a moře, ale to jsem měl více či méně stejně v plánu, tak nebyl problém mu vyhovět. I když jsem mu hrad vyměnil za vojenské základny, které mne lákaly víc :o).

ČTVRTEK

Cíl: Belec - HR

Budík mne budí před pátou ranní. Hnus, i když jak se to vezme…. Dělám si snídani a uvažuju, zda jsem ještě něco nezapomněl, co by bylo potřeba sbalit. Naštěstí mne nic nenapadá a tak nic nebrání tomu, abych mohl v šest ráno za sebou zamknout dveře bytu a jít do garáže. Počasí vypadá slibně. Už ráno je teplo a slunko se na mne z oblohy vesele usmívá.

Z garáže vyvážím motorku a nahazuju na ně kufry, do kterých musím dobalit poslední věci, které mám ještě venku. Pak upnout lodní vak na sedadlo spolujezdce a může se vyrazit. Je půl sedmé a já opouštím své rodné město a uháním jak Horymír k Neumětelům. Tedy kecám. Uháním pod Brno, kde mám sraz s Mirkem na nějaké benzince.

Cesta po dálnici je plynulá, ale docela nudná, ale co už. Kochat se budu až za hranicema, tady se můžu kochat třeba jindy :o) . Pod Brnem jsem někdy po půl deváté a čekám na domluveném místě na Mirka. Ten dojíždí po asi dvaceti minutách. Takže na pohodu. Máme za sebou oba prvních skoro 200 kiláčků, takže si dáváme krátkou pauzu. Při této Mirka seznamuju s nějakým doladěným plánem, jak a kam vlastně jedeme. Páč Mirek se na téhle akci vlastně jen veze. Veškeré POI a místa kam jedeme nechal na mojí osobě. Což je pro mne dobré :o)

Je po deváté a je čas vyrazit dál na cestu. Ještě chvíli se držíme dálnice. Z Dálnice sjíždíme až v Bratislavě, kde mne začíná navigace tahat na vedlejší cesty směr Rakousko a následně Maďarsko. Doprava je plynulá, jede se po pěkných cestičkách a tak cesta vesele utíká. Průběžně si dáváme pauzy. Jednou to je u jednoho zámku v maďarském Fertöd. Je to velice rozsáhlý areál. Jenže máme motorky na zákazu zastavení, tak se zde nezdržujeme příliš dlouho a raději dál ukrajujeme dnešní kilometry.

Kolem poledne zastavuju na jednom plácku pod lípou a dáváme si oběd. No oběd, tak bych tomu neříkal :o). Spíš jen doplňujeme energii, jelikož chlebu s řízkem se oběd vážně říkat nedá :o).

Kolem druhé odpolední konečně překračujeme hranice s Chorvatskem. Odbavení proběhlo bez problémů. Na hranicích opět krátká pauzička. Počasí je úmorné, hrozný horko. I když, když se na to dívám s odstupem, tak v porovnání s tím, co nás čekalo na jihu, bylo relativně chladno :o).

Projíždíme chorvatskými kopečky, příroda je pěkná a zatáčky víc než utažené. Ale co si ztěžuju, tak jsme si to naplánoval, tak takové to mám. Kolem páté dojíždíme do vesničky Belec. Opět krátká pauza a doplnění energií v podobě müsli tyčinky. Počasí se začíná kazit, naštěstí do místa, kde bych chtěl dneska spát nám už moc nechybí, zhruba jen 30-40 kilometrů. Po pauzičce se chystáme na motorky, když se z místního café baru objevuje starší pán, který se s námi začíná bavit. Umí výborně anglicky, což se nadá říct o mně. Ale nějaká ta základní konverzace probíhá. Jen mi chvíli trvá se rozmluvit, přece jenom angličtinu nepoužívám denně a tak než vydoluju z paměti nějaké ty slovíčka, tak to nějaký čas zabere :o). Pomalu se seznamujeme, dotyčný se jmenuje Ivan, je to Chorvat žijící v Tusonu v Arizoně a sem do Chorvatska jezdí na dovolenou, jelikož tu má nějaký baráček či co.

Diskuze je vřelá a dovídáme se spoustu věcí nejen o něm, ale i o Chorvatsku. Včetně tipů, kam se zajet podívat či kudma raději vůbec nejezdit. Ivan nás neustále zve na kafe, což se nám daří odmítat do doby, než se přižene velký černý mrak a v dáli zabouří. To už pozvání neodoláme. Přemisťujeme motorky pod strom, ať na ně až tak moc neprší a jdeme přes cestu do kavárny, kde si dáváme první presso na naší dovolené. Naše diskuze probíhá vesele dál a stejně tak vesele si venku prší. A mi se začíná rodit v hlavě plán, který rychle i uskutečňuju. Ptám se Ivana, zda by nešlo u něj na zahradě přespat. A Ivan proti tomu nic nemá. Dokonce jeho zahrádka je jen pár metrů od kavárny. Ideální stav.

Takže urychleně převádím svou myšlenku v realitu. Zaplatí se a už se jdeme ubytovat. Ivan nekecal, zahrádka je opravdu kousek. Je sice u hlavní cesty, ale řekněme si pravdu, jsme v nějaké zapadlé vesničce, kolik tady bude jezdit aut :o). Takže neváháme a už stavíme naše plátěné příbytky :o).

Stany postaveny, věci vybalené a i my jsme již převlečeni do civilu. Přijíždí Ivan a nese košík dobrot :o). Večeře v jeho podání – chléb, místní uzeniny a vínko nemají chybu :o). No a po večeři nás Ivan bere svým vozem na prohlídku většího městečka poblíž Belece, kterým je Zlatar. Je to zajímavé, sedět ve starém Rendlu 19 a mít vedle sebe amíka, který vám ukazuje, kde je škola, kde pošta, bary a policejní stanice.

Nakonec parkujeme u nějaké hospůdky, kde je volné wifi připojení. Ivan si totiž potřebuje vyřídit nějaké maily. No a my si aspoň dáme pivko :o). Docela jsem se těšil na jedno točené. Jaké však bylo mé zklamání, když místo orošeného půllitru donesl vrchní pouze studenou skleničku a k tomu lahváče. Aspoň, že to Karlovačko má příjemnou chuť.

Po vyřízení Ivanových formalit jedeme zpátky do města Belec. Zde se již s Ivanem loučíme, jak on, tak i my jdeme na kutě. Je kolem desáté večerní a máme toho za sebou dneska docela dost :o). A hlavně ještě hodně před sebou :o)

PÁTEK

Cíl: Korana - HR

Vstáváme poměrně brzo. Už o půl sedmé jsme na nohách a začínáme balit. Slíbili jsme Ivanovi, že do 9 ranní odjedeme, jelikož také odjíždí, tak ať může v klidu vše pozamykat.

Den začíná klasicky snídaní s teplým čajíčkem a do toho průběžné balení všech kránů, které jsme vytáhli a k něčemu potřebovali :o) Po osmé se s námi přichází rozloučit Ivan. Proběhne obligátní společné focení, popřání hodně štěstí a můžeme vyrazit. Dnešním cílem jsou Plitvické jezera. Ale mezitím ještě průjezd několika kopečků a hlavně nalezení pěkných cestiček :o).

Vyrážíme o půl deváté směr Sljeme. Z mapy vím, že by se tam měly vyskytovat nějaké pěkné scenérie. A taky kupa zatáček a o těch jde na motorce obzvlášť, no ne :o).  Navigace nás pěkně vede bočníma cestičkama. Ještě před Zlatarem nás dokonce vyhazuje kamsi do kopců na místní šotolinky. Paráda :o) První lehounké offíky letošní dovolené. Tak by to mohlo být pořád. Jenže není. Ale co už :o).Přijjíždíme na dohled od Zagrebu, kde odbočujeme doprava do kopců. Cesta se začíná pěkně klikatit a zvedat. A provoz minimální. Prostě paráda. Na jednom z kopců vidíme docela velký vysílač a ten určujeme jako cíl. Musíme ho najít. Po jednom špatném odbočení a nalezení menšího vysílače se nám to daří. Výhled od něj dolů na Zagreb je parádní. Jediné co kazí mé focení je lehký opar. Nenadělám však nic. Zdržíme se jen chvíli. No chvíli. O něco déle, aby Mirek mohl dolít olej do svého TDM.

