Letošní motodovolenou jsem naplánoval opět do Bosny. Proč už zas do Bosny? Prostě to tam mám rád a líbí se mi tam. Je tam vše – hory, jezera, architektura a fajn lidi. A hlavně, není to daleko a člověk nezabije kupu dní na přesunech. Letos měla být drobná změna. Měli jsme jet 3. Já, Miras a Čidas. Bohužel pár dní před odjezdem Miras účast odřekl z pracovních důvodů. Takže nakonec teda opět  ve dvou, ale s novým parťákem :o)

Ono celkově byl odjezd na dovču vcelku humorný. Původně se mělo jet o týden dřív, jenže pracovní povinnosti mi to nedovolily. Ke všemu jsem měl v den odjezdu nějaké vyřizování v Brně, takže se řešilo, odkud a kam se vlastně v pátek pojede… No prostě sranda jako vždy. Jak říká stará pravda: „Sděl Bohu své plány, aby se mohl zasmát“ :o)))

Pátek

Zlín

Odjíždím z garáže kolem 4 hodiny odpolední. Nemusím zas až tak spěchat. Dnešním cílem je Zlín, kde máme domluvené spaní u Romtoma. Má to své pozitiva. Čidas má obavy s dobíjením na své Africe (má tam asi týden fungl nový neodzkoušený regler) a Romtom zná Afru dost dobře, dále je u Romtoma v daný termín bečka a hlavně, já se tam děsně rád vracím… :o)

Takže příjezd k Romtomovi kolem 6 večerní, přivítání se známýma ale i neznámýma lidma, první pivo, příjezd Čidase, kontrola Afriky, připevnění upadlého přídavného světla na mém BMW a pak už jen těžká pohoda…. Jak jinak tohle napsat, fakt nevím …. :o)

SOBOTA

Klášter Moštanica – BiH

Ranní vstávání je vcelku dobré. Hlava nebolí a jsem i vcelku vyspaný, i když se šlo spát lehce později. No dneska to bude nářez. Klasický přejezd do Bosny, který nesnáším :o( . Romtom ještě spí, takže dělám snídani pro sebe i Čidase. Posléze vstává i Romtom i když vypadá, že by ještě raději pár hodin spal :o). Pomalu balíme a loučíme se s naším hostitelem. Je třeba vyrazit. Dneska to máme nějakých 650 kiláčků a na dálnici se ani jednomu z nás nechce.

Trasu nevybírám, v tomhle za mne přemýšlí navigace. Mám to už lety odzkoušeno. Víceméně od hranic s Rakouskem je trasa už pár let stejná. Bohužel pokaždé vede přes Maďarsko. Bych tu zemi nejraději zakázal a zrušil. Furt samá rovinka a pole. Žádná zatáčka. Opravdu děs. A ke všemu nám po nějakých 50 kilometrech na území Maďarska začíná pršet. Prostě bomba. Neb co je horšího než průjezd Maďarskem? Průjezd Maďarskem v dešti!

Dojíždíme na první možnou benzinku a dáváme pauzu v naději, že déšť za chvíli ustane – jak jsme bláhoví :o) . Spolu s námi jsou tu další dvě motorky – V-Stromy z Moravy. Dáváme se do řeči. Všichni míříme na Balkán, jen každý do jiné cílové země. Po asi 20 minutách usuzujeme, že tohle počasí se asi jen tak nezmění a jedeme dál i v dešti. Bohužel náš úsudek je pravdivý. Průjezd takřka celým Maďarskem je za mokra. Nejhorší to bylo kolem Balatonu, kde se k dešti přidala i zpomalená doprava. Není nic příjemnějšího, než se pachtit za plechovkama v dešti tak čtyřicítkou. Boha, jak já to tu nesnáším!

Konečně hranice s Chorvatskem. Už neprší a dokonce to vypadá, že v dáli je vidět i kousek modrého nebe. Na hranicích potkáváme naše kamarády z Prahy – Marvyho, Skůtra a spol. Ti jedou taky do Bosny, jen dneska měli spát někde v maďarských termálech. Jak se dovídáme, díky počasí změnili plány a jedou do Bosny rovnou. Jejich skupina je o fous početnější než ta naše – 6 motorek. No co, aspoň bude v bivaku večer větší zábava.

Marvy a spol odjíždí z hranic a my si dáváme krátkou pauzu. Teď už není kam spěchat. Do bivaku to máme nějakých 130 kilometrů a to je pohoda. Chorvatsko už je na jízdu o něco lepší. Přibylo zatáček, sem tam je i nějaký kopeček a hlavně už neprší.

Po nějaké době jsme opět na hranicích, tentokráte už s Bosnou a pro změnu dojíždíme naše kamarády z Prahy. Z hranic pak už jedeme společně. Máme totiž stejný cíl – klášter Moštanica. Je to místo, které loni našel na svých cestách Marvy a má tam vyzkoušený bivak. Tak proč toho nevyužít.

Do bivaku dojíždíme kolem 6 večer. Nikdo tu není, takže zabíráme celý altán, který tu je, pro sebe. Někteří si v něm staví stan a někteří jen zabírají lavičku, aby stan nemuseli rozbalovat vůbec… :o). Honza rozdělává oheň, aby bylo u čeho usušit mokré věci a taky aby bylo u čeho večer sedět a kecat. Je tu fajn. Večer trávíme plánováním tras na dovolenou a diskuzemi o motorkách. O čem taky jiném :o)

NEDĚLE

Prijedor – BiH

Vstáváme kolem půl sedmé ráno. Večerní deštík mi lehce smočil stan, takže ho budu balit mokrý :o(. Pomalu začínají vstávat i ostatní. Každý si dělá snídani a začínají přípravy na odjezd. Balení, koukání do mapy a dokončení plánování, kdo kam pojede. S Marvym ještě ladím jeho trasu na celý pobyt v Bosně a sděluju mu pár pěkných míst, které by mohl navštívit. Na oplátku dostávám i nějaké info od něj. Třeba že z bivaku vede pěkný offík směrem na Kozaru. Jenže loni byl dost bahnitý a část cesty utržená. Holt Marvy má ve zvyku cestovat pravidelně v dešti :o)

