Na letošní dovolenou jsem se opravdu těšil. Po loňském bližším prozkoumání Bosny jsem měl na letošek připravenou další porci off cestiček v rámci objevování horských jezer, panoramat a taky nějaké ty  vojenské a historické památky. Jenže prozřetelnost chtěla, aby letošní dovolená byla úplně jiná

Vyjížděli jsme v pátek po práci. Chtěli jsme totiž v sobotu večer dojet za Prijedoru a každý ušetřený kilometr v rámci sobotního přejezdu se hodil. Jenže loňské ubytování u Jindry nám „vybouchlo“, jelikož Jindra měl ve stejný termín nějakou rodinnou akci. A tak nastalo hledání alternativního ubytka. Jasně, mohli jsme jet někam na divočáka, ale to jsem právě nechtěl. Chtěl jsem ušetřit čas na sušení a balení stanu. A tak se hledalo ubytko pod pevnou střechou u nějakého kamaráda.

Shánění si vzal na starosti Mira, páč zbytek dovči jsem plánoval já. Jenže se mu nějak nedařilo. Vždy byl v něčem zádrhel. Buď to bylo už fest daleko, nebo zas nebyla garáž na motorku a nebo to naopak bylo zase blízko. No prostě furt to nebylo tak nějak ono.

Nakonec jsem se rozhodl, že přespíme u mého kámoše v Brně – Slaňoch díky. Tam měl kontakty i Mira, ale jemu se to zdálo moc blízko. No má smůlu, holt vedoucí jsem tady já :o)

PÁTEK

Cíl: Brno

V práci jsem jen nějak do jedné, takže hup domů, dobalit mašinu a ve 4 startuju směr Brno. Nikam nemusím spěchat, jelikož Slaňoch měl být doma až kolem 6 večer. Do Olmiku to beru přes Fulnek a LIbavou, ale z Olmiku už po dálnici. Nějak se mi nechce motat po šoustkách. V Brně jsem před šestou večer. Navi mne spolehlivě dovádí přímo před dnešní nocležiště. Uvidíme, jak to najde Mira, který jede asi jen podle hvězd či čeho :o)

Parkuju motorku před barákem pro lepší Mirovu orientaci a sám se jdu převlíknout a vypít připravené kafe. V době čekání na Mirase se dovídám od Slaňocha jak se měl letos v Maroku. Docela závidím,l ae bohužel pracovní povinnosti mi nedovolí delší volno.

Po sedmé večer přijíždí Mira, převlíknout, dopít kafe a hurá do hospůdky na večeři a nějaké to pivečko. Slaňoch nás přivedl do jedné moc fajn, kde hrála živá kapela něco ve stylu swingu či něčeho takového a do toho nějaký ten dlabanec z grillu. No prostě moc příjemný večer včetně společnosti a pivka. Domů jdeme kolem půlnoci příjemně unaveni :o)

SOBOTA

Cíl: Prijedor

Vstáváme kolem půl osmé. Slaňoch i s manželkou jsou již vzhůru a připravují pro nás snídani. Vážně servis jak hrom ;o). Před devátou jsme již nabalení a připraveni vyrazit. Už jen rozloučit a jede se do nejbližšího obchoďáku. Je totiž zapotřebí koupit klukům do Prijedoru nějakou tu flašku, pak koupit nealko a já si musím koupit fix, abych si mohl dělat poznámky do roadbooku :o) No a po nákupech hurá směr dálnice do Blavy

Dálnice je nudná, ale zase je užitečná při těhle přesunech. Naštěstí to netrvá moc dlouho. Po rychlém průjezdu Bratislavou odbočujeme už z dálnice a bereme to bočníma cestičkami směr Rakousko a následně Maďarsko. Místama jedeme stejnýma cestama jako loni. Oběd si dáváme kousek od hlavní cesty – řízky s chlebem s domova jsou vážně vhod :o)

Průjezd Maďarskem opět nezklamal. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď. Prvních sto kilometrů bylo vpravo obilí a vlevo kukuřice. Po dalších sto kilometrech se to prohodilo :o). Jediný pěkný úsek byl na silnici č. 74. Ta byla fakt pěkná – teda na maďarské poměry :o)

Konečně je tady Chorvatsko. Bohužel situace obdobná. Prostě zemědělská krajina. Co už. Asi tak 30 kiláčků před hranicemi dojíždíme nějakýho klučinu na Africe. Byl nabalený a směřoval naším směrem. Na chvíli se přestávám soustředit na navigování a nechám se vést. Chvilka odpočinku mi docela bodne :o) Jen sem tam kouknu do navigace, zda pořád jedeme tam kam chcu já. Klučina má stejný směr až k bosenským hranicím. U městečka Jasenovac kolega afričan zastavuje a naznačuje, abychom zastavili také – že prostě pokecáme. Z motorkáře se vyklubal fotograf/reportér, který objíždí balkán a fotí válečné pomníky. Chvilku kecáme a nakonec spolu jedeme okouknout jeden monument který máme na dohled. S Mirasem jsme kolem něj jeli už loni, ale nevěnovali jsme mu moc velkou pozornost.

