ÚVOD

Loňský průjezd Balkánem mne utvrdil v tom, že tato část Evropy mi má co nabídnout a je tady opravdu mnoho k vidění. Mají tady totiž vše co mne zajímá a není tedy důvod prozatím jezdit jinam...

Letos jsem se rozhodl, že prozkoumám trochu více Bosnu. Loni jsem tam už pár pěkných cest a míst našel a letos jsem jich chtěl najít ještě víc. Rozhodl jsem se projet i víc offroadových cestiček. Přece jenom u nás si toho člověk tolik neužije.

Parťákem mi byl opět Mira. Za těch pár let co spolu jezdíme jsme u vcelku sehraní. Sice nemá motorku přímo vhodnou do terénu, ale co nemá motorka, to nahradí Mira svým nadšením a elánem (nebo tomu klidně říkejme mírným šílenstvím :o) )

Vedoucím naší „expedice“ jsem se demokraticky zvolil sám. Páč kdo jiný když né já a kdy jindy když né teď. Přece jenom, kdysi jsem byl domýšlivý, ale v dnešní době jsem již dokonalý, a tak jsem na pozici vedoucího ideálním kandidátem :o)).

Ale důvodem je asi něco jiného. Mám navigaci, kupu map a taky jsem nad plánováním trasy strávil nějaký ten pátek. No možná i soboty a některé úterky :o)

PÁTEK

Cíl: Hevlín, Česká republika

Pro odjezd na letošní dovolenou jsme si zvolili pátek po šichtě. Na sobotu jsem měl naplánovaný přesun do Srbska a tak jsem si chtěl tuhle štreku alespoň trochu zkrátit. Mirek nijak nebyl proti a ještě ke všemu zařídil pro naší dvojici ubytování u svého kamaráda Jindry a jeho manželky Andrei v Hevlině. Bylo to sice lehce mimo trasu, ale co už :o) Hlavní je, že bylo kde spát :o)

Dnes nás čeká nějakých 240 kiláčků. Dalo by se to jet i bočníma cestama, ale mi se nějak nechce. Jedná se jen o přesun a né o vyhlídkovou jízdu. Otázkou je, zda by jízda po šoustkách nebyla rychlejší. Páč naše české dálnice... Je jen otázka času, kdy tam naše vláda nechá nainstalovat parkovací hodiny… :o)

Tohle se mi potvrdilo hned za Olomoucí. Sjeli jsme na odbočku na Prostějov a už tu byla zácpa. Ještě že jsme jeli na motorkách. Hodil jsem to na středový pás mezi auta a už jsem to hrnul kupředu a Mira za mnou. Naše motorky s kuframa nejsou sice nejužší, ale dalo se to. Tady bych rád pochválil české řidiče, že se zlepšují a jsou ohleduplnější k motorkám. Hodně jich i v koloně uhýbalo stranou, aby nám umožnili průjezd. Ale pořád se najdou blbci, co raději cestu zatarasí, páč když nemůžou oni, tak nikdo…

Kolonu jsme relativně brzo projeli. My jsme neutrpěli, jen Mira mi říkal, že jsem jednomu maníkovi ohnul u auta zrcátko, ale co.. .Kdo by se díval dozadu, když jede dopředu :o)

Dojíždíme pod Brno a navigace už mi hlásí, kam mám odbočit. Ještě chvíli po dálnici a pak už sjezd a jsme na místních komunikacích a jedeme směr Hevlín. Bohužel cestou lehce kufrujeme, páč jsem si nějak neporozuměl s navigací a přejel jednu odbočku. Naštěstí to nebyla bůh ví jaká zajížďka, asi jen kilák a půl :o) . Zas na druhou stranu, aspoň jsme viděli :o).

Do Hevlína dojíždíme něco kolem sedmé večerní. Miras chvíli bloudí, ale nakonec se vše daří a dojíždíme do cíle, k Jindrovi, který nás již čeká na zápraží svého domu. Ubytování máme připraveno u Jindry na zahradě v karavanu. Když jsem ten karavan prvně viděl, nějak jsem nevěřil, že se do něj oba s Mirasem vejdeme. Když jsem si tam však zkusil lehnout, zjistil jsem, že by to mohlo i jít :o) Jen jsem měl lehce hrůzu z té úzké manželské postele. Snad si mne Mira nesplete k ránu se svou manželkou o)).

Jindra nám na uvítanou a vlastně i na rozloučenou s ČR připravil velice příjemný večer spojený s velice dobrou večeří. Andrea, ale i Jindra se o nás velice hezky starali, za což jim patří naše poděkování. Pod jídlem se prohýbal stůl a taky skleničku nějak né a né dopít. Pořád v ní něco zbývalo :o)  

Jelikož jsem byl z práce vcelku utahaný, tak jsem to zalomil vcelku brzo. Řekněme kolem desáté večerní. Miras byl nějak ve svém živlu, tak kecal a kecal a co mi pak říkal druhý den ráno, kecal až někdy do půl druhé ranní :o)

SOBOTA

Cíl: Srbsko

GPS:      19.295157° N

                45.101900° E

Tak nějak jsem si říkal, že vyjedeme brzo. Řekněme kolem sedmé ranní. Bohužel plány jsou od toho, aby se měnily. Vstáváme s Mirasem totiž až někdy před osmou ranní (na téhle dovolené však naposled). Možná za to mohl večer s Jindrou, možná se nám jen prostě dobře spalo. Jindra je již na nohou. Začínáme pomaličku balit motorky. Do toho ještě zajít nakoupit poslední drobnosti do místního koloniálu a na závěr luxusní snídaně od hostitelky. Prostě dokonalý servis. Ještě jednou, Andry a Jindro, mnohokrát děkuji ;o)

Z Hevlína odjíždíme kolem deváté ranní. Ale moc dlouho nejedeme. Zastavujeme totiž na poslední české benzince, abychom natankovali ještě plné. No a pak už hurá za čáru směr jih. Cestu přes Maďarsko a Chorvatsko snad nemusím nikomu popisovat. Maďarsko moc rád nemám. Jede se přes něj tak nějak těžce. Obilí vlevo, vpravo kukuřice. No a za dvacet kilometrů pro změnu kukuřice vlevo a obilí vpravo. No a mezitím asi 4 zatáčky :o(.

I když, nebudu tu Maďarsku až tak křivdit. My jeli dle mého asi přes jediný zatáčkovitý úsek kolem hradu Czesznek.  A tam je to opravdu pěkné. Prostě zatáčky, kopečky, lesy a do toho nějaká ta zřícenina hradu. No ale po tomhle balzámu na duši opět pole s kukuřicí…

 Někde mezi polema zastavujeme kolem poledne na oběd. Začínáme vyjídat zásoby z domova, aby se nám uvolnily a hlavně odlehčily kufry. Takže chleba s řízkem to u mne jistí :o)

Po krátké pauze, která trvala asi hodinu, opět do sedel a pokračujeme v krasojízdě. Počasí nám vychází. Slunko pere jak sedlák cepem a v téhle proklaté zemi není kouska stínu. Ale my se nedáme a dál si to šineme po asfaltu k našemu dnešnímu cíli – Srbsku.

Na hranice s Chorvatskem přijíždíme pozdě odpoledne. Jsme natolik vyčerpaní, že si dáváme hned za chorvatskou čárou asi půlhodinovou pauzu. Využívám toho, lehám na rozpálený asfalt a dávám si dvacet. Fakt mne to horko ničí. A bude hůř…

Půlhoďka utekla jak voda a my musíme jet dál. Co se dá dělat. Jen co vyrazíme, objeví se v protisměru skupinka motorkářů. Podle mašin v nich poznávám českou partu Roadodendron, o které vím, že se týden před naším odjezdem poflakovala po offroadech v Černé Hoře (takže se právě vraceli dom). Docela mne mrzí, že kluci nedojeli dřív. Rád bych s nima pokecal a možná od nich dostal i nějaký zajímavý tip kam se juknout. Ale co už. Takhle jsme na sebe alespoň zamávali a jeli každý na jinou světovou stranu :o)

Průjezd Chorvatskem je jako přes kopírák podobný přejezdu Maďarska. Prostě nuda nuda šeď šeď.  Naštěstí to netrvá dlouho. Kolem sedmé večerní jsme na hranicích se Srbskem. Přechod přes hranice opět bez problémů. Jelikož se blíží večer, nebo spíš už večer je, je nutno si najít nějaké ubytko. Bohužel celník na dotaz na levné ubytko a nebo na nějaké ubytko neumí odpovědět :o( A nebo nechce, fakt nevím. Nezbývá tedy nic jiného, než si najít nějaké to ubytko sám. Nejlépe někde v přírodě. Jenže mezi poli, které se vyskytují i v téhle části Srbska se místo na přespání hledá špatně. Naštěstí Osiris je mocný a nám se daří kousek za městem Šid nalézt příjemnou odbočku, která nás vede mezi pole, kde je malý hájíček.  Motorky stavíme na příjezdové komunikaci  a prohlašujeme místo za naše výsostné království a hlavně za dnešní tábořiště.