Je osm ráno a skupiny vyjíždějí každá na svou stranu. Marvy a spol to berou po asfaltu směr Prijedor. Já a Čidas jdeme zkusit vyjet na Kozaru. Začátek cesty je vcelku pohoda. Sem tam blátíčko po nočním deštíku, ale dá se. Bohužel jak začínáme pomalu stoupat do kopců, zhoršuje se povrch. Místy byla cesty opravdu stržená, ale jen lehce. Zato přibývá bláta :o( . Postupem je bláta víc a víc a to mne přestává bavit. Nejsem zastáncem lomození se s naloženou motorkou a jet 10 kiláčků 3 hodiny. Takže volím ústup. Raději někam dojedu než se tu plácat skoro na místě :o)

Vracíme se zpět k našemu dnešnímu bivaku a vyrážíme po asfaltu ve stopách Marvyho – jedeme do Prijedoru. Cestou to bereme ještě nějakou kratší šotolinkou, kterou nalézám jen tak čirou náhodou. Dorážím do Prijedoru a míříme někam na kafe. Čidas má ještě plán – chce si koupit místní SIM kartu, aby mohl levně volat domů. Nakonec se daří oboje. Sedíme v takové zastrčené kavárničce. Díky místním se Čidasovi daří sehnat SIM-ku a mi zase nakoupit pečivo na večer.

Sice mám v Prijedoru kamarády, ale ti jsou bohužel v daném termínu na motosrazu v Jajce. Takže je doufám uvidím až koncem týdne, když se budu vracet. Z Prijedoru vyrážíme směr Sanski Most. Chtěl bych si zopakovat cestu, kterou jsme jeli loni s Mirasem a projet se kolem zříceniny Bjelajska kula. Byly tam totiž zajímavé cestičky, které jsem si chtěl víc projet. Před Sanski Most mne vyhazuje navigace doprava nějakou zkratkou. Vyklubala se z toho opět příjemná šotolina a následně malá utažená asfaltka, která nás vede dál na Bosanskou Krupu. Cestou se snažím najít nějaké ty další šotolinky. To se mi daří u městečka Lušci Palanka. Najíždíme na pěknou lesní cestu a šineme si to tam, kam nás navi směřuje. Bohužel se po nějakém tom kilometru dostáváme řekněme na konec cesty. Ona jako cesta pokračuje dál. Jenže je čím dál víc zarostlejší. A to se mi nelíbí. Přece jenom jsme v Bosně, kde o miny v cestách není nouze :o) . Takže raději opět otáčíme a zkouším najít novou cestu. Bohužel ani druhý pokus není úspěšný. Tentokrát končíme na točně a odtud už cesta vážně dál nevede. Takže se nedá nic dělat. Jedeme zpátky na asfalt, ze kterého jsme před nějakou dobou sjeli.

Jedeme dál směrem na Bosanskou Krupu. Cestu znám, jel jsem ji loni. Za chvílí nás čeká pěkná šotolinová silnička plná zatáček, která vede až k hlavní silnici č. M 14.2. Silničku si tak nějak užívám víc než loni. Snažím se učit do zatáček driftovat, ale vůbec mi to nejde :o). Poněkud častěji však musím čekat na Čidase, kterému se nějak špatně jede. Divné. Jedeme dál až na hlavní, kde je benzinka a já tu chci natankovat. Sice mám dost velkou nádrž, ale i tak jsem klidnější, když je plná :o) . Čidas to má podobně. Zde nastává menší zlom a úprava naší trasy. Čidas totiž zjišťuje, že má docela hodně popraskané držáky kufrů. Více méně mu kufry drží na jednom šroubu a na zadní výztuze. Proto mu ta motorka tak plave :o( . Takže nastávají nejdříve černé myšlenky. Naštěstí jsme na začátku dovolené a já se prostě o dovolenou nedám připravit. Co nám komunikační dovednosti stačí, se snažíme vysvětlit pumpařovi, co se stalo a že potřebujeme někoho se svářečkou. To se naštěstí daří. Během asi 10 minut je u nás klučina v montérkách a kouká, co se stalo. Nevidí v tom problém a že máme jet za ním do jeho dílny. Děkujeme teda pumpařovi za pomoc a jedeme za svářečem. Cestou ještě Čidas ztrácí rukavici. No fakt se mu daří :o)

Dojíždíme na takový malý statek do malé dílničky, která je však velice slušně vybavena. Čidas vybaluje věci, sundává kufry a už se mechanik jíme své práce a vyvařuje jak prasklé držáky, tak i utrhnutý držák z rámu. No do hodinky není co dělat. Motorka je opět připravená na cestu. Mechanik nás sice asi lehce natáhnul, ale co člověk udělá, když potřebuje pomoc. Kor kolem poledního v neděli. Je rád, že tu pomoc sehnal.

Nastává však jiný problém. Čidas už držákům nevěří a nechce jet dál offem. To je poněkud rána pod pás. V Bosně sice jsou i nádherné asfalty, ale ty v plánu objevovat nemám. Napadá mne rychlé řešení. Zavoláme Arminovi, necháme u něj kufry, zredukujeme Čidasovi výbavu a dál pojede jen s lodním vakem. Čidas sice chvílí váhá, ale nakonec souhlasí. Žhavím tedy telefon s bosenskou SIM-kou a už se domlouvám s Arminem co a jak. S pomocí nemá problém. Máme k němu dojet a vše se na místě vyřeší. Ještě že tak. Do Prijedoru to máme přes 100 kiláčků, takže vzhůru do sedel.