Údržba provedena, jedeme dál. Zagreb projíždíme jen hodně okrajově, přece jenom je to velké město a to nese s sebou i velkou dopravu a časté zácpy. A to my nemůžem potřebovat. Ze Zagrebu to hrneme směr Samobor. Navigace opět funguje bezchybně a vyvádí nás požadovaným směrem. V těchhle případech si říkám, že bez navigace by to bylo o dost horší a sem rád, že ji mám. Z nížiny opět vjíždíme do hor. No hor, přirovnal bych to výškově asi k našim Beskydům, ty větší kopečky nás teprve čekají více na jihu. Projíždíme krásnou krajinou plnou zatáček a vinohradů. Užívám si co to je jde.

Pomalu se blíží poledne a je tedy opět čas najít nějakou hospůdku, kde se najíme. Tohle se nám daří v jednom sedle, kde je stylová koliba, mohu-li to tak nazvat. Domlouváme se s vrchní, zda můžeme platit v eurech. Není to pro ni problém a tak nezbývá už nic lehčího než si vybrat z jídelního lístku.

Vybráno jest, jdeme si sednout a čekáme s nealkoholickým pivkem v ruce. Paráda. Po chvíli je nám donesen oběd. Porce velká, chuť příjemná. Jo tomu říkám dovolená :o). Po obědě ještě asi půl hodinky sedíme v hospůdce a relaxujeme. Je horko a hlavně není kam spěchat. Kilometrů na Plitvice to už moc není.

Odjíždí se nám těžce. Nějak jsme za tu hoďku relaxace zlenivěli a nechce se nám skoro nic. Nenaděláme však nic. Je třeba plnit plán aspoň na 100%, i když strana by si to přála aspoň na 120 :o). Cesta klesá dolů do údolí, z kterého už nevyjedeme. Dostáváme se na relativně hlavní tah směr Plitvice. Takže relativně kýbl nudy. Jediné co nás z téhle nudy vytrhává je drobný deštík asi 50 kilometrů před Plitvicema. Naštěstí to nebylo nic drastického.

Přijíždíme k Plitvicícm. Poznávám i cestu, jelikož jsme se tjudy vraceli před dvěma lety s Honzou z Albánie. Dokonce poznávám i místo, kde jsme potkali jednoho amíka, který tehdá jel cestu kolem světa na KTM LC4 Adv.

Když jsem doma připravoval trasu, všiml jsem si nějakých cestiček kolem Plitvických jezer. Stejné cesty jsem pak našel i v mapovém podkladu své navigace. Takže jedeme tam. Výhledy jsou parádní, sem tam zastavujeme, abychom se na ty slavná jezera koukli. Je zde krásně modrá voda, až neuvěřitelné. Jedeme dál po naplánované trase. Cestou si všímám takové divné značky. Vypadá jak náš „Zákaz vjezdu“. Jen má jinou barvu a je pověšený na stromě. Nějak mu nevěnuju pozornost a jedu dál. Po ujetí několika kilometrů mi však přijde divné, že jsme na té cestě sami a nikde ani noha, nikde ani ruka. Takže on to byl vážně zákaz vjezdu…. Ale co naděláme, už to musíme dojet, páč vracet se přece nebudem :o)

A vyplatilo se. Nacházíme krásně fotogenické jezero (i když na mých fotkách zas tak fotogenické není. Někde asi bude chyba :o) ). Dokonce o kus dál se v něm koupou nejspíše místní. Takže ten zákaz vjezdu nebude asi až tak dramatický :o). Nakonec prostor Národního parku opouštíme u města Jezerce. Když už jsme zpět na hlavní cestě, zvažujeme co dál. Je teprve před pátou odpolední a na ubytko je ještě čas. Z mnoha cestopisů a i od kamarádů vím, že kousek odsud je staré vojenské letiště. Sice nevím, kde přesně je a POI na něj nemám, ale snad to najdeme. Jediné co vím, že je to u vesnice Željava. Nahazuju tedy tento údaj do navi a už smažíme opět směr jih.

Najít Željavu nebylo nijak složité. Horší to už je s letištěm. Jedu tak nějak podle citu a dojíždím k nějakým opuštěným a polovybydleným objektům. Projíždíme přes nějaké příkopy a zarostlé asfaltky. Všímáme si krásné cedule, kde je vyobrazena lebka se zkříženými kostmi a pod tím nápis, že okolí je zaminované :o). To člověku vyloženě přidá na jistotě :o)

Jedem pořád dál. Držíme se kopce, jelikož letiště mělo hangáry zabudované právě do kopců. A vyplácí se. Po asi kilometru nacházíme bránu do dalšího areálu a za touto bránou stojí vrak letadla Dakota :o). Takže jsem  to nejspíše našel. Jedeme tedy ještě kousek dál a je nám jasné, že to je ono, jelikož si to šineme po přistávací runwayi. Po chvíli nacházíme i ona „slavná vrata“ a vstupy do podzemních hangárů, které znám z internetu.

Odstavujeme motorky, probíhá obligátní focení a hned potom mizíme prozkoumat hangáry. Jsou to rozlehlé stavby. Jen z nich nemám moc dobrý pocit. Představa toho, jak v takovém prostoru startuje MIG 21 mne nijak neláká. Raději se touto stavbou budu kochat z venku :o)

Sedáme na motorky a přejíždíme k druhému hangáru. Opět focení a prohlídka. V hangáru je však nějaká mlha či zvýřený prach, tak tam raději ani nelezeme. Raději si budeme hrát na letadla :o). Sedáme na motorky a jdeme se projet po runwayi. Zajímavý pocit. Já ho mám však bohužel poněkud zkalený. Odešel mi zde totiž opravovaný náhon tachometru. Zase praskl a mi nezbude asi nic jiného než ho koupit nový. Ksakru…

Pro dnešek stačilo. Blíží se sedmá večerní, je třeba zajet někam do kempu, udělat večeři a jít chrnět. Chvíli zvažujeme, kde nocovat. Nakonec se domlouváme, že pojedeme zpět k Plitvicícm, kde byl docela velký kemp, který by mohl zaručovat i určitou kvalitu. V tomto jsme kolem sedmé večerní. Postavíme stany a hurá se osprchovat. Po celém dni jízdy přijde sprcha vhod. Pak ještě večeře, nějaký ten pokec a může se jít chrnět. Zítra nás čeká přejezd do Bosny a první delší offíky :o)

SOBOTA

Cíl: Satorské jezero - BiH

Po klidné noci se budíme do jasného rána. Je sedm ráno a slunko pere o závod. Obligátní snídané a balení. Bundu si dávám do báglů a na sebe dávám jen dres. Bude to bohatě stačit a i tak se budu potit. Kemp opouštíme lehce po osmé ranní a nabíráme směr jihozápad – směr Bosna.

První naše zastávka však není v Bosně, ale ještě v Chorvatsku. Z netu vím, že kousek od nás je v kopcích bývalá radarová základna na hoře jménem Plješivica. Mám k ní GPS souřadnice, takže nám nic nebrání tam jet. Od kámoše Marvyho jsem měl ještě informaci, že dole hlídají vojáci, ale že s flaškou v ruce by neměl být se vstupem problém. Z tohoto důvodu s sebou vezu už z domova flašku Myslivce :o).

Dojíždíme k odbočce do kopců, kde mi navi hlásí, že mám odbočit. Začíná náš první větší offík :o). Vjíždíme na krásnou šotolinku a pelášíme si to nahoru. Jelikož Mirek je v terénu začátečník (i když já na tom nejsem o moc lépe :o))) ), jedeme raději pomalu. Není kam spěchat a aspoň je možnost si vychutnávat příjemnou krajinu. Stále stoupáme, navi se drží cesty, takže asi jedeme dobře. To se však po asi 15 kilometrech změní. Navi mne zavádí na cestu, která místo aby i nadále stoupala, začíná klesat. To se mi nějak nepozdává a tak to raději po asi 5 kilometrech otáčím zpět. Jsme asi někde špatně… Naštěstí si vzpomínám, že pár kiláčků zpět jsme míjeli nějakou odbočku, takže se tam vracíme a zkusíme jinou cestu. Toto rozhodnutí už bylo správné. Po dalších asi 8 kilometrech se tedy konečně dostáváme až na hřeben, kde už jsou zřetelné obrysy objektů bývalé radarovky, které znám i z netu. Jsme ve výšce kolem 1400 m.n.m. a tak máme možnost se pořádně rozhlédnout po kraji. Výhledu nám totiž nebrání žádné stromy, ty jsou hluboko pod námi :o)

Vyjeli jsme tam, kde to jen šlo. Výš to prostě nejde. Jsme na vrcholu. Výjezd stál za to. I když jedna oběť vrcholu padla – Mirkovo sklíčko pravého blinkru. Někde s ním zavadil asi o větev a nějak odpadlo. Naštěstí je Mirek na pošramocení blinkry zvyklý :o)).