Nespíme na divoko prvně a tak nejdřív děláme večeři a teprve když se začne smrákat, stavíme stany. Po postavení stanu je čas i na nějakou tu hygienu – umytí provádíme pomocí dětských vlhčených ubrousků. Bohužel nic lepšího u sebe nemáme :o(. No a pak už hajdy na kutě. Máme toho za sebou dneska vcelku a zítra nás toho čeká ještě víc :o).

NEDĚLE

Cíl: Srbsko

GPS       20.058393° N

    43.444015° E

Ráno mne budí podivný zvuk. Koukám na hodinky a je asi pět ráno a já slyším motor. Diesel. Co to kruci je? Vylézám ze spacáku a nestačím se divit. K našim stanům po příjezdové cestě dojíždí traktor s vlečkou, na kterém sedí parta místních žen a mužů – rolníci. Já koukám na ně a oni na mne. Přece jenom mé tělo kulturisty teoretika v trenkách nejednoho ohromí :o). Naštěstí traktor svou pouť ukončil asi deset metrů před našimi stany. Rolníci seskákali z korby, vzali do ruky motyky a šli na dolní pole okopávat. Takže pohroma zažehnána, mohu si jít ještě na chvíli lehnout…

Budím se kolem půl sedmé. Pokřikem „vstávat, vstávat a cvičit“ budím i Mirase. Je třeba co nejdříve odtud vypadnout. Takže vylézt z pelechu, udělat si snídani, pak sbalit věci a pak už kolem osmé hurá do sedel. Jedeme směr kaňon řeky Uvac. Mám v něm naplánovaný jeden off přejezd. Tip na tuhle cestu mi dal kamarád Marvy a ten ji zas vyštrachal někde na netu u srbských offroaďáků.

Vyrážíme směr městečko Kuzmin, kde tankujeme první srbský benzín. Platba kartou není problém. Chtěl jsem si koupit i nálepku Srbska na kufr, ale ta bohužel není :o( . Holt malá benzinka v ještě menším městě. Natankováno po víčko, jedeme dál. Čeká nás nějakých 300 kiláčků v pro mne nové zemi, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Jedeme dle navigace. Je to nejpohodlnější způsob, při kterém nemusím moc hlídat kde jsem a kam jedu. Stačí si jen hlídat, že jedu stále na jih :o).  Jenomže tohle trajdání za navigací má jednu nevýhodu. Lehce nevím kudy a hlavně kam přesně jedu a kde vyjedu. A tohle se nám, teda hlavně Mirasovi, stálo lehce „osudným“. Po chvíli totiž dojíždíme na hranice s Bosnou, kterou máme jen projet (taková zkratka, no). Ono by na tom nebylo nic strašného. Jenže…

Výjezd ze Srbska je bez problémů, ale při vjezdu do Bosny chce celník krom pasu i zelenou kartu. A tady nastává problém číslo jedna naší výpravy. Miras zjišťuje, že u sebe nemá aktuální zelenou kartu. Má sice karty za poslední dva roky, ale ty jsou mu dobré, jako mrtvému zimník… Takže máme o srandu postaráno. Celníkovi neplatné zelené karty nestačí (Fakt se tomu divím, v té Bosně jsou nároční. To je hnus, velebnosti) a posílá nás vyřídit si na spedici pojištění pro Bosnu. To není zrovna levné. Na 10 dní to vyjde na nějakých 42 éček. Trochu je zádrhel v tom, že je platné jen pro Bosnu a my se chceme ještě dnes vrátit d Srbska. No snad to bude ok.

Po asi 20 minutách na celnici odjíždíme na první kilometry v Bosně i s novým pojištěním TDM-ka. Bosnou projíždíme jen krátce a stále kopírujeme hranice se Srbskem. Za chvíli opětovně vjíždíme do Srbska. Dneska nám těch razítek do pasu přibude :o)).

V obci Mali Zvornik si dáváme pauzu. Slunko zas začíná připalovat a je třeba se lehce zchladit. Stavíme tedy u místní hospůdky. Sice to chvilku trvalo, než jsem našel tu pravou, která by byla ve stínu a poskytla by i stín naším motorkám, ale nakonec se vše povedlo. A dokonce máme přes ulici i krámek s potravinami. V malé hospůdce si dáváme chlazenou Colu. Chtěli jsme Kofolu, ale světe div se, nemají… Něco by se s tím mělo udělat :o). Jakmile soused od vedlejšího stolku zaslechl cizí řeč, dal se s náma do řeči. To se nám během cesty pak stalo ještě několikrát.

Při placení v eurech nebyl problém, jen nám bylo vydáno v těch jejich chechtácích. To nám ale ve výsledku nijak nevadilo. Nově nabytou měnu jsme šli utratit do protilehlého krámku. Nakoupili jsme pečivo a hlavně pití. V tom horku se člověk děsně potí a je třeba doplňovat tekutiny. K tomu jsme se ještě rozhodli žít zdravě a koupili si ještě nějaké nektarinky na cestu. A pak zas hurá do sedel… :o)

U městečka Uzovnice si všímám u silnice poutače na nějaký místní monastýr. Zastavuju u krajnice, abych se domluvil s Mirasem, zda se tam pojedeme juknout. Nemá nic proti a tak valíme. Popravdě, čekal jsem, že k monastýru povede nějaká pěkná šotolinka, ale ve výsledku ani ta asfaltka není špatná. Asi po sedmi kilometrech dojíždíme před bránu monastýru svatého Nikolaje. Necháváme motorky včetně bund a přileb před branou a jdeme dovnitř.

Monastýr je rozlehlý a pěkný. Nalézá se v pěkném prostředí skal. Fakt nádhera. Trávíme zde asi půl hodinky. Je čas oběda a tak sjíždíme do vesničky pod horami. Uvelebíme se vedle zdejší základní školy, která sousedí se hřbitovem, či co to je :o) Vhodnější místo na oběd neznám :o). Opět přichází ke slovu zásoby z domova. U mne to jsou opětovně řízky :o))

Vracíme se zpět na původní trasu, která stále kopíruje hranici s Bosnou. Cesta se mi zdá nekonečná. K začátku off trasy, kterou mám na dnešek naplánovanou, nám pořád chybí kupa kilometrů. Někde jsme udělali chybu ve výpočtu…. CML lituje

Jedeme pořád směr jih. Poslední velké město, kterým projíždíme, je Užice. Tady dělám jednu podstatnou chybu. I když, chybu… Kdo to mohl tušit. Snažíme se totiž vcelku pravidelně tankovat, abychom nebyli náhodou zaskočeni. Když však projíždíme kolem velké benzinky v Užici, máme na tacháku jen nějakých 170 kilometrů od posledního tankování a to se mi zdá na další tankování zbytečné. Přece jenom k nájezdu na offtrasu to je ještě asi 80 kilometrů. Jenže při další jízdě zjišťuju nemilou věc. Po cestě máme už jen jedinou benzinku. Jenže…. Když se k ní blížíme, zjišťuji, že to je jen nějaké místní čerpadlo, které je v provozu asi jen v březnu a úterý :o(. Tohle se mi přestává líbit. Jedem tedy dál a já sleduju tachometr a palivoměr. Kilometrů přibývá, benzínu ubývá a benzinka pořád nikde. Stavím u prvních lidí, které potkáváme a  ptám se na nejbližší benzinku. Ti nás odkazují až na město Nova Varoš, které je od nás asi 30 kilometrů. Další nemilá zpráva. Tohle pro nás znamená zajížďku a s ohledem na čas to není fakt dobré. Jsou totiž 4 odpoledne a co vím, tak ten připravovaný off má asi 70 kiláčků…. :o(

Dojíždíme do Nova Varoš a bereme útokem první benzinku. Tankujeme do plného a já Mirasovi sděluji stav věci. Jsme asi 25 kiláků od nájezdu na off trasu, v offu nás čeká asi 70 kiláků a je půl páté večer…. Ale jinak samé pozitiva a sociální jistoty :o)).