Jedná se o památník na místní bývalý koncentrační tábor. Zajímavé místo, kde je mimo památníku i vlak, který vozil vězně. Kupodivu místo nevyzařuje nijakou negativní energii, spíše naopak. Je zde příjemný klid a pohoda. Teda až na komáry. Ti jsou vážně dotěrní… :o)

V průběhu fotopauzy píšu SMS Schmucimu, že jsme kousek a že tak do hodinky  dojedeme do Prijedrou. Schmuci je jedním z motorkářů (ten druhý je Armin), které jsme poznali na loňské dovolené a díky moderním komunikačním technologiím jsme zůstali v kontaktu a domluvili se, že se za nimi letos opět stavíme. Měli jsme u nich domluvený i nocleh. Přeci jenom shánějte někde na severu Bosny místo na volný bivak, když jsou všude ty minová pole…

V Prijedoru jsme po šesté večer. V zadcích máme něco málo přes 600 kiláčků, ale nějak zvlášť unavený se necítím. Dle domluvy se Schmucim hledám nějaou první lepší benzinku, kde mne následně má Schmuci vyzvednout. Než však nějakou tu benzinku najdu, nachází nás Armin. Holt o našem příjezdu ví víc lidí a jak uviděli motat se po Prijedoru zelené nabalené monstrum, dali vědět těm správným osobám.

Shledání s Arminem a Schmucim je vřelé a upřímné. Neviděli jsme se rok. Je toho tolik, co si musíme říct :o). Nejdřív sedáme v kavárně, kde si dáváme nějakou tu Colu na osvěžení, pak s Arminem na večeři do místní hospůdky. Na bosenskou pljeskavicu jsem se taky těšil jak hrom :o). No a pak už sednout na motorkky a hurá k Arminovi na servis, kde budeme parkovat mašiny. Hned po příjezdu Mira vytahuje z kufru dárečky – nějaké to české pivečko na ochutnání a k tomu i flaštičku slivovičky. Sice není domácí, ale myslím, že kluky to neurazí :o)

Schovánáme motorky, dáváme kafe a pak honem ke Schmucimu domů. Je třeba si dát sprchu, převlíknout se do civilu a poté hurá za nočním ruchem velkoměsta. Celý večer se nese ve velmi příjemném duchu. Musím si chvíli zvyknout a přepnout do režimu „angličtina“. Přece jenom ji používám jen na svých dovolenkách. Nešprechtím sice moc, ale na klasický rozhovor o všem možném to stačí. A co neumím říct, řeknu prostě česky :o) . V rámci večera jsme vystřídali tři hospůdky, přitom ta poslední, to byl pro mne vážně úlet. Místní diskotéka, kde fakt nebylo k hnutí. Mělo to jedinou výhodu a tou byla přítomnost opravdu pěkných bab, které se na vás mačkaly taky :o)) . I tak jsem zde dlouho nevydržel. Tohle není můj šálek kávy a ke všemu se začala projevovat únava. Přeci jenom byly dvě hodiny ráno :o)

 NEDĚLE

Cíl: Livno

Vstávat se moc nechce. Ráno je tak nějak podivně pošmourno. Jenže co už. Dnes bych rád dojel někam k městu Glamoč a mám v plánu první bosenské offíky :o). Schmuci nám zařizuje snídani v místním hotelu – dostáváme výborné palačinky a džus. Po snídani pak k Arminovi na kafe a rozpravu před cestou. Zjišťujeme kam jet a na co se zajet podívat. Schmuci nás pořád cpe zajet se podívat do Višegradu na nějaký starý most. Mám ho sice ve svých POI, ale úplně jsem s ním nepočítal. Ale když ho Schmuci tak doporučuje. Nakonec padne ještě obligátní otázka, zda dorazíme v pátek do Jajce na motorkářský sraz. Už nás na něj kluci lákali včera v hospůdce. Bohužel s ohledem na počasí nedokážu říct, zda dorazíme. Neřkuli jsem v sobotu pozvaný na svatbu u nás v ČR. No uvidíme. Nějak se to vyvrbí :o)

Z Prijedoru vyrážíme směr Bosanska Krupa. Od městečka Ljubija si to hrneme už po místních šotolinkách. Cesta je pohodová plná zatáček. Do toho sem tam vykoukne zpoza mraků sluníčko. Prostě pohoda. Po pár kilometrech dojíždíme k bývalým rudným dolům. Uděláme pár fotek, pokecáme s místním hlídačem a valíme dál. Dnešním prvním cílem je totiž Bjelajska Kula. Jedná se o zříceninu o které vím od kluků s LC4-kama, kteří o své cestě do Bosny natočili moc hezké video, které je na netu.

Jedeme směr vešničku Stara Rijeka a pak dál na R404a. Tato mne překvapuje, když narážíme na směrovku na Bosanskou Krupu, z které se dovídáme, že je před náma asi 30 kilometrů makadamu :o) No pěkně. Takhle jsem si to představoval. Takže hurá do stupaček a brázdíme krajinou dál.