 Místo úžasné a se zajímavou atmosférou. Na jedné straně výhledy do Chorvatska a na druhou zase do Bosny. Pod námi jdou i krásně vidět ranveje bývalého vojenského letiště v Željavě, kde jsme byli včera. Děláme nějaké ty vrcholové fotografie, něco málo posvačíme a pomalu se chystáme k odjezdu. Máme před sebou ještě nějaké kilometry a ty je třeba ujet :o) A raději dřív, než začne to nesnesitelné vedro, které tady panuje.

Sjezd byl rychlejší, než jsem si myslel. Možná za to mohlo to, že už jsme nebloudili. Fakt nevím. Ale prostě během 20 minut jsme zpátky na hlavním tahu, na který se napojujeme a jedeme ještě chvíli směr Split. Ale fakt jen chvíli. Tyhle přeplněné hlavní tahy moc nemusím. Raději mám klid. Proto po chvíli odbočujeme na vedlejší silničku, kterou jsem si našel v mapě, která vede na hraniční přechod s Bosnou u města Nebljusi. A volba této silničky se vyplácí. Následujích 20 či možná více kiláčků totiž jedeme po prázdné zaklikacené silnici s parádním asfaltem. Takový menší motorkářský ráj :o). Přirovnal bych to asi k zatáčkám na Harmanci, en víc roztažené a přehlednější. A hlavně bez provozu, což bylo asi to nejlepší.

Po nějakých 15 kilometrech si dáváme pauzu u nějakého válečného památníku. Teda snad je válečný. Stojí u toho nějaké dělo, tak jaký jinačí by to ten památník tak byl, že :o). Bylo by totiž škoda touto krajinou pouze proletět a nevychutnat si ten klid kolem.

Na hranici to už máme opravdu jen kousek. Odbavení probíhá bez sebemenších problémů a my po 15 hodině přejíždíme hranice do Bosny. Ihned za hranicemi začínáme řešit problém – oběd. Máme totiž oba hlad. Domluva je jednoduchá. První lepší hospoda a stojíme. Tohle se nám daří hned při dojezdu na hlavní tah Bihač – Livno. Na břehu řeky tu stojí docela příjemná hospůdka, kde berou naštěstí i eura. Sedáme si na zahrádku a objednáváme si nějaké ty steaky s hranolkama a kolu. Nějak mám chuť spíše na kofolu, ale předpokládám, že tu tady jaksi nemají :o(.

V restauraci sedíme až do dvou či do půl třetí. Venku je úděsné vedro a nám se fakt nechce oblíkat zpět do motohader. Ale po té druhé už se k tomu tak nějak rozhoupáváme, jelikož musíme. Dnešní cíl je totiž ještě o fous dál… :o) Našim dnešním cílem je totiž jezero Šator v Šatorském pohoří.

Projíždíme pořád stejně úžasnou krajinou s neskutečným množstvím zatáček, krásného asfaltu a nádherných scenérií. Jediné co je takové zvláštní jsou vybydlené vesnice. Ty se vyskytují v celkem pravidelných rozestupech. Je to poněkud zvláštní pocit tudy projíždět. Holt válka tady udělala své.

Dojíždíme k odbočce na Šatorské jezero. Hlásí mi to jak navigace, tak i cedule u cesty. Odbočka vede samozřejmě na šotolinku z čehož máme s Mirkem radost :o) No Mirek už po chvíli méně, páč tím jak je sucho, tak se hodně práší a tím že jede druhý… no prostě je špinavej i za ušima :o).

Výjezd k jezeru má délku asi 15 kiláčků po přehledné a nenáročné šotolince. Prostě pohodička pro dvě plně naložené cestovní endura řekněme na silničních gumách. Přijíždíme k cíli. U jezera stojí chata, kterou znám z fotek. Kolem ní se motá menší parta místních. Ptáme se jich, zda tu můžeme přespat. To prý bohužel nejde, jelikož chata je zamčená. Když však říkáme, že chceme spát ve stanu, problém není a ať si lehneme kde chceme :o). Vybíráme si jeden plácek asi 200 metrů od chaty. Je k němu dobrý přístup na motorkách a je kousek od vody :o). Stavíme stany a jdeme do plavek. Osvěžení v podobě koupele v horském jezírku ve výšce 1500 m.n.m přijde vhod :o).

Sbíháme dolů k jezeru a hledáme nejvhodnější místo pro ráchání. Chvíli nám to trvá, nakonec obejdeme jezero až na druhou stranu, kde se už ráchají naši spolunocležníci od chaty. Dlouho neváhám a hrnu se do vody. Mira na to jde naopak. Dlouho stojí ve vodě jen po kolena a pomalu se osměluje. Tenhle postup by mne zabil :o). Voda je parádní. U hladiny prohřátá a níže osvěžující. Je to bomba se po celém dni takhle osvěžit. Ve vodě vydržím asi deset minut a jdu se ven slunit. Dochází další z našich spolunocležníků a má pro mne a i pro Mirka dárek v podobě lahváče. Tento neodmítám a dělám dobře. Srbské pivo Jelen je vážně chutné :o).

Dávám si pár loků a jdu ještě na chvíli do vody. Nevydržím ale moc dlouho. Nějak nejsem takový ten plavací typ, no :o). Jdu zase na břeh, abych stihl aspoň trochu oschnout. Mira je ve vodě déle. Nějak se mu tam zalíbilo.. A nebo to osvěžené potřebuje víc než já :o) Přece jenom jeho hadry s membránou jsou co se prodyšnosti o dost horší než můj dresík.

Blíží se večer. Opouštíme jezero a vracíme se ke stanům. Je čas si udělat večeři. Rozbalujeme vařiče a ešusy. Během chvíle se nám už vaří voda na instantní nudle. Nějak moc nudle nemusím, ale na tu dovolenou je to taková jistota. Je to hned, málo roboty a člověk se více méně zasytí. Ale jíst to celej rok, to bych vážně nedal :o).

Po večeři si dělám krátkou fotovycházku kolem jezera. Je tu moc hezky. Dokázal bych si představit, mít tu chalupu a jezdit tu na víkend :o). Fakt se mi tu moc líbí.

Začíná se smrákat, slunce se schovalo za horou a je čas pomalu jít na kutě. Ale aby to nebylo zas takové idylické, mám tady jednu „veselou historku z natáčení“ :o)

Sedíme se si tak před stany a debatíme. Je tak kolem půl deváté, když se najednou z blízkého lesíku vynoří takový podivně vypadající chlapík v mokasínech s pytlem přes rameno a šine si to směrem k nám. V první chvíli jsme se docela polekali, co to k nám jde. Ale pak chlapík jen pozdravil a procházel dál až někam dozadu, kde měl odstavené své auto.

Tohle by nebylo ještě až tak divné, kdyby se chlapík za chvíli nevrátil zpět kolem nás do lesíka (tentokrát již bez pytle). A po dalších 5 minutách se z toho lesíku vynořil opět s dalším pytlem přes rameno :o). Takhle se to opakovalo ještě další ¾ hodiny, kdy to pytlíkář, jak jsme ho nazvali, otočil ještě asi 5x :o).

Popravdě jsme byli z toho chlapa dost nervózní. A to hlavně proto, že jsme nevěděli, co v těch pytlích nosí… fakt divný :o). Ale nakonec pytlíkář odnosil asi všechny pytle a přestal chodit kolem našeho tábořiště. Konečně jsme mohli jít v klidu spát :o) Ale řeknu vám, zajímavá situace :o)

 Jen pro info, byl to Golf II. Řady, kterých v Bosně jezdí děsně moc. Jak se třeba o Albánii říká, že to je země Mercedesů, tak Bosna je země VW :o).

NEDĚLE

Cíl: Mostar - BiH

Ráno mne budí trochu zima. Přeci jenom jsme docela vysoko. Ale nic, co by nešlo vydržet. Jen se člověk musí trochu přioblíknout. Mirkovi se ze stanu nějak nechce. Ale tak to máme každé ráno, kdy den zahajuji pokřikem: „vstávat, vstávat a cvičit“. Načež mi Mirek vždy polorozespalým hlasem odpoví: „ale já mám ještě noc“ :o)

Za ranních chladných teplot přichází teplý čajíček vhod. K tomu snídaně a můžeme balit. Jediné co mi vadí je to, že stan je ještě vlhký od rosy a slunko se pořád schovává za kopcem. Asi budu muset balit stan mokrý a usuším ho až někde po cestě při nějaké té pauze.