No nic, nedá se svítit, jedeme dál a nějak to dopadne. Vracíme se tedy zpátky po stejné silnici, po které jsme dojeli. Vracíme se nějakých 20 kiláčků k nájezdu na trasu kolem kaňonu řeky Uvac. Začíná tu i zkouška pro mne a mojí navigaci. Jezdím totiž s iGo a ta pokud nemá routoatelnou cestu, má s navigací vcelku problém. A mapové podklady Balkánu nejsou úplně ideální. Sice jsem si trasu připravil už doma, ale i tak. No nic, bude to aspoň více advenčr :o))

Najíždíme na krásnou šotolinku a já si to začínám užívat. Nevím jak je na tom Miras, ale sem tam ho zahlídnu v zrcátku a vypadá spokojeně :o). jsem tam kouknu do navi, zda držím dobrý směr. Snažím se více méně držet „hlavní“ cesty (tam kde je to nejvíc vyjeté). Ale jak po chvíli zjišťuju, není to vždy dobře. Po takové hlavní cestě jsme totiž dojeli skoro až na zápraží jednoho stavení. U něj se vyskytuje babička s dědečkem. Snažím se jich zeptat na cestu, ale nějak se mi to nedaří. Babka nějak nerozumí a nechce ani mluvit. Dědek sice furt něco mele, ale zase je hluchý jak poleno. Takže výsledek nulový. Nevím kde jsem a nevím kudma mám jet. Budu to muset tedy risknout a jet tak nějak podle smyslů či nesmyslů… :o)

Sjíždíme z kopce a volíme další možnou odbočku. Po chvíli se chytá i navi a já vím, že jedu dobře. Objevují se první brody. Pro Miru asi první co kdy jel. Jsme mokří od přilby až po boty, páč jsme to projeli nějak rychleji. Ale v tomhle horku je to příjemné osvěžení. Valíme dál. Místama se cesta zlepšuje na fakt pěknou šotolinku, ale po chvíli se zase mění v krátkou bahenní lázeň. Prostě se nenudíme. Docela koukám, jak to zvládá Miras. Přece jenom s off ježděním moc zkušeností nemá (já na tom sice nejsem taky nijak dobře, ale něco málo jsem už na šotolinkách najezdil). Cestou párkrát bloudíme. Navigace sem tam vypoví službu a nebo se já blbě kouknu a vjedu tam kde nemám. Dvakrát se nám podaří zase zajet na dvoreček nějakého baráčku. Naštěstí nikomu nevadíme, páč se rychle vždy otáčíme a mizíme jak Šemík k Neumětelům.

Kolem sedmé večerní po výjezdu z lesa potřebujeme odpočinek. Bylo tam trochu více bláta a projíždět to s naloženou motorkou nebyla zas taková sranda, jak jsem si myslel. Zastavujeme u stavení, ze kterého nás přichází pozdravit nějaký dědoušek. Dává se s náma do řeči a má vcelku snahu, tak se nám nějaká konverzace i daří. Chvilku pokecáme, mezitím si odpočineme a pak zas mizíme dál. I když moc daleko nedojedeme. Kousek od chalupy totiž nacházím bezva plácek, který by se perfektně hodil na vytvoření tábořiště. No a tak se mi rodí v hlavě plán. Dojíždí Mira a já ho s tímto plánem seznamuji. Navrhuji, že na tomhle místě přespíme. Původně jsem chtěl spát v rybářském kempu u řeky Uvac, ale do toho je to ještě alespoň 30 kiláčků a jelikož je po sedmé večer, je jasné, že tam nedojedeme. Takže přespání tady v kopcích se zdá jako nejlepší nápad. Máme k dispozici nádherně rozlehlý prostor, ohniště a nádherný výhled na zapadající slunce za všudypřítomné kopce… :o)

Motorky stavíme vedle dvou malinkatých chatiček, které jsou prázdné. Je tu i stůl s lavicemi, takže večeřet budeme kulturně (i když ubrus jsem nechal doma :o( ). Stavíme stany a převlíkáme se z propocených motohadrů do civilu. Během vaření večeře se na cestě objevuje dodávka. Zastavuje kousek od nás a já se jdu zeptat, zda není problém přespat. Dva chlapíci říkají, že problém není a to je dobře. Dáváme se s nima do družného hovoru. Ptáme se na další cestu směrem na Sjenicu. Chlapíci potvrzují, že jedeme dobrým směrem a že asi 300 metrů od našeho tábořiště začíná asfalt. Docela mne to zaráží, páč kdybych to věděl dřív, asi by se po asfaltu dalo dojet až do kempu, ale co už. Balit stan nebudu :o). Po chvíli Srbové odjíždějí a jsme zase sami v horách :o)

Večeři děláme standardní – Dobrý hostinec od Maggi. Je to rychlé a vydatné. O chuti sice řeč být nemůže, ale trochu lončáku tomu lehce pomůže :o). Po večeři je čas myslet na nějakou tu hygienu. Přeci jenom jsme na cestách už třetí den. Jenže tady nikde sprcha není. Takže co teď. Bude třeba si nějakou sprchu vytvořit. Naštěstí máme s sebou dostatečný počet lahví s vodou, která je po celodenním pobytu na slunci příjemně vyhřátá. Jenže lít to na sebe přímo z hrdla, to by ta flaška byla rychle prázdná. Mira pro tyhle účely nachází u místního ohniště vršek z další petky. Bodlo, víčko a pár šikovných rukou a sprcha je na světě :o) K našemu sprchovému koutu už chybí jen nějaký držák ručníku, trenek a nějakých těch hygienických pomůcek. Za tento držák prohlašujeme menší stromek, který máme vedle lavic. Prostě ideální tábořiště :o)

Zbytek večera trávíme klábosením a plánování další trasy. No a kolem desáté večerní se shodujeme, že je čas jít spát. Zítra toho bude zase hodně :o)

PONDĚLÍ

Cíl: Bosna i Hercegovina

GPS       18.574720° N

                43.731872° E

Vstáváme opět do slunečného rána, které slibuje horký letní den. A tak to má být. Přece bychom necestovali v dešti. Zatímco sušíme na slunci stany a větráme proprděné spacáky, děláme si snídani. Čínská polívka a ovocný čaj, tomu říkám tradice. A pak se mi všici diví, že nemám rád nudle, když je o dovolené žeru vlastně skoro pořád :o).  Páč jsem línej si nějak víc vyvařovat. Ale příští rok už to vážně musím změnit :o).

Z našeho tábořiště odjíždíme po osmé ranní. Už teď je dle mého nějakých 25 ° C a bude hůř :o) . Po 300 metrech opravdu dojíždíme k asfaltce, ale navigace nás naštěstí vede na další prašnou cestu. A to je dobře, páč tyhle cesty byl jeden z důvodů, proč jsme sem jeli. Po ujetí asi dvou kilometrů se mi nedaří domluvit se s navigací. Nějak se mi nedaří trefit tu správnou odbočku. Naštěstí potkáváme němého dědouška a tak se ptáme na cestu. Je paráda, jak se dokážeme domluvit. Já česky, on srbsky a stejně vím, co kdo chce :o) Holt když se chce, jde vše…

Po nějakém tom kilometru dojíždíme ke sjezdu plného vraceček. Začínají se objevovat i baráčky. Pomalu sjíždíme a vjíždíme nejspíš na náměstí vesničky Kladnica. Stojíme před místním obchůdkem a během chvilku je u nás snad půlka vesnice. Předpokládám, že došel i místní starosta (odhaduju to podle lepšího oblečení) a po nějaké té chvilce doráží i omladina z místní školy. Prostě jsme tu atrakce pro všechny. Asi tudma moc turistů nejezdí, no :o). Naštěstí lidi jsou tu milí, chtějí si prostě jen pokecat.

Po dobré radě už není problém jet dál. Cesta je příjemná. Z kopce do kopce, pak zas rovinka, zatáčka  a to furt na šotolině v nádherné krajině. Jedeme zhruba ve výšce 1100 m.n.m.. Cesta pěkně ubíhá. V jedné z dalších vesnic se mi daří opět špatně odbočit. Zjišťuji to však asi po 200 metrech a tak zajížďka není nic hrozného. Horší je spíš to, že to při otáčení na místě odkládám. Prostě jsem se otáčel blbec do protisvahu a to se s naloženou motorkou nedělá. No a když se motorka naklonila do určité polohy výšky klece (kurnik, já se nesmím dívat na ty zfilmované Rychlé Šípy :o) ). No jednoduše, naklonilo se to, a jak to bylo těžké, tak jsem to neudržel na noze a normálně to žuchlo. Naštěstí se nic nestalo (no asi až po třech dnech jsem si všiml, že jsem si ohnul páčku přední brzdy).