Pomalýma zatáčkami dojíždíme až k hlavnímu tahu mezi Livnem a Bihačí. Píchneme to na ní, abychom asi po sto metrech odbočili na další vedlejší silnici, která nás vede až ke zřícenině hradu. Původně jsem chtěl s motorkou vyjet až na nádvoří, ale nějak si na ten svah nevěřím. A nebo spíš nevěřím svým gumám. A válet sudy s motorkou se mi vážně nechce. Takže parkuju hned pod hradem, kde je takové pěkné zákoutí akorát na dvě motorky. Vybalujeme vařiče, ešusy a začínáme vařit oběd. Tady totiž na restauraci nejspíše nenarazíme. V okolí se jen pasou krávy a i ty jsou za kopcem. Polední romantiku neruší nic. Jen hučení vroucí vody :o) .

Po řekněme chutném obědu se jdeme místo odpolední siesty podívat na hrad. Jedná se jen o pozůstatky opevnění, strážní věž a tři zdi zbytku hradu. Takže nic velkého, ale je tu hezky. Výhled na šatorské pohoří a okolní vesničky v údolí. Hotový balzám na nervy. Nějak se mi odsud nechce, ale mraky, které se ženou od severozápadu se mi vůbec nelíbí :o(.

Zvažujeme kam dál hrnout. Máme totiž dvě možnosti. Buď se vrátíme zpátky na asfalt a nebo to vezmeme nejspíš lesní šotolinovou cestou dál na Martin Brod. Volíme druhou variantu – tedy šotolinu :o). Cesta nás vede lesem, kde makají lesáci (a to je neděle) a pak dál po hřebeni. V patách jsou nám stále těžké olověné mraky, které se mi vůbec nelíbí.

Po asi patnácti kilometrech dojíždíme na asfaltku, kterou jsme se loni vraceli domů. Jedeme  směr Drvar. Po cestě jsou ještě nějaké odbočky na šotoliny, jenže nejsou nějak v plánu. Ono kdyby bylo lepší počasí, asi by se to dalo, ale když vás honí dešťový mrak… Znáte to.

V Drvaru zastavujeme na hlaví křižovatce a děláme válečnou poradu. Musíme se rozhodnout, kam a jak dál. Máme totiž dvě možnosti. Buďto pojedeme zakempit na Šatorské jezero anebo pojedeme dál na Glamoč a tam se pokusíme najít ubytko pod pevnou střechou. S ohledem na počasí se rozhodujeme pro pevnou střechu. Holt jsme zhýčkaní civilizací a pokud to není bezpodmínečně nutné, volíme určitý komfort, kor v takovém počasí… :o)

Bereme to tedy pro mne novou cestou směr Župica. Tohle by měla být zase šotolina, ale zatím to tak nevypadá. Všude vcelku pěkná asfaltka bez děr. Jen plná zatáček. Až u Župice to začíná a asfalt vystřídá příjemný makadam. Sláva :o) Frčíme kolem vybydlených vesniček. Nikde ani živáčka. Objíždíme Velký Šator z východní strany. Vrchol je zahalen v temných mracích. Ještě že jsme se rozhodly spát jinde :o) Nahoře bude asi vcelku veselo.

Pomalu se posouvámé po nádherné šotolině směrem k měsu Glamoč. Závěr šotoliny jedeme přes kilo, jelikož je cesta vcelku děravá a až v takové rychlosti podvozek všechny díry nevymete, ale plynule je přejíždí.

Je tu zpátky asfalt hlavního tahu a Glamoč na dohled. Počasí je stále poněkud nepříznivé, ale i tak zkoušíme najít místo pro bivak. Bohužel v téhle oblasti se to zdá jako nadlidský úkol. Jen samé pole, rovinka, a když už je nějaké vhodné místo, je u něj barák (i když né vždy obydlený). Takže se nedá nic dělat, jedeme hledat hotel. Centrum Glamoče na nás nepůsobí nijak přívětivě. Když jsme tu byli před dvěmi lety, bylo to tu nějak veselejší a lidé se víc usmívali. Dnes mám pocit, že nás tu chce každý zabít. Nějak se tu necítím. Takže i když se už připozdívá, rozhoduju, že se jede dál. Tady prostě spát nebudu (neřkuli že hotel, který jsem měl v navigaci byl zavřený :o)) )

Jedeme tedy dále na jih směr Livno. Cestou zkoušíme najít nějaké místečko na stan, ale pořád bezvýsledně. Zdejší území je vcelku dost pokryto minami, které nebyly ještě odstraněny. A když už nejsou miny, tak je podloží vcelku kamenné a není prostor na postavení  stanu. Dojíždíme na Kraj Livna a narážíme na první motel. Nevypadá úplně zle, takže se jdeme poptat na cenu. Ujímají se nás vcelku přátelsky a ochotně. Po ukázce pokoje, který vypadá velmi dobře přichází čas licitace o cenu. Zde se však zasekáváme. Cena 22 euro za oba se nám zdá moc (maximální cena pro ás je 20 euro za oba). A ke všemu tady nevaří, takže bychom museli na jídlo někam do centra. Takže se víceméně rozhodujeme, že zde nezůstaneme. Ale pro jistotu si necháváme zadní vrátka. Domlouváme se, že si zajedeme do centra na večeři a pak že se vrátíme.