Cestu volíme po hlavním tahu a hlavně po asfaltu, abychom co nejméně namáhali držáky kufrů. Cesta ubíhá velice rychle a  jsme u Armina dřív než nás čekal :o) Nastává přivítání – Armin je ještě po srazu lehce unaven. Holt asi dlouhá noc. Vysvětluji mu vzniklou situaci a zkoušíme najít optimální řešení. Doufám, že má Armin ještě nějaký ten lodní vak na půjčení. To bohužel nemá. Takže přichází na řadu moje 30-ka, kterou jsem si vezl pro případné horka (abych měl kam dát bundu).  No nic, snad nebudou takové horka. Čidas vybaluje kufry a třídí na potřebné a potřebnější :o) nakonec se mu daří zabalit se do dvou válců – 50+30 litrů. Kufry ukládáme u Armina v garáži a chceme vyrazit. Jenže nikam se nejede. Jsme hosty a tak musíme zůstat. No, já se tomu nebráním, neb u Armina bylo vždy velice dobře. Takže sedíme a kecáme. Do toho Armin opravuje motorku svého kamaráda.

V Prijedoru si dávám k večeři i letošní první Plejskavici. Kurnik, jak já se na tohle jídlo těšil :o) Poté pivko a posezení s přáteli. Prostě pohoda. K večeru se ukazuje i Nemanja a někdy kolem půl jedenácté dojíždí i Schmuci. Takže jsou zde skoro všichni. Večer probíhá v poklidném hovoru, který končí někdy kolem půlnoci. Myslím, že pro dnešek toho bylo dost a tak jdeme spát. Přece jenom zítra jedeme dál :o)

PONDĚLÍ

Jezero Prokoško – BiH

Vstáváme opět kolem 6 ráno. Snídáme z vlastních zásob a začínáme balit věci. Kolem sedmé ráno se objevuje i Armin. Ten se s námi však rychle loučí, neb musí do práce. Nechává nás u sebe doma, klíče pak máme nechat na stole. Nakládáme poslední věci na motorku a domlouváme dnešní trasu. Měním poněkud plán s ohledem na výhled počasí. Mám pár míst, které chci vidět za pěkného počasí. Takže nakonec vynechávám Bjelajskou kulu a místo toho volím směr jezero Prokoško. Z Prijedoru odjíždíme zpátky na sever. Cestou se chci ještě stavit v národním parku Kozara, kde je umístěn velký památník Druhé světové války. Cesta vede vcelku nudnou asfaltkou, která se v horách mění v nádhernou klikatici. Žádný provoz, pěkný asfalt a perfektně utažené zatáčky. Jízdu si opravdu užívám. Dojíždím k odbočce, kde čekám na Čidase. Navigace mne totiž hází právě na tuto odbočku, ale je tu zákaz. Takže chvíli uvažujeme. Naštěstí jel kolem nějaký místní a nasměřoval nás, že máme jet rovně. Radu poslechneme a jedeme tady dál po hlavní. Po chvíli jsme na vrcholu (silničním) a nad náma se zpoza stromů klube betonový památník. Necháváme motorky řekněme na parkovišti :o) a jdeme se podívat na památník. Je to obrovská monolitická betonová konstrukce, kterých je po celé Bosně kupa. Ale každý je něčím zvláštní. Děláme pár foteček a mizíme dál.

Od Armina jsme dostali tip, kde se dobře najíst. Měla by to být malinká hospůdka u říčky v městě Krupa na Vrbasu. Zadávám tedy toto do navi a vyrážíme. Opět musím pochválit systém iGo, který nás vede krásnou krajinou s pěknými výhledy. Přirovnal bych to asi k Orlickým horám. Prostě né moc velké kopce, ale kupa zatáček. A hlavně nádherná příroda. Fakt se mi tu líbí.

Hospůdku nalézáme vcelku rychle. Jaké je však naše překvapení, když je nám sděleno, že v pondělí nevaří :o(. Takže nic no. Tak dáváme alespoň krátkou fotopauzu. Hospůdka se totiž nachází u pěkných peřejí, které jsou dost fotogenické. Musíme vypadat jak dva blázni, neb oba chodíme a pod různými úhly a s jiným nastavením fotíme to stejné :o).

Míříme dál na jih po silnici M16 směrem na Jajce. Po téhle cestě jsem se poprvé proháněl v roce 2010, když jsme jeli s HonzouTA do Albánie. Jen tehdá bylo zataženo a lehce pršelo. Tohle dnes nehrozí. Je krásně jasno. Silnice se klikatí spolu s tokem řeky Vrbas, kterou lemuje. Naštěstí není provoz nikterak hustý a jede se příjemně. Vpravo skála, vlevo řeka, sem tam tunel. Pohodička :o).

Dojíždíme do Jajce, kde si chceme dát oběd. Přece jenom je to turistická destinace, tak tady snad nějaká ta restauračka bude. Nejdřív však navštěvujeme jednu z dominant města – vodopády na řece Pliva. Jako je to pěkný, ale že bych to musel vidět 2x :o)) takže po nezbytném pořízení snímku jedeme hledat do centra nějaké to občerstvení. To se nám daří vcelku dobře. Horší to je s parkováním. To je v malých a přecpaných uličkách horší. Ale i to se nakonec daří. K jídlu tentokrát vybírám čevapi. Je to vesměs to samé jako pljeskavica, jen to jinak vypadá – prostě mleté maso s houskou :o).