Vyrážíme zase kolem osmé ranní. Dnešním cílem by měl být Mostar. Tento jsem již navštívil před dvěma rukama, když jsme s Honzou jeli do Albánie. Ale nenavštívili jsme tehdy Stary Grad, tak tam musím znova :o)

Prvních pár kiláčků jedeme zase offíkem. No pár. Je to asi 40 kiláčků nádhernou šotolinkou do městečka Glamoč přes Šatorské pohoří. Je to taková příjemná hřebenovka ve výšce asi 1000 m.n.m. Nikde nikdo, jen místama jsou na cestě otisky terénních pneumatik. Takže nejsme jediní motorkáři, co tu jezdí. Jediné co mi trochu vadí, jsou všudypřítomné cedule podél cesty, které upozorňují na smrtelné nebezpečí v podobě min, které tu zůstaly ještě z dob války…

Skoro u města Glamoč dojíždíme k nějaké závoře s hlídačem. Ten nás zastavuje a opisuje si naše SPZ. VC první chvíli jsem se lek, že máme nějaký problém. Po chvíli se však všechno vysvětluje. Hlídač je úplně v pohodě a vysvětluje nám, že jen musí zapsat všechny, kteří kolem něj jedou do a z hor. Asi kvůli suchu a možným požárům a nebo kvůli tomu, že se někdo sem tam ztratí, tak aby věděli kdo. :o)

Přijíždíme do městečka Glamoč, kde tankujeme první bosenský benzín a také si tu v místní kavárně dáváme kafíčko. Je tu příjemně. Kavárny plné lidí – více méně plné chlapů. Ženské tu moc vidět nejsou. Ale když už, tak jsou spíše hezké – myšleno ty mladší ročníky :o).

Z Glamoč už pokračujeme po klasické asfaltce směr Livno a dále na Mostar. Opět si to šineme po téměř prázdných silnicích s krásnýma zatáčkama a hlavně opět v úžasném horském prostředí. Jediné co trochu vadí je děsný vedro. Ale co už. Holt jeli jsme v červenci, tak musíme trpět :o)).

Kolem poledne se začínáme opět řešit problém s oběděm. Jsme však v nějaké divné oblasti, kde nejsou kolem cest žádné restauračky. Začíná být docela už i slušný vedro a my se rozhodujeme pro nové řešení. Najdeme nějaký plácek ve stínu a tam si něco malého uklohníme a pořádně se najíme až večer v Mostaru. Jenže nastává nový problém. Najít nějaký stinný plácek. Je to skoro stejně nemožné jako najít hospodu…

Naštěstí se však zadařilo a najednou se u cesty objevil drobný plácek se stromy. Prostě ideální místo pro nás. Zastavujeme a shazuje ze sebe motohadry. Je třeba je usušit, páč jsou docela slušně propocené. Při téhle příležitosti rozbalujeme i stany a ty sušíme taky. Stačí chvilka. Na slunku totiž musí být těžce přes 50°C… :o)

Věci se nám suší, tak jdeme něco uvařit. Naštěstí zásoby čínských polívek jsou dostatečné :o) Jako lehký oběd je to dostatečné. K tomu nějakou tu müsli tyčinku a oběd hotový :o) Vedro je neskutečné. Ve stínu se to však dá snášet docela dobře. Ale nějak se nám nechce do sedel. Takže lenošíme dál ve stínu stromů a dál sušíme už usušené stany.

Ale nic netrvá věčně a je tu zase čas někam se posunout. Chtěl bych dojet do Mostaru nějak odpoledne, abych mohl ještě pochodit po městě. Proto balíme stany, vařiče a kolem půl třetí sedáme do sedel a jedeme směr Mostar.

Asi 15 kiláčků před dnešním cílem zažívám zajímavou situaci. Nějak se mi zdá, že se hřeje motor a jde z něj nějak moc tepla. Takže děsná radost :o(. Ale po chvíli zjišťuju, že to teplo nejde z motoru. Je to jen okolní teplota. Protože když se schován za kapoty, tak teplo nejde, když vylezu, je teplo daleko větší… prostě mazec.

Dojíždíme do Mostaru. V navi mám uložené souřadnice místa, kde jsme byli ubytováni s Honzou. Nacházím to docela jednoduše. Problém je v tom, že se nemůžu na nikoho dozvonit. Zkouším tedy zajít na zahradu a zaklepat na dveře druhého domu. Ve dveřích se objevuje paní, která nás před lety ubytovala. Letos to však neklapne. Povídá mi něco o tom, že nemá vodu či co. Co nadělám. Naštěstí jsme v Mostaru a tady je ubytování na každém druhém kroku.

Nechávám Mirka u motorek a sám jdu hledat nějaké ubytko. Vracím se kousek zpátky, kde jsem zahlídl ceduli s označením penzionu. V tomto se poznávám s jednou mladou slečnou, která se mne ujímá. Je to takový ten „naháněč lidí“. Vysvětluji ji svou situaci a ona mi ochotně pomáhá. Seznamuje mne se svým známým, který nás ubytovává u sebe doma za nějakých 15€ na osobu. V ceně je klimatizace a samozřejmě garáž pro naše motorky.

Ubytováváme se a první věc co následuje je sprcha. Ta je teď k nezaplacení. V tom vedru se mi z pod studené sprchy vůbec nechce. Ale musím, páč na sprchu čeká i Mira. Po osprchování jdeme na prohlídku starého města. Je tu děsně moc turistů. Jdeme přes bazar, kde můžete koupit přes pohledy, píšťalky, různé cetky až po originální nášivku SS z druhé světové ke Staremu Gradu a pak dál do mostarské obdoby Stodolní ulice :o). Zde se zastavujeme na pivku, abychom mohli chvíli pozorovat místní cvrkot. A fakt to tu žije.

Blíží se večer a my se vydáváme zpátky do apartmánu. Chcu tam vrátit foťák, ať se s ním nemusím pořád tahat. A taky si musím vzít nějaké penízky na večeři. Páč zadarmo mi tady asi nikdo nic nedá. Vracíme se zpět do centra. A při hledání restaurace nám opět „pomáhá“ naháněčka lidí. Necháváme se tedy zlákat do hospůdky s výhledem na most. Restaurace vcelku příjemná a jídlo naštěstí taky. Jediné v čem byl lehounký zádrhel byl v přepočtu kurzu na eura. Naháněčka nám řekla 1:2, kdežto vrchní tvrdil něco jiného. Ale rozdíl nakonec nebyl nijak velký, tak se to dalo.

Brouzdáme dál centrem a pomalu se vracíme zpátky k apartmánu. Poslední zastávku děláme na jednom nároží se schody, které obsazujeme. Sedíme tam dobrou půlhodinku a sledujeme život kolem. Má to něco do sebe… je tu vážně příjemně. Teď už jo. Je něco kolem půl desáté večer a teplota je asi tak 25°C :o)

Začíná se na mně projevovat únava a na Mirovi už pomalu taky. Rozhodujeme se tedy pro přesun do postelí. Zítra nás čeká přesun do Černé Hory.

PONDĚLÍ

Cíl: Žabljak - MNE

Vstáváme zase před sedmou ranní. Snídani si vychutnáváme na zápraží. Zatím je příjemně, ale už jde cítit, že zase bude horko jak hrom :o( Proto se snažíme odjet z města co nejdříve. Ale ať děláme co děláme, dřív než v 8 se nám odjet nedaří. No aspoň něco.

Zadávám do navi trasu a snažím se vyjet z města. Ale navi mne pořád táhne někam, kam si myslím, že by nás táhnout neměla – do takových úzkých uliček. A dle všeho my bychom měli jet po hlavním tahu. Takže jedu tak trochu podle sebe. To se ale nelíbí navigaci a tak dochází ke konfrontaci. Něco jedu dle sebe a něco dle navigace. A to jaksi moc dobře nejde. A potvrzuje se mi to asi po deseti minutách, kdy se objevuju na křižovatce, na které sem začínal. Takže znovu projet ten okruh a tentokrát snad už odbočím dobře.