Jedeme dál, snažím se co nejvíc kontrolovat navigaci, abychom zbytečně nebloudili. I když, tady v tom kraji bych bloudil rád :o). Po asi půl hodince jízdy dojíždíme na konec cesty. Ta končí u plotu nějakého stavení. Tak a teď babo raď. Sesedám z motorky a jdu se podívat ke stavení. Zrovna se tam pohybuje nějaký děda. Tak na něj zahulákám, aby si mne všiml. Naštěstí není hluchý a za chvíli si už podáváme ruce (tady se tak zdraví prostě všichni). Ptáme se ho na cestu k řece Uvac. No a máme opravdu štěstí. Děda je v dobré náladě a doprovází nás přímo na vyhlídku nad řeku Uvac. Ano čtete dobře, doprovází. K vyhlídce se totiž na motorce dostat nedá, jen pěšky – je  to asi 10 minut chůze. A musím říct, že ta chůze za to stála :o) Dědoušek nás opouští a nechává nás v poklidu kochat se krásou tohohle kaňonu. A je opravdu na co koukat. Nádherně zaříznutý široký vodní tok do okolních skal se kroutí jako had. Opravdová nádhera, kterou se nechce ani opouštět.

Bohužel čas je neúprosný. A já mám nějakou představu o trase. Opouštíme tedy další nádherné místo Srbska. Ještě nějakých pár kiláčků jedeme po šotolině. Cesta se pomalu svažuje k řece, až najednou končí na asfaltu. Na jedné straně taky dobře. Je třeba lehce nechat odpočinout stroje, které jedou pořád na trojku či čtyřku. Po asfaltu přijíždíme až do Sjenice, kde otáčíme naše stroje k severozápadu, směr Černá Hora.

Odjezd ze Srbska nám byl zpestřen navigací ještě jedním nádherným offroadem. Před vesnicí Aljinovići mi navi radí odbočit doleva. Nemám důvod své navigaci nevěřit. Zatím mne vždy zavedla pěknýma cestama tam, kam jsem chtěl. A tak tedy poslušně zatáčím vlevo a dobře dělám. Navi nás totiž vede krásným asi dvacetikilometrovým šotolinovým úsekem přes kopečky. Prostě nádhera. Cestou si dáváme pauzičku u takové boudy, kde je upoutávka na nějaký národní park či co, kde se potulují medvědi a supi. Když se pak podívám na oblohu, zjišťuji, že supi už krouží nad námi. Tak si říkám, že bychom už tak moc smrděli? :o)

Vracíme se zpátky na asfalt a pomalu se blížíme na hranice s Černou Horou. Tam probíhá vše bez problémů. Jedná se o malinký hraniční přechod. Průjezd Černou Horou mne zklamal. Cesta vedla úplnýma prdelema, kde nebylo lautr nic. Ani na co se dívat, ani ta cesta nebyla nic moc. Prostě nic. A ke všemu děsný vedro. Chtěl jsem zastavit aspoň u nějaké hospůdky na gáblík, ale ani to tu nebylo. Boha, co je tohle za díru… :o/ .

Naštěstí vše má svůj konec a i my po nějakých 60 kiláčcích opouštíme tuhle hnusnou část Balkánu. První zastávkou v Bosně je městečko Čajnice, kde zastavujeme v první hospůdce na oběd. Dáváme si oblíbené čevapi s pivkem. Hlad máme jak vlci a tak v nás oběd mizí během několika okamžiků. Jenže po dobrém jídle se nám nikam nechce. Ale bohužel musíme. Chtěl bych dneska dojet do rekreačního střediska Jahorina.

Pokračujeme dál v asfaltovém přesunu směr Goražde a odtud pak dál směr Jahorina. V navigaci mám uloženou ještě jednu off zkratku k Jahorině. Zkoušíme na ní najet, ale asi po 3 kilometrech to z časových důvodů vzdáváme. Cesta je místama pěkně promáčená a netušíme, v jakém stavu to bude dál. No a s ohledem na čas (já vím, vymlouvám se na něj docela často) to necháváme na jindy. Vracíme se tedy na asfalt a jedem směr Prača a Jahorina. Ale i tak si to užíváme. Asfalt se totiž pěkně kroutí a vede i pěkným prostředím. Prostě Bosna :o)

Do rekreační oblasti Jahorina dojíždíme k večeru. Vidíme kupu hotelů a tak se rozhoduji, že pro dnešek si vybereme jeden z nich pro přespání. Přece jenom by se hodila teplá sprcha :o). Vybírám hotel Nebojša, který vypadá jako lepší průměr. A nemýlím se. Jdeme se zeptat na ceny. Recepční sděluje cenu 40 eček i se snídaní a to se nám zdá přiměřené. Takže to bereme. V ceně ubytování máme i uložení našich motorek v lyžárně.

Pokoj máme pěkný s vlastní sociálkou. Beru tedy hned po vybalení základních věcí koupelnu útokem a jdu si užívat teplé sprchy. I když teplé… mají to tady nějak divně nastaven, a tak pořádná horká sprcha přichází až po nějakých 10 minutách. Naštěstí je venku teplo a tak to moc nevadí. Po důkladné očistě se jdeme s Mirasem projít po Jahorině a následně pak na pivko. Čepují tady Jelena, což je výborné srbské pivo. Dáváme pár skleniček a jdeme zpět na pokoj si lehnout. Máme toho za sebou dneska dost. Po delší době spaní v klasické posteli s peřinou… docela změna :o)

ÚTERÝ

Cíl: Bosna i Hercegovina

GPS       18.244087° N

    43.774888° E

Budíme se o půl sedmé ráno. Venku opět svítí slunce a to je dobře. V dešti se mi nějak jezdit nechce. Ranní hygiena, využití po delší době klasické toalety, pak sbalit, část věcí nanosit k motorkám a pak už trávíme čas do snídaně nad mapou a plánování dnešního dne. Chtěl bych totiž dojet do Lukomiru, ale pokud možno co nejvíc off. Trasu mám, takže uvidíme, jak se nám to bude dařit.

Je osm hodin, můžeme se jít nasnídat. A musím uznat, že tahle snídaně na mne velmi zapůsobila. A hned vám řeknu proč. Přicházíme do nádherné jídelny, kdy již máme prostřený stůl. Každý máme nalitou sklenici džusu, k tomu obložený talíř s dvěma druhy salámu a sýra. A k tomu ještě další talíř s džemem, máslem, taveňákem a paštikou. No vypadá to slibně. Snídaně bude bohatá, nebude třeba ani jít na oběd. Jenže… po chvíli se ukazuje číšník, který nám přináší na talíři dvě vaječné omelety. A tady to začíná. Omelety se lesknou mastnotou. Když si svou omeletu přendám na talíř, zůstává po omeletě mastný flek. Na zbytku oleje bych podle mne udělal ještě dvě omelety, prostě mazec. Po chvíli se objevuje číšník podruhé a donáší pečivo. I když pečivo… jedná se o takové „koblížky“ z bílého těsta. Jsou ještě teplé, právě je vytáhl z trouby či odkud. Zkouším tedy koblížek a ten je taky slušně napuštěný olejem. Možná kdybych ho vymačkal, byl by chutnější, ale to by to zas vypadalo divně. Zkouším ho rozkrojit a taky to nejde... No bude sranda :o)) . Omeleta byla výborná, jdeme se tedy dojíst pečivem s marmeládou. Ale nějak to není ono. Chuť nedokážu popsat. Ono to není špatné, ale ta šílená mastnota. Zkouším si tedy spravit chuť buchtou, kterou máme na stole taky. Ale nic sladšího jsem snad nikdy ještě nejedl. Sice mám sladké rád, ale tohle fakt nesnesu…. :o/ Prostě tahle snídaně byl děsný propadák.

Před devátou opouštíme Jahorinu směr Krupac. Mělo by se jednat o nějaký dvacetikilometrový offík. Nájezd nacházíme vcelku jednoduše a cesta vypadá v pohodě. Po asi 3 kilometrech se však cesta poněkud zhoršuje. Zastavuju tedy u kraje a jdu to obhlídnout dál pěšky. A jsem poněkud zhrozen. Místo cesty jsou jen vyjeté koleje v asi 30 centimetrové vrstvě bláta. A za zatáčkou je uprostřed cesty postavený náklaďák, který nakládá dřevo. Ptám se dřevařů, zda jde cesta dál projet, ale ti mne od další cesty zrazují. Když jdu ještě kousek, zjišťuji, že kluci mají asi pravdu. Pořád kupa bláta a dost kmenů naházených v cestě. Tohle bychom vážně asi nedali. Nezbývá nic jiného než se vrátit a vymyslet alternativní plán.