Po odjezdu z Jajcí zjišťuju, že mi nefunguje navigace. Prostě se potvora vypla a nejde zapnout. Krám jeden čínský… No, bude to víc adventure :o)) jedeme dál po silnici M16 směrem na Gornji Vakuf. Bohužel navi není jediná, která nějak špatně funguje. Podobně je na tom i Čidas. Necítí se vůbec dobře. Dáváme pauzu na odpočívadle. Snad to dopadne. Čidas si nakonec bere něco na trávení a hodně to zapíjí. Po půlhodině to s ním vypadá lépe a pomalu se cítí i na to opět sednout za řídítka. Mi se v mezičase daří rozchodit navigaci. Stačilo jen vyndat baterku a SD kartu. Takže hurá, opět naviguju. Jen nemám své POI :o( Prostě se mi tvrdým restartem vymazaly. Musím proto některé místa hledat na tom mrňavém displeji :o( . Ale furt lepší než drátem do oka.

Dojíždíme do dnešního posledního města – Gornji vakuf. Nakupujeme ještě nějaké pití a já se pro jistotu ptám na cestu místního prodavače. Potvrzuje mi to, co si pamatuju z loňska. Takže jedeme. Na začátku lehce kufruju. Naštěstí zajížďka asi jen 500 metrů. Takže pohoda. Na druhý pokus už to je v pohodě :o) Vyrážíme na krásné šotolinové stoupání do výšky zhruba 1700 m.n.m. Cesta je parádní. A ve srovnání s loňskem, kdy jsem to jel v totální mlze… fakt bomba. Po chvíli se nám otvírají nádherné výhledy na okolní pohoří. Nejraději bych co chvíli zastavoval a fotil. Ale to bohužel nejde. Teda šlo by, ale zase bychom nikam nedojeli :o)

Zastavuji teda jen jednou na fotopauzu a to kousek pod hřebenem. Stojí to tu opravdu za to. Já a Čidas jsme nadšeni. To je to, proč sem stále jezdím :o). Dál nás čeká krásná hřebenovka. Za slunečného počasí to je bomba, za mlhy zase více adrenalin :o) Dojíždíme na nejvyšší místo hřebenovky, jsme bezmála ve dvou kilometrech nad mořem. Teď už nás čeká jen kratší technický sjezd a jsme u Prokoška. I sjezd se jede podstatně lépe než loni. Holt sucho a dostatečná viditelnost udělá svoje.

Dojíždíme k jezeru a já automaticky jedu před bránu chalupy, kde jsme spali loni. Objevuje se stejná majitelka, a když se ptám na ubytko, nemá opět problém. Dokonce mi říká, že si mne pamatuje z loňska :o) . Někdy je výhoda vracet se na známá místa. Opětovně dostáváme místní bylinkový čaj. Nemá to chybu. Sedíme si na lavicích pod přístřeškem, upíjíme čaj, slunce svítí a do toho všeho všudypřítomné ticho a klid, který nemůže rušit takřka nic, neb tu není ani GSM signál :o).

Zbytek večera trávíme focením a lenošením v této nádherně poklidné lokalitě. Kolem devété večerní se z blízkého minaretu ozývá meuzín. Jeho hlas nádherně dobarvuje atmosféru. Až z toho lehce běhá mráz po zádech.

ÚTERÝ

Jezero Orlovačko – BiH

Opakuje se každodenní rituál. Vstávání, snídaně, sbalení a hurá znova do sedel. Odjíždíme od Anity a loučím se se slibem, že se příští rok vrátím. Což je u mne dost možné :o). Při výjezdu z vesnice jsem nemile překvapen přítomností vstupní brány a budky pro nějakou ostrahu či hlídače parku. Asi z toho chtějí udělat turistickou atrakci. S takovou tam za chvíli bude i elektřina :o( . Bohužel, tohle se teď děje na více místech a né jen v Bosně.

Sjíždíme do Fojnice a hledáme místo s internetem. Je to jedna z našich každodenních kratochvílí. Najít internet a zkontrolovat výhled počasí, aby se vědělo, kterým směrem se vydat, abychom co nejméně zmokli :o).

Internet se nám daří najít na benzince – celkově sehnat Wifi připojení v Bosně není moc velký problém. Přístup je umožněn na většinách benzinových pump i v těch nejzapadlejších vesničkách a v každé alespoň trochu lepší restauraci. Takže s tím naštěstí není až takový problém.

Dle předpovědi by mělo být ještě dneska hezky a pršet by mělo dle všeho až zítra. Za dnešní cíl tedy volíme jezero Orlovačko. To jsem loni nestihl. No a nerad bych ho letos také propásl, tak využívám počasí dokud to jde :o).

Z Fojnice pokračujeme směrem na Kiseljak a Tarčin a pak dál silnicí č. E73 směrem na Konjic. Při průjezdu městem jen krátká zastávečka u historického centra na vyfocení a honem odsud pryč. Začíná být totiž docela slušný pařák. Domlouváme s Čidasem, že se zajedeme juknout k jezeru Boračko. Odtud by měla vést šotolina v našem směru. Tak je třeba to zkusit :o)

Hned za městem začíná silnici č. R435 pěkně stoupat za pomocí hodně utažených serpentin. Docela se v nich potím :o) . Nejdřív serpentinkama nahoru, pak zas dolů. Jak na klouzačce :o). Při klesání si začínám všímat po pravé straně modré hladiny jezera Boračko. Kolem to vypadá na pláže a slunečníky. A sakra, asi turistická oblast :o(. Konečně jsme dole v údolí a cedule sděluje, že k jezeru máme zahnout doprava. Jaké je naše překvapení, že hned za zatáčkou je brána, kde se vybírá vstupné. Toto není nikterak závratné. Horší je sdělení obsluhy, že námi plánovaná cesta od Boračka není průjezdná. A nebo je, ale na jiných, lehčích strojích. Domlouváme se s Čidasem co dál. Jet jen k vodě se mi nechce a Čidasovi taky ne. Takže volíme druhou cestu, která vede v našem směru. Napojujeme se na silnici č. R436 vedoucí  směrem na Kalinovik.