A taky, že jo. Dobrá věc se podařila a já odbočil tam, kde jsem měl. Sláva, konečně jedem po cestě směr Gacko. Cesta se od Mostaru pěkně zvadá zase do kopců. A to já rád. Ono je totiž v kopcích i o něco chladněji :o) A hlavně tam jsou prázdné silnice a kupa zatáček.

Přijíždime k městu Gacko, které „zdobí“ obří povrchový důl a asi teplárna, u které je značka se zákazem focení. Sice mne to láká, ale fotku respektuju. V Gacku odbočujeme doprava a jedeme směr Foča. Po cestě máme dnešní první zastávku. Tou je památník války u vesničky Trenjiste. Je to takový betonový kolos na takovém návršíčku. A kousek pod ním je malinká hospůdka, kde si dáváme studené pivko. Fakt bodlo.

Cesta dál ubíhá pěkným kaňonem. Sem tam už se objevují na cestě i nějaké auta, ale pořád se to dá považovat za minimální provoz. Prostě idylka. Pár kiláčků před Fočou nás čeká drobná objížďka. Tato vede po docela úzké silničce, kde mají v některých částech problém se vyhnout dvě auta. Naštěstí motorka je užší a tak není problém.

Dojíždíme do města Foča a tankujeme do plna. Jsme už jen kousek od hranic s Černou Horou a kdo ví, kde tam je první benzinka. Přejíždíme most a najíždíme na ještě užší cestičku, než před chvílí. Tady mám problém se vyhnout protijedoucímu autu já na motorce… takže nechtěl bych tu zažít potkání dvou osobáků, či třeba osobáku s autobusem… to by byla si sranda :o).

Po asi 15 kilometrech se ocitáme na hranicích s Černou Horou. Jsou to takové menší boudy a hlavně starší kovový most s dřevěnou podlážkou. Holt něco, co se u nás jen tak nevidí. Vjezd do Černé Hory chvíli trvá, nevím proč, asi mají pomalejší počítače, či co, ale nakonec mne i Mirka pouští a my vstupujeme do poslední země naší letošní motodovolené.

Hned za hranicí se silnice zlepšuje. Hlavně se tedy vyrovnává povrch a cesta má už zase dva pruhy :o). Můžeme si tedy opět užívat krásně zakroucené silničky beze strachu z protijedoucích vozidel. A že ta cesta je :o) Jsou to samé zatáčky nad kaňonem řeky Piva. Do toho sem tam nějaký ten tunel, prostě nádhera.

Zastavujeme na jednom mostě (co vím z cestopisů, zastavuje tu kde kdo :o) ) a dáváme chvíli relax. Je to tu prostě úžasné. Bod námi duní řeka s krásně modrou až tyrkysovou vodu. Tohle se prostě nedá popsat, to se musí zažít :o).

Jelikož je kolem poledne, domlouváme se s Mirkem, kam pojedeme na oběd. Od kámoše Tarabyse mám GPS souřadnice na jednu hospůdku s moc pěkným výhledem. Takže zadávám toto do navi a vyrážíme. Jenže po chvíli nasává problém. Před městem Plužine na jezeře Piva mi navi ukazuje, že bych měl odbočit tam, kde je jezero. A jelikož nemám ani loď či ponorku, zdá se mi tato odbočka dost nereálná. Zkouším tedy jet dál podle vlastní intuice. Bohužel ta mne zrazuje a za městem Plužine musím konstatovat, že jsme odbočili někde špatně a do dané hospůdky tedy nedojedeme. No co už. Vrátíme se holt do Plužine, tam snad nějaká restauračka bude.

Vracíme se tedy skoro na hlavní tah a u místního bistra zastavujeme. Jdu se zeptat na oběd, ale jsem odkázán na nějakou hospůdku dole u vody. Měla by to být jediná restaurace. Jde tedy zpět za Mirkem a sděluju mu, jak jsem pochodil. Mezitím k našim motorkám dojíždí dvě BMW. V sedle sedí dva rusáci, tuším, že z Moskvy, co jedou z Řecka domů. Docela slušná štreka. Když si však všimnu jejich bund, kde mají nášivku s logem Hedvábné stezky, tak si říkám, že tohle je pro ně asi jen taková menší projížďka :o) Holt zřejmě slušnej oddíl :o)

Dáváme se s rukama z Ruska do řeči. Když zjišťují, že v bistru kde zastavili, nedostanou oběd, nasedají opět do sedel a míří dál na sever. Holt se nechcou zdržovat hledáním hospody. My na rozdíl od nich však hospůdku hledat jdeme. Držíme se rad místních a opravdu, po chvíli již parkujeme před restaurací, kde reklamní tabule hlásí, že by zde měli mít i jídlo :o).

Jdeme do restaurace a ptáme se na oběd. Není problém, zde vaří. Sedáme tedy do pohodlných křesílek a objednáváme si něco na oběd. Pro změnu si dáváme zase steaky. Holt jistota je jistota. Obědovou pauzu využíváme i k tomu, abychom usušili propocené trika, ve kterých jedeme. Je zde opravdu horko. Holt příště sem pojedu už v květnu a nebo začátkem června. Červenec je vážně pozdě :o).

Po dobrém obědě a řádném odpočinku lezeme opět do sedel a frčíme dál. I když, dál. Jak se to veme. Nejdříve se musíme kousek vrátit na křižovatku dvou tunelů, kde se odbočuje na město Žabljak. Naše cesta teď povede do národního parku Durmitor. Cesta se opět zužuje a více zaklikatí. Stoupáme nahoru do hor. Tohle místo znám zatím jen z fotek a musím říct, že v reálu je ještě nádhernější. A hlavně ten klid. Když to srovnám, tak příroda je lehce podobná italským dolomitům. Ale tady téměř nikdo není. To je jak balzám na nervy a hlavně něco pro mne. Mám rád samotu.

Přijížíme do vesničky Trsa, kde odbočujeme doprava. Hned u křižovatky je i kemp a jeho majitelka nás už láká na ubytko. Ale ještě je brzo a my jedeme dál. A stále je na co koukat. I když tak trochu kecám. Je toho čím dal tím víc. Prostě úžasné a nádherné. Tedy pro toho, kdo má rád hory. Zastavujeme u jedné chajdy a dáváme další pauzu. Tohle se postě nedá jen projet. Tady musím zastavit a chvíli tu krásu vnímat :o)

Pomalu se blíží večer a je třeba někam dojet. Vím, že v okolí Žabljaku je pár kempů, tak o ubytování nemám strach. Kousek před Žabljakem si dáváme s Mirkem lehkou odbočku do polí. Měl jsem tušení, že se někam dostaneme, uvidíme něco navíc. Jaké bylo však mé zklamání, když jsme po několika desítkách metrech ukončili naši jízdu u hlavního tahu :o(. No co už. Pojedem tedy dál. Neujdeme však ani kilometr a už na mne troubí Mira, abych zastavil. Otevřel se mu totiž za jízdy kufr a někde vytratil jeden sandál. Jede ho tedy hledat. Já si zatím dávám pauzu u jedné osady :o).

Během doby, kdy Mira hledal sandál, u mne zastavili dva cyklisti, zda nepotřebuju nějak pomoc. Byli to nejspíše turisti s úžasnou angličtinou. Tu jsem jim vážně záviděl. Holt musím asi začít víc cestovat do cizích zemí :o). Pomoc jsem nepotřeboval, ale alespoň jsem se zeptal na nějaký ten kemp :o) Neporadili sice konkrétní, ale aspoň potvrdili, že jich po cestě pár je :o).

Mira se vrací s úsměvem na tváři (vidím to proto, že má vyklápěčku). Sandál našel právě na tom kratinkém offíku, který jsme jeli. Nic nám nebrání pokračovat. Neujedeme však ani dva kilometry a už je tady odbočka na kemp. Neváhám s zkouším. A máme štěstí. Ve městečku Virak nacházíme příjemný kempík s ještě příjemnější recepční – Sanja. Strašně ukecaná a příjemná slečna tak kolem 20.