Vracíme se na Jahorinu a stavíme u prvních domků, kde jsou lidi, co by nám mohli poradit cestu. Starší pán, kterého žádám o radu pro změnu neumí anglicky a tak na sebe mluvíme jak nám zobák narostl. Já česky a on bosensky :o). Snažím se mu nad mapou vysvětlit kam chcu a kudma nejlépe. Cíl pochopil, ale nechce pochopit kudma chcu jet a žene mne na druhou stranu. Pořád mi nutí asfalt, i když mu stále vysvětluju, že chcu makadam. Diskuze nikam nevede. Každý si stojíme za svým. Co se dá dělat. Pojedu tedy dle sebe. Podle mapy by totiž měla vést cesta na asfalt přes vesnici Donji Bogovići. Otázkou je, zda má mapa pravdu. No nic, sjedeme kousek níž a zkusíme se poptat jinde.

Sjíždíme do vesničky Nikolici. Nejdřív se zkouším ptát na cestu jedná mladší ženy, ale ta snad zná jen svou vesnici a nikde jinde nebyla (a nebo že by ta mapa byla tak nepřesná). Jedeme dál a zastavujeme asi po dvou kilometrech u jednoho chlapíčka. U něj se chvíli zdržíme. Nad mapou se mu snažím vysvětlit, co po něm chcu. Chápe, ale nějak neumí poradit. Naštěstí kolem jedou nějací jeho známí a ti už snad ví. Takže po asi deseti minutách máme odpověď a snad i víme, kudyma vede cesta. Prostě se  musíme vrátit asi sto metrů, pak odbočit doleva a pak na druhé odbočce doprava (tedy to jsem si myslel, ovšem bosenština má pro odbočení jiný výraz.

Vyrážíme tedy dle instrukcí do kopců. Pořád se držím toho, co mi ten chlapík řek. Jenže po několika kilometrech se ocitám na konci silnice, která končí u nějakého stavení. Nezbývá tedy než se jít zase družit. Šlapu tedy ke stavení s nadějí, že na někoho narazím. A daří se. Z pole se se sekačkou právě vrací asi čtyřicátník. Zdravíme se podáním ruky a já už mu vysvětluji, co chcu. Sedáme spolu do stínu švestky, dostávám ledovou vodu z pramene a já dostávám další instrukce kam jet. Dojel jsem totiž do vesnice Srednje. Takže se musím vrátit pod kopec a tam zatočit přes most doprava směr Orahovice a pak dál na Donji Bogovići. Paráda. Půl hodina utekla jako voda a já odcházím i s malovanou mapou v ruce.

Mira mezitím byl u motorek a hlídal. Sice se lehce divil, kde jsem tak dlouho, ale už si zvykl, že jsem schopný se zakecat kdekoli a s kýmkoli :o). Sjíždíme tedy pod kopec a tentokrát již snad dobrou cestou míříme na Bogovići. Po nějaké době dojíždíme do Orahovic, kde si potvrzuji směr. Jedeme tedy dál po šotolině. Snažím se držet se hlavního směru, který je nejvíce vyjetý. Cestou si ještě několikrát potvrzuji směr. Jen se mi nějak nezdá směr dle světových stran. Podle mapy bychom měli jet víc na jih. Nakonec se nám daří najít ceduli, kter směřuje přímo na Bogovići. Jenže z vesnice nacházíme jen dvě torza domů a cestu končící v křoví. Tady bude asi něco špatně. Vracíme se tedy zpátky na cestu a jedeme dál v domnění, že se dostaneme tam kam chceme. Jenže cesta stále stoupá do hor a točí se k severozápadu a to není dobře. A taky že jo. Ve výsledku totiž končíme u Planinarského domu, kde cesta pro změnu končí :o)). jsem vcelku naštván, páč jsme zabili docela dost času a přitom jsme vlastně nikam nedojeli. Jen se nám podařilo se ztratit. A k tomu to ukrutný horko. Dáváme si alespoň pauzu, kterou využíváme k obědu.

Po lehkém obědě se vracíme stejnou cestou do Orahovic. Sice se ještě místama snažím najít jinou cestu, ale vždy bezvýsledně. Co se dá dělat. Sice jsme nikam nedojeli, ale zase jsme viděli :o). V Orahovicích se ptáme tedy na další cestu. Je nám doporučeno se vrátit do Prače a odtud pokračovat do Sarajeva. Již rezignuji a poslouchám rady místních. Je něco po jedné odpoledne a my jsme pořád ještě jen pár kilometrů od místa, odkud jsme ráno vyjeli :o).

Cesta ubíhá zase o něco lépe. Po asi šesti kilometrech šotolinky jsme zpátky na asfaltu a jedeme směr Sarajevo. Kolem druhé odpolední vjíždíme do Sarajeva. Je děsný vedro, motorky se ani nechcou chladit a docela často slyším větrák. Máme štěstí, že chytáme něco jako zelenou vlnu a tak je průjezd Sarajevem vcelku hladký a bezproblémový. Na konci Sarajeva stojíme na benzince. Sice máme benzínu ještě dost, ale raději jezdím s plnou bandou :o). Od čerpadláře pak dostáváme tip na návštěvu jednoho jezera. Uvidíme zda tam pojedem. Já si na benzince ještě kupuju benzínové filtry pro své jawičky. Jsou tady totiž za luxusní cenu, né jak u nás :o)

Jedeme dál a Hadžići odbočujeme na jih směr Bjelašnica. V kopcích projíždíme kolem hospůdky, kde se rozhodujeme, že zastavíme na kafe. Hospůdku vede příjemný starší pán - dědkoj. Dává se s náma do řeči, stejně  jako všichni, které na cestě potkáváme. Zjišťuje naše plány. Když mu řeknu svůj plán, prozradí nám pár míst, kde se dá přespat. A nakonec říká, že pokud se nám nebude nikde líbit, že se máme vrátit k němu a že budeme moci přespat u něj. Děkujeme za nabídku, ale doufáme, že budeme spát o pár kiláků dál.

Jedeme dál směr Bjelašnica, což je vrchol nad Sarajevem, kde se v roce 1984 jel olympijský sjezd mužů. Dodnes je pod tímhle kopcem rekreační oblast, kam se jezdí v zimě lyžovat. Při plánování trasy jsem počítal i s tím, že si vyjedem na tenhle vrchol. Takže se ptáme na cestu místních, páč po předchozím bloudění jsme zatím cestu nenašli. Místní nás odkazují na makadamovou cestu, která tam vede. Paráda. Výjezd je luxusní, hlavně jeho konec, kdy se stoupá vracákama. A aby to nebyla taková nuda, tak kolem nás lítají blesky, protože v okolních kopcích právě řádí slušná bouřka. Chvílema si říkám, že jestli nás ta bouřka dožene, bude to vcelku sranda. Chuť na vyjetí až na vrchol je však větší než obava z bouřky.

Vrchol je pokořen. Stojíme s motorkami ve výšce 2067 m.nm. a to je nejvyšší bod na Balkáně, který jsem pokořil na šotolině a vlastně i nejvyšší bod na Balkáně vůbec :o) Škoda toho počasí. Díky bouřce a zatažené obloze není výhled takový, jaký by byl za jasného a slunečného dne. Ale co už. Na vrcholu spolu s náma jsou ještě nějací Turci či co to je. Jsou tu s průvodcem na čtyřkolkách. Po chvíli nás opouští a my si můžeme vychutnat samotu. Je vcelku s podivem, že dole pod kopcem jsou moderní rekreační střediska a tady na vrchu chátrá konečná stanice bývalé lanovky… to jsou ty kontrasty Bosny…

Když už máme tu chvilku klidu, domlouváme se do dál. Do Lukomiru nejedem. Tím směrem řádí bouřka, takže to nemá poněkud smysl. Pod Bjelašnicí zůstávat taky nechceme, vypadá to tam vcelku draze. Padá návrh jet zpátky k dědkoj, u kterého jsme byli na kafi. Ale po cestě zkusíme ještě najít něco na stanování. Jeli jsme totiž kolem nějakého velkého, ale opuštěného kempu.

Jak jsme se domluvili, jedeme zpátky směrem k dědkoj a cestou zkoumáme okolí, zda by se tam nešlo někde ubytovat. Jenže to nějak nejde :o( . I kemp byl velkým zklamáním. Byl hodně kamenitý a na tom se mi spát nechtělo. A když už tam nebyly kameny, bylo tam aspoň řádně nasráno :o)) páč v dnešní době kemp slouží jako pastva pro místní ovce a kozy. Jediné příhodné místo zabrali nějací muslimové, kteří se v době našeho příjezdu začali modlit ke Spritu (později nahrazen dvěma pantoflema postavenými do špičky). Takže definitivně jedeme zpátky k dědkoj a budeme spát u něj :o)  Už jen proto, že u něj hodně voněly čevapi :o)

Dojíždíme zpátky k hospodě a majiteli je určitě jasné, že u něj budeme spát. Jdu se zeptat na cenu a dozvídám se cenu 15 eček za oba. Jelikož jsem známej šetřílek, zkouším cenu srazit. Jakmile dědkoj uvidí moje zaváhání, ihned sestřeluje cenu na 12 eček. S Mirasem ještě chvíli uvažujeme a nahazujeme cenu 10 eček za noc s tím, že si u něj dáme ještě večeři a nějaké to pivko. Dědkoj souhlasí. Paráda. Jdeme se tedy hned ubytovat. Dostáváme malý pokojík s postelí. Sprcha možná je, ale nevím kde a v jakém stavu. Ale nějak to neřeším. Hlavně že máme kde bydlet :o).