V centru se jdeme opravdu najíst – tak jak jsme řekli v motelu. Našli jsme takovou zapadlou hospůdku, kde dělali dobré čevapi. Po jídle se jdeme podívat po nějakém jiném hotelu. Bohužel v okolí jsou jen luxusnější hotely, do kterých se ani nejdeme ptát na cenu, jelikož by byla nad námi stanovené možnosti. Poslední možnost je zeptat se lidí, zda nějak neporadí. A toto se nám vyplácí. Po kratší komunikaci s místními se nás jeden ujímá a dovádí nás do jednoho soukromého penzionku. S majitelem nastává má oblíbená hra „Určím cenu a ty na ni musíš přistoupit“ :o). A tentokrát se to daří. Majitel si uvědomil, že je lepší vydělat 20 eček, než nemít nic :o). Ubytko je na stejné úrovni jako v motelu a navíc máme motorky v garáži pod zámkem. I když pod zámkem. Klíč od vrat visí přímo na vratech garáže :o)).

Jdeme vybalit po kterém následuje krátká večerní procházka městem. Zjišťujeme, že Livno má vcelku pěkné centrum s hromadou hospůdek a kaváren. Fakt pěkné. No a po procházce hajdy na kutě. Bo zítra by nás měly čekat další offíky.

PONDĚLÍ

Cíl: Prokočko jezero

Vstáváme do pro změnu nepříznivého počasí. Naštěstí neprší. I když je jen otázkou času, kdy začne. Na terásce, která je součástí pokoje si vaříme snídani a zdravíme se s majitelem hotelu – Bobem. Následně balíme a vyrážíme dál na jih. Prvním cílem je jezero Blidinje které známe z loňska. Z Livna pelášíme hlavním tahem směr Tomislavgrad. Projíždíme již známou krajinou. Buško Jezero vypadá taktéž stále stejně, ale i tak je pořád na co koukat. Prostě to tady mám rád :o) Dojíždíme do Tomislavgradu a bezchybně nacházíme odbočku na Blidinje. Teď už jen počkat, až nám skončí asfalt a začne nám další off úsek. A je to tady. Loni jsme tuhe cestu jeli v opačném směru, ale dle mého je to ze strany Tomislavgradu lepší :o) Užívám si široké šotolinové cesty, Fakt paráda. Jen to počasí by mohlo být lepší…

Dojíždíme na dohled jezera. Okolo pyšnící se dvoutisícové hory jsou ponořeny v mracích :o( . Ještě že jsme je viděli loni za nádherně slunečného počasí. Projíždíme kolem našeho loňského bivaku a na chvíli se zastavujeme i na pláži ,kde jsme loni lenošili. Vše je při starém, jen v přístřešku někdo vzal lavice na sezení a zůstal jen stůl. A voda mi přijde nějaká studenější. No nic, jedeme dál. Jen letos nepojedem na Ramsko jezero, ale směrem na Jablanicu. Od kamaráda z Rakouska tu vím o jedné pěkné šotolině. Cestou ještě hledáme jeden menší vodopád, jehož fotky jsem našel na netu. Bohužel bezvýsledně. Nacházíme jen kostel sv. Ilje s farností a jedinou asfaltku široko daleko. Jen nechápu k čemu ta asfaltka je, jelikož vede ze šotolinové cesty ke kostelu a má jen asi 3 kiláčky. Takže víceméně odnikud nikam :o)))) .

Jsme zpět na šotolině. Na křižovatce odbočujeme vpravo na cestu, která vede přes něčí oplocený pozemek. Je mi to sice divné, ale co, tak si holt otevřeme bránu, kterou za sebou potom zavřeme a jedeme dál. Až po projetí ohradou zjišťuji, že cesta na kterou jsme měli odbočit, je o kousek dál :o)) No co už, vracet se nebudeme, že :o) fičíme dál. Počasí se pro změnu začíná zhoršovat, takže raději nasazujeme nemoky. Ono to má i i tu výhodu, že nemáme mokré kalhoty po průjezdu všudy přítomných kaluží.

Navigace kupodivu ukazuje cestu a tak jedu dle šipky. Ne však nadlouho. Díky navigaci odbočuji na cestičku, která se postupně vytrácí někde v poli. Tohle bude asi špatně, Roman mi psal, že je cesta normálně průjezdná. Tož co jiného zbývá než se otočit. Naštěstí kousek od nás si nějaký človíček okopává své pole, snad poradí kudy tudy. Povedlo se, bodrý zemědělec poradil kde vede cesta na Jablanicu. Vesele tedy po šotolině pokračujeme do Jablanice, kde dojíždíme kolem oběda.