Blíží se čas oběda a bylo by fajn najít nějakou tu restauračku. Jenže v téhle lokalitě je poněkud pusto. Naštěstí po asi 10 kilometrech na jedno takové zařízení narážíme. Místo je pouze na prosluněné terase bez slunečníků. Vevnitř je totiž zrovna nějaké školení. Předpokládám, že pro vodáky, neb pod restaurací protéká řeka Neretva a je zde i nějaký vodácký kemp.

Sedáme a dochází obsluha. Když řekneme, že si dáme něco k jídlu, beze slova kývne a zmizí někam do kuchyně. Po chvíli se vrátí s vaječnou omeletou. Zajímavý systém. Prostě se nezeptat a rovnou něco přinést :o) naštěstí je omeleta dobrá, jen by jí mohlo být víc. Jakmile dojíme, vytahuju mapu a plánujeme další trasu. Jelikož si některýma silničkama nejsem jist, ptám se místního, zda by neporadil. Máme docela kliku, narazili jsme totiž taky na enduráka (dokonce tu má snad i půjčovnu lehkých motorek), který zdejší silničky zná a nemá problém s radou. Potvrzuje nám, že cesta z Boračka na našich nabalených mašinách by opravdu nebylo to pravé ořechové. Spíše nám doporučuje cestu, kterou jedeme. Ta by se měla po nějakém tom kilometru změnit na pěknou šotolinku. Pak z něj dostaneme ještě nějaké ty tipy a nebo nám jen potvrdí sjízdnost mnou nalezených cest.

Řekněme že najezeni tedy můžeme v tom největším pařáku pokračovat dál. Silnice se stále příjemně vlní podél řeky Neretvy. Pomalu se však začíná cesta zvedat a odklánět od řeky. Ještě nějaký ten kilometřík a už se nám pod koly místo asfaltu objevuje šotolinka. Paráda. Cesta se vrací zpátky do údolí, jen né řeky Neretvy. Ono je tady těch různých toků stejně dost :o)

Pauzu dáváme až u provizorně opraveného mostu. No provizorně… prostě kdysi tu byl starý most, ten byl stržený a místo něj je železo dřevěný most. No a i ten už začíná slušně chátrat :o) Holt ho stavěli Španělé.

Hned za mostem se na chvíli vracíme na asfalt, ale dlouho to netrvá. Pak zas šotolina. Za nějaký ten kilometr se dostáváme na hlavní silnici č. R 433 po které dojíždíme až do Kalinoviku. Zastavujeme opět na benzince, abychom dotankovali nádrže. Já při jednom kontroluju stav oleje ve svém stroji a zjišťuju, že ho tam mám nějak málo. To že BMW olej baští jsem věděl. Jen jsem si při odjezdu na dovču řekl, že nebudu s sebou tahat olej, neb do toho traktoru seženu olej všude. A když všude, tak proč né i tady, v Kalinoviku. A taky že jo. Takže nakoupeno, dolito, odpočato, mizíme k dnešnímu bivaku, k jezeru Orlovačko.

Odbočka je hned za Kalinovikem, jak praví klasik a jak to bylo i v reálu – hned za tou krávou doprava :o). Šotolinka se nám sice místama lehce ztrácela, ale nikdy né na dlouho. Cesta byla víc než příjemná. Celých 20 kiláčků vedlo krásnou přírodou parku Zelenogora. I ta teplota už nebyla taková strašná. Holt v horách je vždy chladněji.

Přijíždím k jednomu kopci a říkám si, tohle znám. A taky že jo. Silničku, po které jsem zrovna jel, znám z fotek srbského enduráka Gligy. Takže jsme už blízko cíle. Tomu nasvědčovaly i cedule se vzdáleností k jezeru.

Dojíždíme na malý palouček, na kterém stojí auto. Při zastavení zjišťujeme, že se jedná o brněnské turisty, kteří chodí po místních kopcích pěšky. Když se jich ptám, kde je jezero, tak ukazují na údolíčko pod náma. A opravdu, za stromy se leskne vodní hladina. Jen přístupová cesta je poněkud dál a né příliš ideální. Kdyby v noci zapršelo, nevím, zda bychom se od jezera nahoru dostali. Zůstáváme tedy na vyznačeném tábořišti. Od brňáků se ještě dovídáme, že je zde v noci docela kosa. Dnes ráno bylo kolem 5°C :o) . Ještě chvíli s nima kecáme, zatímco se balí. Po společné půlhodině startují brňáci své Pajero a odjíždějí dál, směrem na Tjentište.

Necháváme motorky motorkama a jdeme se podívat k vodě. Stezka vede řádným krpálem. Tohle bych za mokra fakt asi nedal. Né se svýma gumama… když dojdeme k vodě, tak chvíli zvažuju, že bych si i zaplaval, ale po vyzkoušení vody tuto myšlenku rychle zavrhuji. Moc studené :o) Opláchnu si tedy jen dlaně, to by mohlo jakožto denní hygiena dostačovat :o)

Vydáváme se zpátky k tábořišti. Jen to bereme cestou nejkratší – tedy rovnou do kopce. Kurnik, krpál jak hrom. Ale zvládli jsme to. Na tábořišti jsme sami. Jen my a naše motorky. Vybaluju stan a připravuju věci na bivak. Poté se rozhoduji udělat si ještě malou fotoprocházku. Příroda je tu víc než krásná a bylo by škoda tyto krásy nezachytit na fotografii. Při hledání optimálního místa pro vyfocení jezera, které svým tvarem připomíná africký kontinent jsem krom tohoto místa nalezl i krásnou plochou skálu, přímo stvořenou pro lenošení na slunci :o). Využívám toho a dávám si půl hodinky. Je to příjemné. Ticho, klid a mír a jen lehce pofukující větřík.