K večeři si dáváme čevapi a pivko (bohužel už to není Jelen :o()  K čevapi dostáváme ještě nějaký slaný slaný kozí sýr. A spolu s masem je to opravdu výborné. K tomu pivečko. Co víc nám schází. Po nějaké chvilce si k nám dědkoj přisedá a dává se s náma do řeči. Přináší s sebou i domáci lozu, což je taková slivovice z hroznů. Je to takové zajímavé, pijeme jen ze slušnosti. Dovídáme se pro nás i důležité věci. Jedna z nich je, že když jsou cedule kolem cest, které upozorňují na miny, tak ještě dalších 20 metrů od silnice miny nejsou. To je vcelku pozitivní informace :o).

Kolem deváté večerní dojíždí za dědkoj nějací známí či rodina. Fakt nevím. Jsou to dva asi 30-letí kluci. Jedním z nich je Memsur, u toho druhého si na jméno nevzpomenu. Další komunikace je usnadněna angličtinou, páč Memsur mluví na stejné úrovni jako já (no čím víc toho vypije, tím mu to šprechtí líp :o)). Večer nám vesele ubíhá v družném hovoru. Do toho se pijou pivka, loza a ujídá další čevapi. Prostě pohodový večer. Spát jdeme někdy kolem půlnoci.

Veselá historka z natáčení:

To si tak během popíjení kecáme i o autech a že nejoblíbenější auto v Bosně je Golf II. My s Mirasem pomalu brzdíme s pitím. Takže máme dopito a už dál nechceme. Přece jenom se nechceme zbořit. Když v tom se z noční tmy vynoří světla. Memsur zařve: „Golf“. Já se otočím, a když se podívám zpátky, mám nalito. A je z toho hláška večera. Každou chvíli si nás Memsur dobírá a huláká „Golf“. My to bereme jako srandu a sem tam se i otočíme s tím, že rukou kryjeme štamprle, aby nám je  nemohli dolít. :o)

STŘEDA

Cíl: Bosna i Hercegovina

GPS       17.489132° N

    43.613837° E

Ráno se budíme kolem půl sedmé ráno, kupodivu bez bolení hlavy :o). Ještě že tak. Balíme těch pár věcí, rozloučíme se s dědkoj a vyrážíme vpřed. Snídáme o pár kiláčků dál u silnice, kde jsou lavičky. Po snídani pak jedeme směr Lukomir, což je snad už poslední nomádská bosenská vesnice. Jedeme i kolem Bjelašnice. Při dnešním slunečném počasí by byl z vrcholu určitě lepší výhled. Jenže dneska se mi do kopce šplhat nechce. Snad někdy příště, páč naposled tu rozhodně nejsem :o).

Do Lukomiru vede příjemných 20 kiláčků po šotolině. Cestou potkáváme i dvě bandy cyklistů. První jsou Poláci a druzí čehuni. S obojíma po chvilce kecáme. Všichni spali společně v Lukomiru a prý bylo fajně. Možná škoda, že jsme nedojeli do Lukomiru taky. Na druhou stranu, zase máme kontakty v Bosně u Sarajeva :o)

Lukomir nás vítá neskutečným smradem. Všude kolem se pasou ovce a podle toho to tady i vypadá. Všude je fest nasráno. Ještě že jsme spali jinde :o) Tohle bych asi fakt nedal. Ale jinak je to zajímavá vesnice. Leží na konci hřebene. Za poslední chalupou je prostě už jen sráz do údolí, které může mít na hloubku pár stovek metrů. Vesnice vypadá vcelku chudě. Ale kdo nic nemá, nikomu nezávidí. Zajímavý zážitek a tuhle vesnici můžu jen doporučit.

Z Lukomiru pokračujeme směr Konjic. Pro změnu zase po šotolině. Jedeme takovou zajímavou hřebenovku ve výšce přes 1000 m.n.m. krajina je krásná, ale opuštěná. Ale i to má své kouzlo. Proto jsme sem jeli. Kdybych chtěl civilizaci a hromady lidí, jedu do Alp… tam je přelidněno až až. Vychutnávám si jízdu, tohle se mi vážně libí. Jen sem tam kouknu do zrcátek a zkontroluju Mirka. Vše dává v pohodě (aspoň se tak pořád tváří :o) ).

Na asfalt se napojujeme v městečku Ovčari. Okamžitě najíždím na benzinku. Zaprvé doplnit nádrž, ale zejména koupit studené pití. Jsem docela slušně zpocený. I tam nahoře bylo totiž děsný vedro.

Po krátké pauze jedeme dál. Jedeme asfaltový přesun, který využíváme k oddechu. Jedeme po řekněme hlavním tahu kolem jezera Jablaničko. Stejnou trasu jen v opačném směru jsme jeli už loni. Ve vesnici Lug zastavujeme v motorestu a dáváme oběd. Opět čevapi s pivkem. Nějak se tohohle mletého jehněčího s houskou nedokážeme nabažit :o). Venku je děsný vedro a nám se už ani nechce jet. Ale tak nějak musíme. Tohle není oblast, kde bych chtěl pro dnešek zůstat. Plán je dojet zpátky do hor.

Tak nějak z donucení sedáme tedy do sedel a jedeme dál do vesničky Šćit, kde je na poloostrově u jezera Ramsko františkánský klášter. Přiznám se, že mne tenhle klášter poněkud zklamal. Čekal jsem prostě něco jiného. Ale když už nic, dobře se tu odpočívalo ve stínu zdejších stromů. Tady dole je to horko vážně úmorné. Tedy alespoň pro mne. Potím se jak dveře od chlíva a to jen sedím na lavce… hnus. Chtělo by se to někde zchladit. Pojedeme se tedy někam vykoupat. A já už vím kam :o)

Jedeme dál na západ. Kousek nad jezerem Ramsko mám v navi naplánovanou off cestičku k jezeru Blidinje. Stačilo ujet jen 10 kiláčků po asfaltu a už si to zase prášíme po makadamu :o). Výjezd do kopců je trošičku horší, ale není to nic, co by nás zastavilo. Překážkou co nás staví je však místní pila :o). Jdu si potvrdit směr cesty, ale místní nás jen tak lehce nepouští. Že si s nima musíme chvíli pokecat. Jsou milí a tak to nijak nevadí. Sedáme do stínu a kecáme. Hned nám nabízejí trochu slivky, či co to mají, to však odmítáme stejně jako pivo a kafe. Nechceme se příliš dlouho zdržovat. Ale je tu s nima příjemně. Docela podrobně nám popisují cestu až k jezeru. Čeká nás prý asi 20 kiláčků makadamu. Paráda, už se na něj těším :o).

Dřevaři měli pravdu, opravdu nás čekal makadam. Ale jaký. Cesta byla pěkně upravená a široká a místama se dalo jet i přes 100 km/h. Prostě paráda. Tohle si vážně užíváme. Nádherná prašná cesta na úpatí asi dvoukilometrových hor. Paráda. Poslední pauzu dáváme u nějakých starých hrobek či co to je. Všímám si jich skoro až na poslední chvíli. Dáváme sváču a domlouváme zbytek dnešního programu. Dojedeme  k jezeru, hodíme pár temp a pak se vrátíme do hor k lesu, kde jsme cestou viděli příjemné tábořiště.

U jezera je pusto. Nikde ani živáčka. Stavíme mašiny skoro u vody, převlíkáme se do plavek a už se ženeme do vody. Jenže ouha. Jsme od břehu přes deset metrů a vodu máme jen ke kolenům. Proto tu nikdo není :o)). Po dalších pěti metrech už mám vody skoro do pasu a v tom se už dá i plavat. Mělké jezero má jednu výhodu. Voda je příjemně prohřátá sluncem. Ani málo ani moc. Prostě akorát. Je tu tak nádherně, že u jezera zůstáváme až do večera. Nějak se nám nechce odtud odjíždět. Proč taky, je tu vše. Krásné panorama vysokohorského jezera, které je v nějakých 1200 m.n.m., kousek od nás je zastřešené posezení. Nic nám nechybí. Chvíli zvažujeme, že stany postavíme rovnou na břehu, ale tento nápad zavrhujeme. Nechceme spát na holé pláni. Přece jenom by to chtělo nějaký zákryt. Ten se daří Mirasovi najít kousek od naší aktuální pozice u nějakého rozestavěného domku. Je tedy rozhodnuto. Zůstáváme tady. Jen na místo přespání se přesuneme až večer.