Nejdříve bylo v plánu spát ve stanu za nějaké 2-3 eura. Pak jsem ale začal polemizovat nad chatkama, které v kempu byly taky. No a když mi Sanja řekla, že chatka je jen za 6 eček, nebylo co řešit. Přece jenom spaní v posteli mám raději než na samonafukovačce :o)

Jdeme se ubytovat. Chatka je malá, ale útulná. Rychlé vybalení a pak honem do sprchy se osprchovat. Tohle na těch večerech mám fakt rád. Horkou sprchu. Po celém dni v sedle mne to vždy příjemně nakopne :o) A po výborné sprše o něco horší večeře v podobě Dobrého hostince :o). Po večeři jsme s Mirkem ještě zvažovali návštěvu nějaké hospůdky s točeným pivem, když jsme se ale od Sanji dověděli, že to je min 20 minut pěšky, tak sme to vzdali :o). Naštěstí v kempu byli ještě jedni Češi, tak jsme večer trávili v jejich společnosti v družném hovoru. Jo, bylo fajně

Jedna historka z natáčení:

Když jsme seděli večer v kempu, tak se kolem osmé večerní odněkud vyrojili nějací chrousti či co a začali prudit. No a já jak jsem lehce agresivní, nenapadlo mne nic lepšího než je odhánět. Nejdřív jen rukou, posléze už za pomoci bandasky, která sloužila místo baseballové pálky :o) Docela slušná hodinová zábava. A proč hodinová? Páč po hodině jak se chrousti objevili, tak zase zmizeli :o)

ÚTERÝ

Cíl: Budva - MNE

Vstáváme opět před sedmou. Obvyklá procedura. Snídaně, hygiena a následně balení. Dneska chceme dojet k moři. A chtěli bychom tam být už někdy odpoledne, ať se stihneme vykoupat a tak nějak si to tam i užít. No a taky nás dnes čeká průjezd kaňonem řeky Tara. O tom jsem již taky hodně četl. Takže kolem 8 ranní už sedíme v sedlech a míříme na jih :o)

Sjíždíme pomalu až k mostu, u kterého se odbočuje do kaňonu řeky Tary. Zde se dovídáme nepříjemnou zprávu. U mostu stojí policista, který nás nemůže pustit na silnici, která míří do Mojkovace. V kaňonu a okolních horách je totiž silný požár a komunikace je proto uzavřena. Policista nás odkazuje na objížďku přes město Pljevlja. Když jsme však s Mirkem koukali do mapy a následně trasu házeli do navi, dávalo nám to objížďku nějakých 100 kiláčků, což bylo vcelku dost. Tohle prostě ne. Musíme najít přece jinou cestu. V papírové mapě se nám podařila nějaká zkratka najít přes vesničky Kordovina, Maoče a Tulovo. Jenže problém nastal při zadávání do navi. Systm iGo, který používám, nemá Černou Horu moc dobře pokrytý a ani s gaminem jsem na tom nebyl o moc lépe. Prostě se mi nic nedařilo najít. Nakonec jsem se tedy na navi vykašlal a jel podle cedulí. Neboli sem spoléhal na to, že odbočky budou značené a že se neztratím :o).

A jak jsem naplánoval tak sem i uskutečnil. Asi 5 kiláčků za mostem jsme našli odbočku na Kordovinu. A odbočka vedla po šotolině někam do lesů. Paráda :o). Na tohle jsme čekali. Přece jenom asfaltu už bylo dost. Asi hodinku jsme se motali černohorskými lesy. Krásné cesty a opět krásná příroda. Jen jsme si nějak nebyli jisti, zda jedeme dobře. Cestu nám potvrdil až jeden dědoušek, který na pastvině pásl stádo ovcí. Potvrdil, že jedeme dobře a ještě nám i pospal stav silnic, který bude následovat :o).

A jak dědoušek pravil, takové to  bylo, nejdřív šotolina, pak rozbitý asfalt a pak pěná asfaltka. Fajné to bylo. Po již pěkně zakroucené asfaltce jsme dojeli až do Mojkovace. Jen z jiné strany, než jsem původně chtěl. Ale objížďky vážně nelituju :o)

Pár kiláčků pod Mojkovacem směrem na Kolašin se nachází Biogradský národní park. Tento jsem chtěl taky navštívit. Je zde totiž jezero, kde jsem se chtěl vykoupat. Navigace k tomuto jezeru byla víc než snadná. Všude dobře značená cesta. Při vjezdu do NP jsme zaplatili vstupné 2 eura a už jsme se jeli vykoupat.

Voda v jezeře byla studená, ale v tomhle šíleném vedru byla osvěžující. I když, když to srovnám s teplotou vody v Satorském jezeře… Tam ta voda byla o něco teplejší :o) Osvěžení opravdu bodlo a jak jsme posléze zjistil, přijeli jsme k jezeru v pravou chvíli. Když jsme totiž přijeli, nebylo zde téměř nikoho, zatímco když už jsme se chystali k odjezdu, dojel autobus plný turistů. Ještě že tak :o)

Odjíždíme od jezera a fičíme dál směr Kolašin, podél řeky Morača až do Podgorice. Cesta se svažuje, jde vidět že se blížíme k moři. Doposud jsme byli ve výškách nějakých 800 m.n.m.. Zatímco v Podgorici mi výškoměr ukazuje něco kolem 150 m.n.m. A tahle výška jde poznat i na teplotě. Je to šílené. Předpokládám opět nějakých 39°C ve stínu. Masakr.

Z Podgorici míříme na Cetinje. Cestou však už teplotu vážně nedáváme a proto hledáme nějaký stín pro polední pauzu. Najít však v téhle oblasti stinný plácek u cesty se však zdá nemožné. Daří se nám to až u jednoho motorestu. Zastavujeme tedy a hned se schováváme do blahodárného stínu. A jelikož je po poledni, dáváme si k pauze i oběd. Tentokrát zkoušíme místní kuchyni. Mira si dává čevapi a já pljeskavicu. Obojí je mleté maso, velice dobře ochucené. Fakt jsme si pošmákli :o)

O půl třetí sedáme opět do sedel. K moři to máme nějakých 80 kiláčků. To musíme dát. Po hodině a něco dojíždíme do města Budva, kde máme naplánované přespání. Původně jsme si mysleli, že budeme spát v kempu. Tedy až do doby, než si nás odchytl jeden naháněč turistů, který nám zařídil ubytko kousek od pláže za 15 eček na hlavu. A to je vcelku příjemná cena na přímořské letovisko :o).

Hned po vybalení věcí následuje opět sprcha, tentokrát však studená. Tepla mám vážně po krk. Ze sprchy vycházím příjemně osvěžen a čistý. Tohle mi však nevydrží dlouho. Musím totiž ven a tam se pro změnu zase potím, no co už. Jdeme se s Mirkem vykoupat do moře. Pro oba z nás je to premiéra. Sice jsem už u moře byl 2x, ale nikdy mi nějak nevyšlo se v něm koupat. A popravdě, nijak mne to neuchvátilo. Když to popíšu slovy klasika: „co tady je, když to srovnám s výletem na Kokořín, ale co tady…“ (copyright by Jára Cimrman) :o). Prostě pro mne moře není. Voda teplá, slaná, všude hordy lidí. Nevím, tohle mi prostě nic neříká. Ale zase zkusit se má vše. Kdyby se na té pláži aspoň opalovaly nějaké pěkné baby. Ale i těch bylo pomálu :o( No co už.

Po koupeli jdeme zpátky na pokoj opláchnout se a převléct do suchého. Když jsme se pak podívali na hodinky, zjistili jsme, že se pomalu ale jistě blíží čas večeře. Neváhali jsme tedy a šli na pobřeží, kde je kupa kaváren a restaurací. Korzovali jsme asi hodinu a půl. Prošli jsme pláže, přístav a dokonce i historické centrum Budvy – to stálo opravdu za to. Tam se mi líbilo. Pomalu se však začalo stmívat a tak bylo třeba vyhledat nějakou tu restauraci. Tu jsme našli na kolonádě. A nemohlo to být nic jiného než Harley pub :o). Zasedli, dali si hnusné černohorské pivo a k tomu nějaký ten flák masa. A po jídle zpět na pokoj. Přece jenom únava se už hlásila o slovo.

Závěr dne jsme prožili na naší terase. Zjistili jsem, že terasu máme společnou ještě s dvěmi kluky, kteří zde byli taky ubytováni. Byli to dva študáci ze Sarajeva. Společnou řečí nám byla angličtina, kterou jsme ovládal já i Hars (jeden z těch dvou) velmi podobně. Ale musím říct, že jsme si parádně pokecali. Probrali jsme snad skoro úplně vše. Od jejich pobytu, našeho pobytu, co kdo dělá, případně studuje, přes ženy, politiku a došlo i na sport. A vše samozřejmě při pivku a Staré Myslivecké, kterou jsem dal do placu. Kluci jí sice zprvu odmítali, ale když objevili její kouzlo, stáhli skoro celou láhev :o). Jo, fajný večer to byl a já si aspoň procvičil dobře angličtinu :o).