Z polospánku mne probouzí až kručení žaludku. No jo, je už večer a tak je čas na jídlo. Vracím se zpátky ke stanu. Čidas je na tom podobně a tak vybalujeme vařiče a jdeme se najíst. Do toho ještě rozděláváme oheň. Letos vlastně jediný, když nebudu počítat oheň v kamnech na Prokošku. U ohně pak trávíme celý večer. Je to příjemná změna :o)

STŘEDA

Virak – MNE

Ráno mne probouzí zvuk dieselového motoru. Vykouknu tedy ze stanu a kolem projíždí Land Rover. Z auta vykoukne nesjpíše místí hajný a ptá se, zda nebylo v noci zima. Po odpovědi opět odjíždí. Po dalších deseti minutách slyším z dálky nějakou ránu – nejspíš výstřel. Možná hajný potkal nějakého toho medvěda, o kterém mluvil Čidas :o).

Venku je vcelku kosa a z vyhřátého spacáku se ani jednomu z nás nechce. Bohužel musíme. S ohledem na počasí (hrozící déšť) vyrážíme co nejrychleji bez snídaně s tím, že se nasnídáme až někde v „civilizaci“. Nevím, zda to nebyla zbytečnost, ale přece jenom, jezdit offíky v dešti mne nebaví a ty těžké mraky nic dobrého neslibují.

Cesta je poněkud horší než včera. Větší šutry, větší výmoly a sem tam díry. Nechtěně jsem vymetl ve větší rychlosti jeden odvodňovací příkop. Docela jsem měl strach, zda jsem něco neurval či neprorazil. Naštěstí však nic :o). O co byla horší cesta, o to byly krásnější výhledy. Měl jsem tendenci co dvacet metrů stavět a fotit, jenže s takovou bych se nikam nedostal.  Takže kdo to chce vidět, musí si tam zajet sám :o).

Po pár kilometrech se dostáváme opět na pěknou a širokou šotolinku. Naštěstí výhledy se nemění. Proto v jedné zatáčce zastavujeme na focení. Během focení slyšíme z poza kopce další výstřel a hned po něm dopad něčeho těžkého na zem. Oběma nám poněkud zatrne. Kurnik, co to bylo… No snad to jen poráželi krávu…  Tenhle pocit jsem měl v Bosně poprvé…

Po nějakých 25 kilometrech se dostáváme zpátky na asfalt, po kterém míříme dál směrem na Gacko, kde se chceme zastavit v obchodě dokoupit nějaké ty zásoby. Když projíždíme kolem odpočívadla u jezera Klinje, navrhuji, že zde posnídáme. Čidas s tím nemá problém. U odpočívadla jsou krytá posezení a jak koukáme, stejný nápad má i víc místních :o). V průběhu snídaně zvažujeme co dál. Podle předpovědi ze včerejška má dnes pršet skoro všude v Bosně. Jenže to jsou informace den staré. Chce to info poněkud aktualizovat. Snad v Gacku najdeme WiFi :o)

Valíme dál pěknou asfaltovou kroucenou silničkou směrem na Gacko. Touhle cestou jsem jel s Mirasem asi tři roky zpátky. A jelikož vím, že mne zde nečekají žádné záludné zatáčky, poodjíždím Čidasovi, abych si ty zatáčky užil. Asfalt je bez děr, zatáčky přehledné a dokonce začíná svítit sluníčko. Prostě paráda. Když sjíždím do města, tak na jedné rovince zastavuju a čekám na parťáka, abychom se někde společně neztratili. Jenže čekám pět minut a on nikde. Mezitím kolem mne projely asi 3 auta. Takže si říkám, že to bude ok, kdyby se mu něco stalo, auta by nejely. Jenže pak na mne posádka jednoho auta ukazuje, že parťáka mám někde nahoře. Otáčím teda stroj a vracím se zpátky Čidase hledat.

Vyjedu o pár zatáček nahoru do kopce a už vidím v jedné zatáčce stát Čidase. Jenže bez motorky. Tu vidím až po chvíli ležet v příkopu. Odstavuju motorku na krajnici a valím se podívat, co se stalo. Čidas je v pohodě a nic mu není. Jen jak je motorka hore kolama, nedaří se mu jí zvednout. Ve dvou je to však pohoda. Po zvednutí je nutno zkontrolovat mašinu. Vypadá to, že je v cajku. Jen vyhnutý blinkr, ohnuté zrcátko a protržené brašničky na padácích. Jinak nic. Naštěstí. Během prohlídky z Čidase vypadlo, že nějak špatně zareagoval na zatáčku a než to srovnal, už se válel. Měl docela kliku, neb kousek za místem, kde se jeho Afra válela je malá zídka a asi metrový sráz dolů... to Už by Afra možná tak dobře nerozdýchala. Jen je divný, že mu nikdo nezastavil. I když min dvě auta věděli, že jedou dvě motorky, neb jsme je na náhorní plošině předjížděli. No co už. Hlavní je, že jsou oba v cajku a můžeme pokračovat. Další zastávkou je Gacko!

V centru hledáme nějaký obchod či kavárnu s WiFi. To se nám po nějakých 5 minutách i daří. Dokonce chytáme obo dvojí hned vedle sebe. Takže nejdřív do kavárny na ranní kávičku na uklidnění a zjištění počasí a potom nakoupit. Díky WiFi zjišťujeme, že počasí pro dnešek nemá být opravdu nic moc :o(. Takže co teď? První nápad je zdrhnout k moři, ale ani tam to nevypadá o moc lépe. Druhá varianta je překročit čáru a kouknout do Durmitoru – přece jenom to máme do Montenegra kousek. Z důvodu možného lepšího počasí volíme nakonec Durmitor. O kempu tam vím, tož by neměl být žádný problém.

Kolem desáté opouštíme Gacko po silnici, kterou jsme zde přijeli a pokračujeme dál na Foču. Cesta, i když asfaltová, je opět parádní. Vede nádherným údolím. Kolem silnice skály, dole říčka Sutjeska a do toho kupa zatáček. Fakt si to užívám. Na chvíli uděláme jen fotopauzu u památníku v Tjentište. Už jsem tu byl před lety, ale to bylo ještě s Triumphem :o) S BMW tady fotku nemám :o).