V Jablanici jsem si dal za úkol navštívit a hlavně vyfotit spadlý železniční most přes řeku Neretvu. Tento se nám daří najít vcelku bez problémů – je to pěkně značeno. Jenže hned po příjezdu začíná pršet. Volíme tedy ústup do místní restaurace – vybral jsem tu větší a hezčí v domnění, že zde budou i vařit. Bohužel po příchodu jsem zklamán, jedná se jen o kavárnu. Nu co už, dáme aspoň kafe, páč sedět posuchu tu nebudeme. Z jednoho kafe se staly dvě a naše drzost vzrostla natolik, že jsme si k němu vzali něco z kufrových zásob. Hlad je svině :o)  Naštěstí jak už víme z Prijedoru, je tohle v Bosně normální.

Kolem třetí odpoledne přestává pršet a já si můžu jít konečně nafotit onen most. Prostě podle hesla „Kdo si počká, ten se dočká“. Během naší caffe pauzy jsme se s Mirasem domluvili, že dnes budeme bivakovat u jezera Prokoško. Takže po dokončení fotodýchánku vzhůru do sedel a razíme směr Gornji Vakuf. Cestou se oblíkáme pro změnu do nemoků :o( Tohle počasí ve spojení s kluzkým bosenským asfaltem mne vážně nebaví.

U poslední benzinky před odbočkou na šotolinu tankujeme do plných. Přece jenom nevím, jak to bude v horách vypadat a kolik km nás čeká. Od čerpadláře dostáváme info, že k jezeru je to cca 30 kiláčků po šotolině a ještě Inko kde a kam máme odbočit, abychom natrefili na tu správnou cestu. Docela to pomohlo. )

Jedeme tedy dle slov čerpadláře a vcelku rychle se napojujeme na značenou turistickou trasu, která doufám vede k jezeru. Hned začátek cesty je lehce horší, neb je cesta poněkud prudká a ty mokré kameny zas tak nedrží. Ale dá se to. Horší je to, že čím výš jsme, tím je horší viditelnost. Vjíždíme totiž do mraku či do mlhy. Když se dostáváme na hřeben, je viditelnost asi tak 20 – 30 metrů a někdy ani to ne. Jedu první a pořád drtím první a druhý převodový stupeň. Trojku nezařadím skoro vůbec. Není totiž kde. Vůbec netuším, kam cesta vede a co mne kde čeká. Vidím vážně kulové. Tahle jízda se ale nelíbí tygříkovi, který mi to dává hlasitě najevo puštěnou saharou :o))

Po dvou hodinách jízdy (včetně přestávek) se dostáváme do 1950 m.n.m. Je to jasně nejvyšší bod cesty, jelikož dál se cesta svažuje. Dávám proto vrcholovou pauzu. Miras mé zastavení asi považoval za pokyn k odložení motorky či co. Kousek pod vrcholem je totiž jediná větší blátivá kaluž, ve které se Miras spolu s motorkou řádně vyráchá. Nechám svoji mašinu na vrcholu a jdu pomoct zvedat padlé TDM. Bláto je úplně všude, na zrcátkách, v kufrech, na Mirovi, prostě všude :o). Po zvednutí a základním očištění zkoušíme TDM nastartovat. Naštěstí je to bezproblémů, vodu ani bláto to nenatáhlo. Ještě že tak.

Po chvilce klidu začínáme sjíždět. Dokonce se i lehce rozpouští mlha a vidím i dál než třicet metrů. Místy je viditelnost až 200 :o))) Sjezd je poněkud krušnější, ale jde to. Díky tomu že se zvedla mlha, začínáme kolem sebe vidět i nádhernou přírodu. Bohužel tato radost netrvá dlouho a my jsme po chvíli pohlceni mlhou, která by se dala krájet, už tu chybí jen ten rybníček Brčálník. I když, i ten tu vlastně je, jen se jmenuje Prokoško :o) Sjíždíme do menšího asi údolíčka a navi mi hlásí, že jsme u konce, tedy že jsme u jezera. Já bohužel nic nevidím, spíš jen tuším, že něco vedle nás je. Hned u cesty vidím ceduly s nápisem „Autocamp“ a kousek za ní vidím i nějakou postavu. Jdu se tedy zeptat kde to vlastně jsme a jak dál

Z postavy se vyklubal místní pastavec dobytka, který mi potvrdil, že jsme opravdu u Prokoška. Na dotaz o ubytko mávl neurčitě směrem do mlhy, že je tam nějaký ten baráček, kde by šlo přespat. Jdu na výzvědy, při kterých hledám nejen ubytko, ale zjišťuji i nejlepší příjezdovou cestu k němu. Při hledání jsem se dostal k jednomu stavení, u kterého se potuluje starší pán. Ptám se ho na ubytko, ale nějak na moji angličtinu nereaguje a volá nejspíše svoji ženu. S tou už je komunikace lepší. Ukazuje mi chatu, kterou nám na dnešní noc pronajme. Domlouváme detaily jako je dřevo do kamen, abychom se mohli usušit a hlavně cenu. Nakonec se dohodneme na 20 eurech za oba na jednu noc. To beru jako rozumnou cenu. Vytahovat tady totiž stan mi přijde jako šílenost, jsme promoklí a propocení a tady je vlhko jako v prádelně. Po dohodnutí všech formalit jdu pro motorku a hlavně pro Mirka, kterého jsem nechal čekat v mlze.