STŘEDA

Cíl: Sarajevo - BiH

Vstáváme klasicky. Je tu však jeden rozdíl. Už v sedm ráno je venku neskutečné vedro. To se fakt nedá. Musíme co nejdříve prchnou někam zpátky do hor. Tam snad bude lépe. Snažíme se tedy co nejrychleji posnídat, sbalit, rozloučit se s našimi novými kamarády ze Sarajeva a vypadnout z tohohle horoucího pekla. A docela se nám to daří.

První dnešní zastávkou je národní park Lovčen a v něm hrobka černohorského panovníka Petra Petroviče II. Njeguše. Vstup do NP je opět zpoplatněn 2 eury. Vjíždíme do NP a zase stoupáme. Otvírají se nám opět nádherné výhledy. Přijíždíme až k hrobce. Chvíli po nás dojíždí skupinka 3 poláků, taktéž na motorkách. Kluci mají před sebou o něco delší cestu. Jedou až do Řecka a pak zpátky přes Bulharsko a Rumunsko domů. Holt mají na to víc času, celé 3 týdny.

Společně zdoláváme nespočet schodů, které vedou až k hrobce. Odměnou za námahu jsou nám neskutečné výhledy jak na hory, tak na moře. Tady by se dalo relaxovat klidně půl dne. Bohužel tolik času nemáme. Poláci nám doporučují jet dolů na Kotor, cesta je prý fajná, plná zatáček. Loučíme se, přejeme si šťastnou cestu a míříme každý na jinou stranu. Oni na jih a my zpátky na sever. Jedeme pomalu domů :o).

Poláci měli pravdu, silnice je opravdu plná zatáček. A opět ty úžasné panoramata. Tentokráte na Kotorský záliv :o). Když sjíždíme ke Kotoru, dostáváme se na úsek plný vracáků. Po asi 10. toho mám už plné brejle a zase bych chtěl rovný asfalt :o). Člověk si prostě nikdy nevybere :o) Když je moc rovin, chce zatáčky, když je moc zatáček, chce rovinu.

Přijíždíme do Kotoru, kde nás čeká mírný dopravní kolaps. A k tomu opět parádní vedro. Nedá se nic dělat, hlavní cesta je příliš úzká na to, abychom to vzali středem. Musíme tedy vydržet. Naštěstí ta půlhodina utekla vcelku rychle :o).

V městečku Risan tankujeme naposled benzín v Černé Hoře. Hned za benzinkou mne navi stahuje z hlavní a vede někam mezi domky. Snad mne ta cesta dovede tam, kam chci :o) A daří se. Sice jsme jeli takovou kozí stezkou, ale povedlo se a dostali jsme se až na hlavní tah, který vede na Grahovo.

Z Grahova míříme na bosenské hranice u města Bileca. Dojezd k hranicím jsme měli zpestřený opět dalším neplánovaným offíkem . Od města Vilusi se totiž dělala nová komunikace. Ale úplně od základu. Nejlepším zážitkem průjezdu tohohle staveniště byl podjezd pod bagrem, který měl zrovna místo lžíce sbíjecí kladivo. A i když jsme mu projížděli pod ramenem, bagrista dál pokračoval vesele v práci a rozbíjel skálu. Jo, tady se s tím prostě neserou :o). U nás by tam byla objížďka :o)

Po průjezdu staveništěm nás opět čekala pěkná asfaltka pro změnu opuštěnou krajinou. Chvílemi jsem si fakt myslel, že jsme se někde ztratili a jedeme někam, kam nemáme. Ale navi cestu ukazovala. A když jsme dojeli na hranici, bylo mi jasné, že jsme jeli dobře :o)

Hned po projetí hranic jsme dali malou pauzu – hned za strážníma boudama. Já si lehce upravil řetěz a při té příležitosti jsme si s Mirasem udělali takový lehčí oběd. Nějak se nám totiž nechtělo hledat restaurační zařízení. A hlavně zase to vedro.

Zpátky v Bosně. Další zastávkou by měla být jedna nomádská vesnice v horách pod Sarajevem. Jediná negativum bylo, že jedeme kus stejnou cestou, kterou jsme projížděli v pondělí (i když, ta cesta byla vážně parádní). Na již projetou silnici se napojujeme u města Gacko. A pár kiláčků za ním se to stalo.

Je kolem třetí a máme toho za sebou docela dost, k tomu horko je velmi únavné. Rozhoduju tedy, že si dáme pauzu. Hledám první lepší místo pro náš odpočinek. Toto nalézám po sjezdu z hor do údolí. Je zde lehká odbočka vpravo a zaní zákaz vjezdu a uzavřená komunikace. Tady dáme na chvíli relax. Když však dobrzďuju, slyším za sebou divné zvuky. Ohlídnu se a Miras se i s TDM-kem válí na zemi. Okamžitě dává motorku na bočák a jdu mu pomoc. První starost je o něj, zda je ok. Když však stává a protahuje ruce i nohy, neboli je v pořádku, začínám se starat o motorku. Naštěstí ji téměř nic není. Boční kufr se vycvakl a odnesl to jen odřený blastr a kousek ulomené páčky přední brzdy. Jinak nic. Motorka startuje a je tedy i dál provozuschopná. Aspoň že tak. Dáváme tedy pauzu delší, než jsme očekával. Mira se musí „otřepat“ a taky nahodit kufry. Já tuto chvíli využívám po svém a dávám si dvacet :o).

Po půlhodině mne budí klakson. Ale né Mirkův, ale nějakého plechovkám, který projíždí okolo. Vše je připraveno, můžeme vyrazit. Mira si dává požadavek, ať za nějakých 10-20 kiláčků zastavíme a zhodnotíme situaci – lehce ho totiž bolí rameno. Další zastávka vychází na nám dobře známem bufetu u památníku v Trenjiste :o). Od Mirka se dovídám, že je provozuschopný, ale nějaké další offíky moc nevidí. Takže návštěva nomádské vesnice padá :o( Tam jsou totiž šotolinky jasné. Tam asfalt rozhodně nevede :o(. Co se dá dělat. Domlouváme se tedy, že pojedeme rovnou na Sarajevo, kde si najdeme kemp.

Zbytek dne je už pouhý přesun. No přesun. Přesun to je, ale pořád úžasnou přírodou. Hory, skály, řeky... Nádhera. Jen čím víc jsme Sarajevu, tím větší hustota vesnic podél silnic. Přijíždíme do Sarajeva, respektive na jeho periferii. Zastavuju u jedné benzinky a domlouvám se s Mirkem co dál. Jestli najdeme kemp a nebo jedeme ještě kousek dál. Mirek je už vcelku utahaný, do toho ten pád, rozhodujeme se tedy pro první variantu – najdeme nejbližší možný kemp. Ten nám navi nachází docela kousek od nás, asi jen 3 kiláčky. Takže do 10 minut už máme vyřízeno vše potřebné a stavíme stany.

Po vybalení věcí jedu ještě do nejbližší sámošky pro jídlo na večeři a snídani. Nechce se mi totiž do místní restaurace. Podle cen kempu nebude ani tato z nejlevnějších. Sámoška je naštěstí opět kousek a mají vše potřebné. Pečivo, pivo, paštiky a i něco slaného na večer.