Pomalu se blížíme k Foči. Je čas oběda a snažíme se najít nějakou solidní restauračku. Ale nějak se cestou nedaří. Nakonec se na oběd stavujeme až za mostem ve Foči. Hospůdka vypadá vcelku přívětivě a je zde i kupa policejních aut. Takže by mohli vařit dobře :o)  Až po chvíli zjišťuji, že policajti mají hned vedle služebnu :o)) 

Během oběda opět kontrolujeme předpověď počasí – ještě že skoro všude v Bosně je free WiFi :o). Bohužel nás předpověď vůbec netěší. Vypadá to, že pršet bude i v Durmitoru. Jenže co už. Když už jsme tady a do kempu to máme nějakých 90 kiláčků. Během oběda začíná pršet. Tajně jsem doufal, že dešť přijde později. Co se dá dělat. Snad se to vyprší, zatímco budeme jíst.

Bohužel mé přání se nevyplnilo a prší stále. Nandáváme do hadrů membrány a doufáme, že tomuhle počasí ujedeme. Vyrážíme na posledních pár kiláčků Bosnou tohohle dne. Silnice je zrovna ve výstavbě, což znamená všude bagry a nákladní auta. Naštěstí to není nikterak šílené a na motorce vcelku přijatelné. Hranice překračujeme bez sebemenšího problému. Ale jelikož stále prší, jdu rovnou do nemoků. Nemusím být durch prochcaný. Čidas má jiný názor a jde testovat své nové motohadry a doufá, že dešti přece jenom ujedeme.

Bohužel průjezd Durmitorem se příliš nepovedl. Pršelo celou cestu. Jediné kde nepršelo, bylo v tunýlcích nad Plužine, když se odbočuje na Trsu. Přímo v horách se k tomu ještě přidala lehčí mlha. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Jedu jen protože musím. Čidas je durch, ale už nemá smysl oblékat nemoky. To už nějak dojedeme.

Dojíždíme do Viraku do kempu, kde jsem byl před lety a vcelku se mi zamlouval. Bohužel v dnešní situaci je nám tenhle kemp poněkud k ničemu. Chatky jsou totiž tak malé, že kdybychom chtěli usušit naše promočené věci, neměli bychom si už kam lehnout. Takže se vracíme na recepci a snažíme se problém řešit. Naštěstí recepční Sanja je ochotná a chápe nás. Dostáváme tedy místo klíčů od malé chatky klíče od malého bytečku v domečku nad kempem. A to už je jiná liga. Místa dosti, vlastní sociálka a relativně i teplo, pokud se tomu tak dá říkat :o).

Rozkládáme věci, mokré neseme do společenské místnosti, kde se topí v kamnech a pak tak nějak přežít zbytek dne. Řešíme to ulehnutím do spacáku a sledování filmů, které máme oba na svých mobilech (ještě že je ta komunikační technologie tak daleko a nabízí takové možnosti) :o))

Jediným vyrušením tohohle klidu je jen udělání večeře a posbírání usušených věcí.

ČTVRTEK

Blidinje– BiH

Vstávání je vcelku veselé, neb se nám okny do pokoje derou sluneční paprsky. Hned je veselejší nálada. Při snídani plánuju dnešní trasu. Rád bych dnes dojel k jezeru Blidinje v Bosně a cestou si projel pár nových míst, které jsem měl připravené doma – například bych rád viděl Morine :o).

Z kempu odjíždíme kolem osmé ranní. Sluníčko sice svítí, ale teplotně to žádná hitparáda zatím není. No ono za chvíli bude lépe. Durmitor za ranního světla vypadá značně lépe než za odpolední mlhy :o)  Na začátku dokonce potkáváme majitele V-stromu, se kterým jsme se potkali v Maďarsku :o) Ten svět je strašně malý a kulatý. Při rozhovoru jsme zjistili, že jsme dokonce bydleli kousek od sebe. No škoda...

Během průjezdu děláme několik fotopauz, neb toto se nedá jen tak proletět. To se musí vychutnat a nasát tu atmostféru. A tím že nejsme hnáni špatným počasím jako včera… proč toho nevyužít.

Durmitor byl opravdu parádní. Doprava žádná, sluníčko slunilo, jen lehce foukalo a tak bylo i kosa. Ale  to se dá přežít. Teď si ještě užít kaňon řeky Piva, který nás dovede až k hraniční čáře. Zastavujeme až na mostě přes tento kaňon. Je to úžasná podívaná na tu hlubokou skalní rozsedlinu :o)

A už je tu hraniční přechod a za ním má oblíbená Bosna. Míříme zpět do Foči, kde opět tankujema  já zjišťuji drobnou vadu na svém BMW. Někde se mi vibracemi uvolnil a vypadl šroubek, který spojuje jednotlivé dílce padacích rámů. Nejen že to tím pádem nepříjemně drnčí, ale hlavně to neplní funkci jakou to plnit má :o( Lehce mne to rozlazuje. Rozhoduju se najít nějaký servis, kde snad nějaký ten šroubek bude. Bohužel kolem Foči se to nějak nedaří. Ale co, to se poddá. Jenže ejhle. Navigacce mi hlásí, že mám odbočit doleva na nějakou šotolinu, která vede tam, kam chceme – směr Kalinovik.

Nejdřív si říkám, že pojedu raději opatrněji, kdyby náhodou něco. Ale nakonec mi to nedá a jedu jako vždy – prostě jen o fous rychleji :o)) . Na jednom návrší nalézáme památník války. Pro změnu. Fakt jich tu je hromada. Drnčení padáku mi však vadí čím dál víc a tak se pokouším o improvizaci. Pomocí SK pásky od Čidase se mi snaží padáky k sobě alespoň z části přidělat. A co nechytla SK páska, doplnila americká hliníková páska :o) MacGiver by měl ze mne radost ;o).