Ubytování je luxusní. Celou chatu máme jen pro sebe. Povyšuji Mirase na dvorního topiče. Sám si nechávám funkci nástěnkáře :o). Oheň v kamnech příjemně hřeje. Chata má jedno kouzlo, respektive celá osada kolem Prokoška. Není zde elektřina a já díky mlze nemám ani signál na mobilu. Prostě paráda. Takový lehký „středověk“ :o) Jen co se chata lehce vyhřeje, už je tady paní domácí a nese nám domácí bylinkový čaj – výborný. Když tak sledujeme počasí za oknem, zjišťujeme, že mlha opět na chvíli ustoupila a proto se jdeme podívat po okolí. Když vylezeme před chatu, zjišťujeme, že je zde malá vesnička, tohle jsme předtím díky mlze neviděli. Je to tu vcelku malebné a stoupající mlha tomu přidává na kouzelnosti. Snažím se to zachytit na fotku, ale nikdy to asi nebude ono…

Je čas vařit večeři. Na kamnech to jde sice poněkud pomaleji než na plynovém vařiči, ale zase šetříme plyn. Po večeři dostáváme od paní domácí ještě bosenskou kávu a na závěr večera ještě dostáváme vařené brambory se solí. Taková příjemná tečka za tímto zvláštním dnem :o)

Perlička dne:  Když jsme byli na procházce kolem jezera, pozvali nás domácí k sobě na verandu na malý pokec. V průběhu klábosení jsme se zeptali, jaké tady je počasí. Bylo nám sděleno, že je tady mlha už 4 dny a že jezero viděli až s naším příjezdem (neboli jsme přivezli lepší počasí)  :o))

ÚTERÝ

Cíl: Višegrad

Budíme se opět do pošmourného rána. Chvíli naslouchám, ale nejsem si jist, zda venku prší či ne. Bohužel pohled z okna mne jednoznačně utvrzuje v tom, že prší :o( . To není moc dobré, třeba však než vyjedeme, přestane. Po chvíli vstává i Mira. Zatápíme opět v kamnech, abychom si udělali čaj a hlavně abychom dosušili mokré věci, které neuschly přes noc. Během vaření snídaně přestává pršet, což je vcelku dobré znamení. Jenže aby nám to nbylo líto, padla venku opět mlha :o)) Připomíná mi to hodně kresleného Asterixe kde padla hláška: „Jak často prší? Moc je, jenom když není mlha“ :o)

Během snídaně dochází i paní domácí opět s horkým bylinkovým čajem. Tomu říkám servis :o) A čaj je vážně dobrý. Pomalu se začínáme balit, abychom mohli zase popojet dál. Dnešním prvním cílem budou pyramidy ve Visoku o kterým máme info od Evy (Mirovo manželky a něco málo nám potvrdili i kluci z Prijedoru. Jen jaksi nikdo nám je nedokázal víc popsat :o) Tož to jsem zvědav.

Vyjíždíme někdy po osmé ráno. Naštěstí neprší a mlha taky není zas tak šílená. I když, není tak šílená. Navi měla vcelku problém chytnout signál a tak poprvé kufruju ještě ve vesnici na první odbočce :o)) Naštěstí místní mne odkázali hned na správnou cestu. Hned za vesnicí se cesta svažuje dolů přes les, díky kterému je mlha čím dál řidší a viditelnost čím dál větší :o). Rozhodně je cesta lepší než to, co jsme museli včera vyjet.

Po asi hodince jsme ve Fojnici, kde děláme pauzu a já zkouším psát Memsurovi (kamarád ze Sarajeva, se kterým jsem měl domluvenou návštěvu a exkurzi po sarajevských barech :o) ). Píšu mu sms a jedem směr Visoko hledat pyramidy.

Dojíždíme do Visoko a už u začátku města jsou poutače na ony pyramidy, které však nejsou nikde vidět. Odchytávám tedy místního a ptám se na cestu. Bohužel nějak jsme neuměli najít společnou řeč. Při druhém pokusu jsme už úspěšnější. Jedeme tedy dle popisu hledat. Nejdříve kufruju, druhý pokus je úspěšný a dojíždíme až k parkovišti pod nějakým kopcem. Při bližším pohledu zjišťuju, a jeden místní nás v tom utvrzuje, že opravdu stojíme pod „pyramidou“. Při tomhle pohledu rezignuju. Tohle fakt nemusím. Nějaký špičatý kopec, který možná je pyramida… to fakt ne :o) Jedu pryč, respektive na oběd a Eva, ta si to ode mne ještě vypije :o)

Ve Visoko si tedy dáváme alespoň oběd. Klasické bosenské jídlo – pizzu :o)) . Při obědě se opětovně zkouším spojit s Memsurem, ovšem neúspěšně :o( Při obědě dochází k ještě další špatnosti. Začíná pršet. Je tedy nutno vymyslet nějaký další plán s ohledem na to, že se nám neozval Memsur. Máme dvě možnosti. Buď pojedeme na jih a nebo na výhod. Poprvé v rámci tohohle výletu poslouchám Miru. A ve výsledku zjistím, že dělám chybu (prostě vedoucím jsem já a já musím rozhodovat :o))) ) Rozhodujeme se jet na východ do Višegradu. Návštěvu Višegradu nám doporučoval Schmuci – prý je tam nějaký starý most z doby nadvlády Turků, který prostě musíme vidět.