Další veselá historka z natáčení:

Jedem si tak vesnicí au jednoho baru míjíme stojící policejní offroad. Jedeme si tak vesele dál. Za chvíli dojíždíme náklaďák vezoucí dřevo. Chvíli jedeme za ním, není ho totiž kde předjet. Tohle si však nemyslí policajti, které jsme před chvíli viděli u kavárny. Najednou jsou za náma ani nevíme jak. No nic. Budeme hodní a budeme dodržovat rychlost i plnou čáru. Na tohle ovšem policajti kašlou a v jedné zatáčce berou nás i kamion přes plnou čáru. My ještě chvíli za kamionem zůstáváme. Jenže po chvíli mne to přestává bavit, bereme proto za plyn a plná, neplná, v přehledné zatáčce bereme kamion taky. Jaké však bylo naše překvapení, když o tři zatáčky dál vidíme stát opět naše staré známé policajty, kteří zrovna vyskakují ze svého offroadu :o) Když nás viděli, jen nejdřív pohrozili prstem, ukázali na plnou, ale nakonec se usmáli a dali palec nahoru :o) Prostě uznali, že jsme to udělat museli. Tohle by se nám asi u nás nestalo :o)

ČTVRTEK

Cíl: Pole u Šaly - SK

Vstáváme opět brzy. Není se čemu divit, dneska chceme najet zase nějakou tu větší dávku kilometrů. Snídaně, hygiena, balení. Již tradiční obřad naší letošní dovolené, který zvládáme během hodinky. Ze Sarajeva vyrážíme něco před osmou ranní. Do navigace zadávám cíl domů a vyrážíme. Cesta vede po hlavních tazích, které jsou v okolí měst lehce přeplněné, ale mimo ně to docela jde. Jediné co nám trochu kazí rychlostní průměr jsou kamiony, které se v zatáčkovitých úsecích né vždy dobře předjíždějí. Jinak musím připustit, že i zde na severovýchodě Bosny je země krásná, ale už mi víc připomínala naše Beskydy a taky zde bylo daleko víc vesnic a lidí, než třeba na západě, kde jsme za celej den potkali třeba jen 3 auta :o).

Než opustíme Bosnu, musím si ale splnit ještě jeden úkol. Musím si koupit nálepku na kufr :o) TO se mi daří někde u města Doboj. A mám k tomu i malou příhodu. Na benzince jsem našel onu nálepku za cenu nějakých 0,5 marek. Tak jdu za prodavačem, že mu dám 0,5 eura a je klid. Ale on že nechce kovové, že ať mu zaplatím papírovým eurem a on že mi vydá. Díval jsem se na něj jak na vola, zda to myslí opravdu vážně, že já mu dám 5-eurovku, aby mi on mohl vydat ty jejich marky… No to ani náhodou. Co bych s nima dělal. Ještě chvíli se se mnou dohadoval. Úspěch však neměl. Nechal jsem mu tam těch 50 centů a šel sem k motorce, ať se klidně vztekne. Zaplaceno dostal, tak co. Pro jistotu jsme se ale na benzince už dlouho nezdržovali a raději jeli dál směrem na Gradač.

Byli jsme už asi jen pár kilometrů před hranicemi s Chorvatskem, když se v protisměru objevily dvě motorky. V-Strom a Versys. A v jejich sedle kamarád Tarabys se svým parťákem Romanem. Věděl jsem, že jedou na Balkán v době, kdy my se budeme vracet nahoru, ale opravdu sem nečekal, že se potkáme na jedné silnici :o). Bohužel nebylo místo abychom zastavili, tak jsme na sebe jen mávli a jeli každý dál svým směrem. Oni na jih a my na sever.

Poslední veselou historku z Bosny mám přímo z hranic. Když jsme projížděli bosenskýma hranicemi, tak si mne milý celník vybral k důkladné kontrole. Asi holt vypadám jako známý pašerák Getz zvaný Alias či co :o) . Prostě na Miru se podívali a nechali ho odjet. A mne čekalo vybalování kufrů, kontrola skoro všeho včetně kapes u bundy a kalhot. Sem už čekal, že dojde i na prohlídku tělesných dutin… Naštěstí po půl hodině to celník vzdal a nechal mne v klidu odjet… Ale sranda to byla. Páč kdyby hledal dál, asi by našel můj menší nůž, který sem tam používám i místo sekerky, když potřebuju naštípat dřevo na oheň. Něco takového by se asi přes hranice vozit nemělo.. :o).

Sláva, jsme v Chorvatsku. Zas to máme domů o něco blíž. Ale spolu s Chorvatskem přichází i kýbl nudy v rámci místních cest. Je to tu velmi podobné Maďarsku. Samá rovinka, samé pole a nikde nic. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď… Jediné rozptýlení přišlo kousek před maďarskými hranicemi.

Jedu si tak a sem tam kouknu do zrcátka, abych zkontroloval Miru. Jenže najednou tam není. Takže zastavuju u krajnice a čekám. Když se však neobjevuje, obracím stroj a jedu zpátky hledat kde je. Naštěstí není daleko, jen za poslední zatáčkou. Klečí u motorky a něco tam kutí. Zastavuju u něj a už se dovídám co se děje. Mira někde ztratil čep řadičky. A bez něj jaksi nemůže řadit. Takže docela prekérka. Naštěstí to jde relativně lehce vyřešit. Onen čep je totiž zakončen klasickým závitem M8 a Mira shodou okolností má s sebou 4 ks šroubů M8 o dostatečné délce :o) . Takže stačí jen šroub našroubovat, pro jistotu ho pojistit izolačkou ala Mac Giver a můžeme vesele jet dál na hranice s Maďarskem.

Nudná cesta pokračuje i Maďarskem. Jak já tuhle zemi nemám rád… Ale co nadělám. Pro jízdu na jih se jí takřka nelze vyhnout. Průjezd je strašně zdlouhavý. Holt je to něco přes 300 km a ty se musí přetrpět. Blíží se večer a my se konečně po dlouhém dni dostáváme ke hranicím se Slovenskem. Sláva. Už jsme skoro doma. Naštěstí. Po přejezdu hranic začínáme okamžitě hledat nějaké místo, kde bychom mohli přespat. Plán je spát opět na divoko. Ale máme vcelku smůlu. Jsme pořád v kraji polí a tak není kde moc zapadnout. Když už konečně vidíme nějaké stromy a náznak lesa, je to jen vymezení mezi jednotlivými poli, kde se prostě přespat nedá. Zkouším do navi ze zoufalství zadat nějaký kemp či ubytovnu, ale nikde nic :o( Po asi hodině pátrání a bloudění se mi konečně daří najít nějakou polní cestu, která vede někam mezi pole. Zkouším ji a po asi 200 metrech objevuji pěkně krytý plácek, kde půjde přespat. Sláva :o)

S Mirou se shodujeme, že zde zkusíme přespat. Ale se stany ještě chvíli počkáme. Nejdřív si uděláme jen večeři a pokud bude vše ok, zůstaneme. A jak se domluvilo, tak se i udělalo. Během večeře se nikde nikdo neobjevil, tak nic nebránilo tomu postavit stany a zalehnout. Čeká nás poslední noc naší dovolené :o).

PÁTEK

Cíl: Domov - ČR

Vstáváme do zataženého rána. Ale už je to v podstatě jedno. Dneska hrneme domů. Takže balení a hurá domů. První zastávku děláme u obchoďáku, abychom si koupili něco na snídani. Dneska to není žádná romantika. Prostě jak staří bufeťáci jíme před Tescem. Ale co. Není to poprvé ani naposled, no né :o). Po snídani jsme plni síly a můžeme vyrazit na cestu.

Někde u Nového Města nad Váhom nás chytá déť. Podruhé za tuhle dovolenou vytahuju nepromoky, které sundám až doma. Konečně ČR. Jsme kousek po Uherským Hradištěm a mne napadá stavit se za kámošem Romtomem do Zlína. Třeba bude zrovna doma. Bohužel mi nebere telefon. Tak nic, holt se tam stavím jindy :o). Když teda nejedu do Zlína, stavím se do Olmiku do Triumph servisu za Ševčou. Mám u něj k vyzvednutí nějaké věci. Mira jede se mnou, páč Olmik má po cestě domů, do Vrbna. Celou cestu nám mrholí. Místama sice přestane, ale né na dlouho. Dojíždíme do Olmiku, kde máme společnou poslední zastávku. Debatím se Ševčou a vyřizuju co je třeba a pak už jen rozloučit a domů.

Konečně doma. Vybaluju věci, suším stan a hlavně, jdu si domů odpočinout :o) A taky srovnat a utřepat všechny zážitky z letošní dovolené. A že jich nebylo zrovna málo :o) Fajné to bylo. A příští rok třeba znovu na jih… a nebo raději na sever? :o)

ZÁVĚR

Dovolená to byla víc než parádní. Projeli jsme takřka vše, co jsme si naplánovali. A že toho nebylo zrovna málo. Spali sme v hotelích, ve stanu v kempu i na divoko. Vařili jsme si na vařiči i jedli v dobrých restauracích. Poznali kupu zajímavých lidí a hlavně viděli kus jednoho parádního kusu světa.

Balkán mi opět potvrdil, že jde o úžasnou část Evropy a určitě sem zde nebyl naposledy. Balkán a zejména Bosna mne prostě dostala a já si tenhle kus světa slušně zamiloval. Už abych tam jel znova... :o)