Mirasovo tábořiště, které bylo v 6 hodin večer optimální se ale večer projevilo dost negativně. Když jsme přijeli postavit stany, sesypaly se na nás takové otravné mušky, které lezly ganz všude. No hnus. Stále se pohybujeme v přilbách, jen abychom byli ušetřeni. Všechno provádíme více méně ve spěchu. Rychle postavit stan, naházet do něj potřebné věci a pak už se jen ve stanu zavřít a nevylézat… proklaté mušky.

ČTVRTEK

Cíl: Bosna i Hercegovina

GPS       16.703597° N

                44.964857° E

Budíme se kolem sedmé ráno s nadějí, že mušky už nebudou. Bohužel, opak je pravdou. Jakmile mušky zjistí, že jsme vzhůru, jsou tu zas a zase otravují. To je hnus, velebnosti. V rychlosti se teda balíme a jdeme z tohohle místa co nejdál. No nejdál. Jedeme zpátky k jezeru, tam kde jsme byli včera skoro celý večer. Tam totiž mušky nejsou, nebo jsou, ale v daleko menším počtu :o).

Snídaně u jezera je vcelku romantická záležitost, jen kdyby ji člověk neprožíval s kamarádem… Kura, chtělo by to nějaké baby, ale tady v Bosně jsme ještě žádnou pěknou babu neviděli :o). No, abych nekecal, jedna použitelná byla pod Bjelašnicí, ale vypadala poněkud nákladně a pár se asi mihlo v Sarajevu :o)

Od Blidinje odjíždíme pro změnu po šotolině směr Lipa, kde mám v navigaci zaznamenané nějaké  historické naleziště či co to je. Místo nacházím, jen je na nějakém kopečku za plotem, kam se nedá dostat :o( Takže na to prdíme a jedeme dál ve směru jezera Buško. Od tohohle jezera se už vracíme zpátky domů. Za jezerem totiž otáčíme naše stroje na sever, k domovu.

Kousek od jezera vidím upoutávku na další klášter. Jedeme to prozkoumat. Čeká nás ovšem další zklamání. Klášter je těžce moderní a nezajímavý. Jediné příjemné na tomhle místě je výhled na jezero. To zas jo. A má to tu ještě jedno pozitivum. Jsou tu nádherné cesty. Sice už asfaltové, ale v dobrém stavu, téměř liduprázdné a hlavně plné nádherných zatáček. :o)

Hned za Livnem chceme natankovat benzín. Vybíráme si jednu benzinku, tankujeme do plna a jdeme platit. Jenže problém, neberou karty. A já mám jen 50-ti eurovku. No uvidíme. Platím pro jistotu i za Mirka, ať mi vrátí co nejméně bosenských marek. Naštěstí mi však vydává větší část v eurech. A když si to pak později počítám, zjišťuji, že mi vydal nějak špatně – naštěstí pro mne mi vydal víc, než měl. Takže tohle tankování se nám s Mirasem vyplatilo :o)

Jedeme pořád na sever. Začínám pomalu poznávat některá místa, kde jsme byli loni. Ano, tady je odbočka na jezero Šator. Tady to už znám :o). V městečku Bosansko Grahovo dáváme opět malou pauzu. Zastavujeme u hospůdky u hlavního tahu a já jdu objednat. A světe div se, potkáváme první hezkou babu v Bosně. Nedá mi to a chci si ji vyfotit. Bohužel se nechce fotit. Takže mne Miras postrčil směrem k ní. To servírce nevadilo a vyfotit se nechala :o) . Holt v dobré společnosti … co by ne :o)

Lehce zchlazeni studenou Colou sedáme na rozpálená sedla od slunce a vyrážíme dál. Další zastávkou jsou vodopády ve vesnici Martin Brod. Silnice je pořád příjemná, plná zatáček. Sice se navigace místama ztrácí a hlásí mi, že nejedu po silnici, ale někde v lese, ale to na jsem si už zvykl. Přece jenom nejsou mapové podklady pro iGo úplně ideální. Hlavní je, že držíme směr :o).

Dojíždíme do Martin Brod, kde hned odbočujeme dle šipek směrem k vodopádům. Najít je není problém. Motorky parkujeme ve stínu, platíme jedno euro vstupné a jdeme se podívat na tu krásu. A stojí to za to. Vodopády mají výšku 50 metrů a jsou největšími vodopády na řece Una. Je tu příjemně. Rozprášená voda z vodopádů silně ochlazuje zdejší vedro. Ani se nám odtud nechce. Ale to se týká celé Bosny :o).

Jedeme dál. Je příšerné vedro. Sjeli jsme z hor a teplota vylezla dle mého minimálně o 5°C. Děsný. Motory jsou rozpálené až běda. Popravdě, mám o ně možná i trochu strach. Jenže motory na rozdíl od nás jsou na tohle stavěné. Mi to horko dává pořádně zabrat. Nejhorší je, že se není moc kde schovat. Když už je podél cesty stín, není tam kde zastavit :o( První alespoň trochu příhodné místo nacházím v městečku Rudice. Zastavujeme před místním kostelem ve stínu nějaké lípy či co to je. Shazuju ze sebe krunýř a dres a odpočívám. Máme sice ještě nějakou vodu na pití, ale ta je od slunce vcelku slušně vyhřátá :o( A teplá minerálka není to pravé ořechové.

Když tak odpočívám, zjišťuju, že mi z motorky teče olej. Né moc, ale teče. Okamžitě lehám pod motorku a zjišťuju stav. Můžou to být dvě věci – vypušťak a nebo filtr. Obojí je totiž mastné. Taky si všímám, že je filtr lehce promáčklý od svodů (nevím, jak se tohle povedlo). Že by to bylo ono? Ale co s tím? Chtělo by to posunout svody, které jsou kousek filtru od přichycené k rámu. Jenže jak to posunout? Shodou okolností stojíme s motorkami před místním železářstvím. Tomu fakt říkám náhoda, páč prozatím jsem viděl jen obchody s potravinami a nebo náhrobními kameny :o)

Jdu tedy do obchodu koupit za poslední bosenské marky nějaké vhodné podložky. Něco mají a cena je v pohodě. Jdu zpátky k motorce a zkouším svody vyhnout. Zjišťuju však, že podložky jsou malé a chce to větší. Vracím se tedy zpátky do obchodu. Prodavač, mladej kluk, je v pohodě a podložky mění za ty co potřebuji. Ještě že tak. Nějak se nám tedy daří svody vyhnout, ale olej furt lehce kape. Začínám zvažovat co dál. Dle navigace má být v Prijedoru kemp. Rozhoduju se tedy jednoznačně. Jedeme do kempu, kde je aspoň trochu zázemí a tam se pokusím motorku prohlídnout pořádně.

40 kiláků do Prijedoru zvládáme pod hodinu. Teplota už klesla a je příjemněji. Prijedorem se chvíli motáme. Jelikož si nejsem jist cestou, zastavuji u chodníku, po kterém kráčí policajt a zkouším se ho zeptat na kemp a nebo jiné levné ubytko. Bohužel nedokáže moc poradit :o( O ničem v okolí neví. Tak a jsme v dupě.

Ale není třeba říkat hop, dokud vám nepřeskočilo. Zatímco s Mirasem stojíme u krajnice s mapou v ruce a domlouváme další plán cesty, objevuje se u nás mladej kluk v monterkách a plynulou angličtinou se ptá, zda potřebujeme pomoc. Snažím se mu vše vysvětlit, mladík chápe a má pro nás i řešení. Armin (tak se nám mladík představil) je totiž mechanik a motorkář v jednom. Pracuje v přilehlém krámku, před kterým stojí jeho Honda VT 600. Hned kouká pod mojí motorky a sděluje mi, že to je rozhodně těsnění pod vypušťákem. A prý mi ho pomůže opravit. Má totiž ve městě malou dílnu. Paráda. Jen musíme počkat až do konce jeho směny. Ale co potom s ubytováním? I to nám Armin vyřešil. Kousek od něj totiž bydlí jeho známý. Jak později zjišťuju, je to jeho skorotchán :o). No a Armin nás ubytovává u něj na zahradě. Prostě paráda. Skorotchán provozuje na břehu řeky Sana takovou pěknou restauračku. Je to prý oblíbené výletní místo. Armin dostává svolení od svého šéfa a doprovází nás ke skorotchánovi. Vše mu vysvětluje a odjíždí zpět do práce. Jsem s ním domluven, že až se vrátí z práce, zajedeme k němu do dílny a opravíme moji motorku.