Cesta vede nádhernou přírodou po úžasně zakroucených silničkách. Bohužel v dešti si to nedokážu pořádně užít. Bosenský asfalt s příměsí vápence je na mokru totiž parádně kluzký. Zatáčky tudíž jezdím hodně pomalu a vracáky dokonce s nohama na zemi. Páč to nehodlám někde složit. Cesta ubíhá pomalu, ale co už. Kolem páté večer dojíždíme o Višegradu, kde je třeba najít vhodný nocleh. Stan dneska díky mokrým věcem nepřipadá v úvahu. První místo, na které jsme natrefili nakonec bereme. Jelikož místo, kam pojedeme, vybral Mira, nechám ho i vybrat a hlavně domluvit hotel. Ať se synek cvičí :o) 

Ubytování je pěkné, sice motorky nejsou v garáži, ale zase jsme v hotelu, kde je kupa policajtů, tak by to mohlo být bezpečné. Ubytko je příjemné. Po vybalení se jdeme podívat na onen Schmucim vychvalovaný most. No musím říct, že teda nic moc. Ale jestli to nebude tím, že je zrovna v rekonstrukci :o)

Po vrácení na pokoj se připojuju na net a zjišťuju stav počasí v bosenské kotlině na následující dny. Bohužel předpověď nevypadá vůbec dobře. Ať kliknu na jakékoli větší město, tak v následujících 5 dnech tam bude lejt a nebo aspoň bouřit. Sever, jih, východ, západ Bosny, dokonce i pobřeží Chorvatska. Všude jen a jen déšť s pravděpodobností srážek 90%. Tohle prostě nemá smysl. Kor s tímhle výhledem jet do hor. Představa, že se zase někde plahočím v té mlze, mne vůbec neláká. Při válečné poradě se tedy rozhodujeme zkrátit naší letošní návštěvu Bosny a přesuneme se k nám na sever s tím, že to vezmeme na dukelský průsmyk na Slovensku, který oba už nějaký pátek chceme navštívit.

STŘEDA

Cíl: Szolnok

Rutinní vstávání, udělání snídaně a následné balení. Pohled na oblohu mne jen utvrzuje v tom, že jedeme zpátky na sever. Tady to není s počasím vůbec růžové :o(. Spaní v hotelech má jednu výhodu. Člověk toho moc nebalí a tak je vcelku brzo na cestě. V naší podobě to znamená v 8 ráno. Zadávám do navigace dukelský průsmyk a můžeme vyrazit. První pokud opustit Višegrad se nám nepovedl. Dle místních totiž cesta, kterou jedeme, nevede do Srbska, ale někam úplně jinam. Odkazují nás jen a pouze na hlavní tah. Co se dá dělat. Bereme to tedy směr Kotroman. Bohužel po půlhodině jízdy nás dohání déšť, kterého se zbavíme až někde v půlce Srbska :o(

Srbsko bereme čistě jako tranzitní zemi. Chceme se totiž dostat co nejrychleji nahoru na Slovensko. Sice Srbsko má co nabídnout, ale v oblastech, kde mne to zajímá, prší a nahoře, v tom kraji polí mne to už neláká ani zastavovat. Sice mne to mrzí, ale co už. Prostě počasí neporučím :o(

Po nějakých 400 km v sedle tu je konečně hranice s Maďarskem. Sice přichází asi nejnudnější část dnešního dne, ale na druhou stranu se zase hodně zlepšilo počasí. Mraky a zima jsou ty tam a místo toho se na nás z oblohy usmívá slunce, které začíná i slušná prohřívat naše promoklá těla :o)

Opět se mi potvrzuje to, že Maďarsko je děs. Furt samá rovina jak u Kolína. Vlevo kukuřice, vpravo obilí. Po 50 km opačně :o) Fakt tuhle zemi nemusím. S blížícím se večerem je nutno hledat nějaké to místo na spaní. Bohužel v téhle zemi polí a lánů to jde vcelku blbě. A nebo dneska prostě nějak neumím hledat. Takže využívám služby své navigace a jdu hledat kemp. První pokus nevyšel. Sice jsme kemp našli, ale ten byl pustý a prázdný. Zkouším tedy zazvonit na dům, který sousedí s kempem. Doufám, že to jsou majitelé kempu a že nás tu nechají přespat. Bohužel, tohle nevychází. Ale alespoň nás odkazují na funkční kemp v centru.