Skorotchán nám dává do služeb svou dceru Anitu, která jako jediná mluví anglicky. Anita je malá 18-letá slečna studující obchodku. Stará se o nás příkladně. Zařizuje nám jídlo, pití a my se cítíme zase dobře. Vykoupání v řece taky bodlo. A pak už jen pivko, čevapi, pivko a čekání na Armina.

Armin dojíždí před osmou večerní poněkud unaven z práce. Dáváme společně pivko a pak jedeme k němu do dílny. Mirase nechávám v opatrování Anitě. Miras sice slibuje, že za náma do dílny dojde, ale moc tomu nevěřím :o). Armin má skvěle vybavenou dílnu. Aby taky ne, když se jeho otec živí jako mechanik. Vypouštíme z motorky olej a Armin mi dává nové těsnění pod vypušťak. Pak už jen olej nalít zpět a oprava hotova. Vypadá to, že nikde nic nekape. Můžeme jít tedy zpět do baru.

Při návratu do baru zjišťuji, že Anita někam odjela a nechala Mirase ve spárách nějakého chlapa :o) . Miras vypadal spokojeně, tak nevím :o)). Sedáme si ke stolu. Během asi půlhodiny dojíždí kamarádi od Armina – taky motorkáři a začíná veselá družba. Seděli a klábosili jsme někdy do půlnoci. Pak šel Armin s bandou ještě někam zapařit, ale to my jsme už vzdali. Zítra bychom chtěli dojet na Slovensko.

PÁTEK

Cíl: Slovensko

GPS       18.027125° N

                48.127775° E

Dnes nás čeká přejezd co nejvíc na sever. Nejlépe až na Slovensko. Z Prijedoru odjíždíme o půl desáté ráno. Bylo tady velmi příjemně. S Arminem jsme si padli vcelku do oka a jsem od něj pozván na letní opětovnou návštěvu. Budu prý vítán. A možná by mne vzal i na party do clubhouse jejich MK klubu. No proč ne, mohlo by to být zajímavé :o)

Opouštíme Bosnu. Dovolená se nám chýlí ke konci a je to škoda. Letos to bylo vážně bezva. Teď máme před sebou přejezd nudného Chorvatska a ještě nudnějšího Maďarska… To zas bude kýbl nudy. Jenže to by se mnou nesměl jet Miras, známý padavka, který se musí na každé naší dovolené pomazlit s asfaltem.  

Ne fakt. Když začal Miras jezdit, tak hodil motorku na zem ve Vrbně, kdy ji postavil tak šikovně, že mu do ní nacouval jeden maník s autem. Když jsme jeli kolem ČR, položil mašinu při otáčení pomalu na místě a loni to složil v Bosně při návratu z Černé Hory. No a letos to položil pro změnu v Chorvatsku :o)

Projížděli jsme městečkem Ilovski Klokočevac. Na konci dědiny byla taková ostrá pravá. Tak jsem ji projel a po chvíli jsem za sebou slyšel pro mne už známý zvuk broušení motorky po asfaltu. Ani jsem se nedíval do zrcátek a rovnou se otočil a jel zpátky. Viděl jsem Miru, jak se zvedá od motorky a tak se mi vcelku ulevilo. Nechal jsem svou motorku stranou a šel pomáhat zvedat TDM. Kupodivu mu nic moc nebylo. Jen poškrábané výfuky, rozbité sklo zadního světla a nějaké drobnosti. Čekal jsem to horší. Miras je v pohodě. Hodně mu pomohl krunýř, který si koupil před dovolenou. Jen kalhoty má trochu prodřené. Ale hlavně že on je celý. Zkoušíme motorku nastartovat. Vše je ok. Mira to zkouší projet a taky ok. Ještě že tak. Domů to máme totiž ještě nějakých 600 kiláků. Pro jistotu ale dáváme ve stínu mohutných stromů v poli pauzu, při které Miras dává dokupy zadní světlo z trsátek, které mu zbyly :o)

Ještě kousek Chorvatska a už je tady Maďarsko. Boha, když koukám, kolik kiláků musíme touhle zemí projet… zdá se mi to nekonečné. Poté co jsem si zvykl na dvoutisícové kopce zase najednou placka a pole. A do toho to úděsný vedro. Jedeme jen z nutnosti. Ani nevím, co nás pohání. Nejhorší situace je u Balatonu. Jsou tam samé navazující vesnice a tak se jede 50 km/h. A to je ještě víc ubíjející. Jestli přežiju tohle, tak už vše.

Hurá, přežil jsem to. Je pět večer a my vjíždíme na Slovensko. Jsme v Komárně. Hned za čárou dáváme krátkou poradu. Loni jsme našli kousek odtud příjemný plácek na přespání. Navrhuji zajít si v Komárně na večeři a pak jet na onen plácek a tam přespat. No a zbývajících 250 kiláků dorazit během soboty. Mira s plánem souhlasí. Ono mu možná už ani nic jiného nezbývá. Oba máme chuť na pizzu, takže zadávám do navi nejbližší pizzerku a jedeme.

Pizzerii nacházíme v malé zapadlé uličce. O co je zapadlejší ulička, o to je pizzerie příjemnější. První čeho si všímáme je neskutečné množství pěkných bab – no co co, už jsme prostě dlouho z domova, no. A buďte si jen furt s takovým škaredým chlapem jako je Miras :o))

V pizzerii je ještě jedno pozitivum, neberu li studené pivo a jídlo. Mají tu chlazení pomocí vodní mlhy. A to je paráda. Po celém dni, kdy se paříte na slunci :o). Dáváme si oba pizzu Salami. Po delší době něco jiného než nudle a nebo čevapi. I když, čevapi bych si dal :o). Po dojezení se nám z klimatizované hospůdky vůbec nechce. Ale musíme, máme před sebou ještě 50 kiláčků do tábořiště a to není jisté, že se tam bude možnost ubytovat.

Povedlo se, tábořiště je ve stejném stavu jako loni. Takže stavíme stany a provádíme poslední hygienu na cestě – sprcha ve volné přírodě je sprcha ve volné přírodě :o). No a pak už jen zalézt do stanu a pokusit se v tom horku usnout. A to je vcelku problém. Stan se díky večernímu slunci přeměnil na slušnou saunu a já se potím a potím. A to se raději ani nehýbu a i dýchání omezuju, bo i to je pohyb :o)

SOBOTA

Cíl: domov, Česká republika

Dnešek je ve znamení přejezdu domů. Na dnešek není nic naplánováno. No snad jen to, že bychom mohli cestu zakončit v motobaru u Hanky. Ale to je otázka, zda se to povede.

Snídani stejně jako loni jedeme koupit do Šaľy do místního Tesca. A kde jsme ji koupili, tam ji i sníme. Sedíme před vstupem do Tesca jako dva somráci. V jedné ruce makovec a ve druhé energy drink :o). Pomalu se smiřujeme s tím, že je dovolená u konce a Bosnu navštívíme zase až příští rok. Je to škoda.

Průjezd Slovenskem a pak i Českou republikou již nepřinášejí nic nového. Tedy krom ochlazení, které je však mojí osobou kvitováno s povděkem. U Hanky jsme po jedenácté hodině. Sedáme za stůl a dáváme si po týdnu studenou kofolu a k tomu smažák s hranclema. Jo, měl jsem na něj prostě chuť.

Doma v garáži jsem pak před jednou hodinou odpolední. Zde se naše cesty s Mirasem rozdělují. Já jsem už doma, ale on má před sebou ještě asi 70 kiláčků do Větřkovic. Takže pro mne cesta tady končí….

 ZÁVĚR

Na téhle dovči jsem najel bez 50 kiláčků 3000 km. Co šlo, jelo se lehkým offroadem po širokých šotolinových cestách. Ale ani ty asfaltové přesuny, kterých bylo podstatně víc, nebyly zlé (krom Černé Hory :o) ). Viděli a hlavně prožili jsme toho víc než dost. Vyzkoušeli jsme si zase nový typ cestování, kdy jsme v co největší možné míře spali na divoko. Má to svá pozitiva, ale i negativa v podobě chybějící teplé sprchy. Ale ten týden to člověk i bez téhle vymoženosti přežije, kdyby bylo nejhůř. A v neposlední řadě jsme poznali děsnou kupu fajn lidí. S některýma z nich jsem pořád v kontaktu a doufám, že je zase někdy uvidím :o)

A kolik že tahle sranda stála? Celý tenhle výlet sem pořídil do 8.000,- Kč, což mi přijde za takovou kupu zážitků cena víc než příjemná :o).