Podle popisu nacházíme kemp bez větších problémů. Ale nastává naše humorná chvilka dne. Máme totiž vcelku problém s prachama. Sice jich máme dost, ale jen velké hodnoty (prostě samé 50-ti eurovky a pár drobáků :o) ).Takže začíná boj. S recepčním domlouváme cenu. Ta není nikterak hrozná, jenže pak nastává problém. Ptáme se, zda jde platit v eurech – jo to jde. Jenže když se ptáme, v čem nám vydají, tak jednoznačně odpovídají, že v těch jejich tisících. To je nám na draka, ráno Maďarsko opouštíme a nádrže máme vcelku plné. No nakonec se nás recepčnímu zželelo. Ať prý mu dáme vše, co máme v drobných a že to bude nějak ok. Nakonec se nám daří dát dohromady asi 8 eček a 1000 forintů. No recepční se na nás smál a nakonec kývnul. Pochopil, že jsme asi fakt v dupě a že z nás nic lepšího nevyrazí. A furt lepší mít aspoň něco než nic – správný to obchodník.

Jdeme se tedy ubytovat. Kemp je čistý a klidný. Prostě tak akorát na odpočinek po dlouhém dni. Takže postavit stany, pak sprcha, udělat večeři a hajdy na kutě… :o)

ČTVRTEK

Cíl: Malužiná

Ráno se budíme do nádherného dne. Proč takhle nebylo dole v Bosně…. To by byla paráda. Takže nechat stan na chvíli na sluníčku aby uschnul, mezitím posnídat, pak zabalit věci na motorku a vyrážíme dál směrem na sever. Průjezd není nijak komplikovaný, jen v jednom městě (bohužel na jméno si už nevzpomenu) je poněkud divně značená objížďka. No blbě, ona spíš není značená vůbec. No nakonec vyjíždíme z přecpaného města pomocí zdravého rozumu a trochou té drzosti se procpat zácpou. No bylo to sice o nervy, ale povedlo se :o))).

S Maďarskem se loučíme kolem poledního. První zastávkou na Slovensku je na čerpací stanici. Tohle je pro mne šok. Po levném Balkánu mi přijde 1,52 euro za litr poněkud moc. Jenže co už. Takže tankujeme po hrdlo a valíme z Košic směr na Svidnik. Cestu se snažím volit mimo hlavní tahy a poněkud pěknější krajinou, což se vcelku i daří. Na Dukle jsme někdy po půl třetí. Pro mne je Dukla poněkud zklamání. Čekal jsem více vojenské techniky. Aspoň že Miras je nadšený :o)

No nic, nafotím si co potřebuju, pak ještě přesun do Údolí smrti a pak už dál, nejlépe někam do hor. S ohledem na čas a místo, kde jezdíme, volím za bivak pro dnešní noc moji oblíbenou Malužinou. Je to taková sázka na jistotu. Takže zadávám do navi, k tomu přidávám nějaké průjezdní body po místních okreskách a už je z toho trasa s délkou něco kolem 200 kiláčků :o) No prostě paráda :o) Cestu si náležitě užívám. S pocitem jistého bydlení se jede fakt lépe.

Do kempu dojíždíme před 7 večerní. Všude prázdno, takže stany rozbalujeme nahoře. Večeře, večerní klábosení a je nám fajn. I když oba víme, že tohle je poslední večer naší letošní dovolené. Spát jdem vcelku brzo.

PÁTEK

Cíl: Domov

Poslední vstávání. Poslední snídaně a poslední balení stanu na téhle dovolené. Poslední kiláčky si hodlám užít. Volím proto opět trasu po zapadlých cestičkách plných zatáček. Z Kempu vyrážíme směr Brezno. Sice je ráno ještě zima a asfalt studený, ale i tak je to paráda. Aspoň jsou cesty prázdné. Z Brezna taháme směr Báňská Bystrica, neb je nutno nakoupit nějaké dárky z ciziny domů :o) Pak přes Donovaly a off zkratkou na Liptovské Revúce. Poté dál směr na Ružomberok a z něj zpět na Liptovskou Maru. Odtud sem znal další polo off zkratku do Malatiné. Tady zase nějaké off zkratky a najednou jsme v Dolném Kubíně. Odsud už jen po hlavních tazích pře Těrchovou do ČR. Posledním hezkým úsekem je průjezd přes Staré Hamry a Šance.

V Ostravici se odpojuje Miras. Musí totiž ještě natankovat. Já už frčím rovnou domů, stejně bychom se rozdělili ve FM, takže co :o)

Tak a jsem doma. Za sebou nějakých 3000 kiláčků a hromada zážitků. Další kus Bosny prozkoumaná, objeveny nové krásné místa a utvrzeno přátelství s partou z Bosny. Sice to nebylo úplně dle mých představ, ale jak říkal na začátku naší cesty Slaňoch: „Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně musí být intenzivní“. A letošní dovolená byla těch silných zážitků opravdu plná :o)))