S takto upraveným strojem se jede dál. Chvíli stoupáme, pak zas klesáme a to vše po krásně přehledné šotolině, které končí kousek před Kalinovikem. Pohoda. Projíždíme pár kiláčků, které jsme jeli dva dny zpátky. Ale není jich moc. Přece jenom se snažím nejezdit stejnýma cestama.

Dalším dnešním cílem je starobylé pohřebiště Morine. Narazil jsem na fotky tohoto místa někde na netu při plánování předloňské trasy, ale díky loňskému počasí jsem se tak dolů na jih nedostal. Ale letos to klapne, letos je krásně teplo a hlavně sucho ;o) . Za Kalinovikem najíždíme na silnici R 433, která se po nějakém tom kilometru mění v hodně luxusní šotolinku. Trasa vede po náhorní plošině. Šotolina je rovná a široká, každá zatáčka je přehledná a perfektně čitelná. Tohle je asi nejlepší cesta co jsem tady jel. Jasně, pravověrní offroaďáci mne zavrhnou, že to je prd off, neb tuhle cestu bych projel i s GW, ale mi se tu prostě libí! A nejsem sám. Úsměv na tváři a pocity štěstí jdou vidět i na tváři Čidase. Dojíždíme k místu, které jsem hledal. Ono, nic tak zajímavého tu není. Prostě několik opracovaných kamenných bloků, které snad dříve byli náhrobními kameny. Ale má to tu takové podivné kouzlo. Všude krásný klid a pohoda….

Odjíždíme směr Nevesinje. Než se však dostaneme na hlavní tah, čeká nás nějakých patnáct kiláčků šotoliny. Kvalita stále stejná, jen se začaly víc utahovat zatáčky. Ale i tak pohoda. Po hřebenovce k Prokošku nejhezčí cesta letošní dovolené. Po silnici M 6.1 frčíme do Nevesinje. Cestou hledáme dvě věci. Já hledám nějaký ten servis, abych doladil své padáky a společně pak ještě koukáme po nějaké té restauraci neb už je opět čas oběda.

První úkol se plní vcelku brzo. Jedeme kolem takové dílničky. Nejdřív ji přejíždím, ale nakonec se tam vracím. A dobře dělám. Majitel je sympaťák. Rukama nohama mu vysvětlím, co potřebuju a on mne okamžitě bere k hromádce různých šroubků, abych si vybral. Během chvilky jsem u něj v dílně jako doma a už si půjčuju potřebný vercajk a zkouším, který šroubek tam padne nejlépe. Oprava zabrala asi 5 minut. Když chcu zaplatit, mechanik nechce ani korunu. No co už. Děkuji teda za laskavost a fičíme dál.

Na jídlo stavíme přímo v Nevesinje v hospůdce.  Výběr se nám tentokrát opravdu povedl. Na oběd si dáváme steak Nevesinje s hranolkama. Naprostý luxus a lahůdka. Tohle bych mohl jíst každý den. Fakt dobře udělaný flák masa. Po obědě se mi vůbec nechce zvedat. Bohužel dneska nás čeká ještě min 100 kilometrů v sedle, takže se zvednout musíme. Valíme dál po hlavní na Mostar. Cesta po hlavním tahu už tak veselá není. Prostě kupa aut a čím víc se blížíme k Mostaru tím stoupá teplota vzduchu a klesá nadmořská výška. Jak se celý pobyt pohybujeme v příjemných teplotách kolem 20°C, tak tady u Mostaru je 30°C… šílenost!

Těsně před Mostarem si všímám odbočky na monastýr Blagaj. O něm jsem už taky něco četl, a tak neváhám a odbočuji. Bohužel z monastýru je udělaná převeliká turistická atrakce. Nechtěně dojíždíme na placené parkoviště – jak později zjišťujeme asi jediné v okolí :o))) Necháváme motorky motorkama a jdeme se podívat na monastýr a řeku Buna. Bohužel kolem vody je nepřeberné množství restaurací, podél cesty stánky se suvenýry. Prostě něco, na co v Bosně nejsem moc zvyklý :o( Vůbec se nám tu nelíbí a tohle místo vcelku rychle opouštíme. Holt tohle byl blbej nápad se tu jet podívat…

Průjezd Mostarem je poklidný a plynulý. Čidas sice chvíli polemizoval nad tím, že bychom se šli podívat na Stary Grad, ale naštěstí jsem mu to rozmluvil. Ono opravdu není moc o co stát. Kolem toho mostu je to jedna velká nafouknutá bublina pro turisty – tím samozřejmě nechcu nijak snižovat význam tohoto mostu!

Přes Mostar a údolím kolem řeky Neretva pokračujeme do Jabalnice. Zde si chci nafotit padlý železniční most. Sice jsem ho fotil už loni, ale bylo to za deště a neměl jsem moc možností. Při dnešním parném dnu to bude rozhodně lepší.

Parkujeme před stejnou hospůdkou jako loni. Dáváme na zchlazení nějaké to pití a vyřizujeme potřebné maily :o) . Dnes nás už čeká asi jen 20-30 kiláčků k jezeru Blidinje, kde bych chtěl zakempovat. Takže pohoda a nemusíme nikam spěchat. Sledujeme místní provoz, který ve značné míře plní turisti na motorkách, kteří dojedou k mostu, pomalu ani nezastaví, ze sedla motorky si vyfotí most a zase mizí dál. Jsme jedni z mála, co se tu zastaví na delší dobu – tedy rozhodně dnes :o)

Připozdívá se, je třeba vyrazit zpátky do hor. Ještě natankovat a hurá vzhůru. Cestu relativně znám, jel jsem tudma loni. Naštěstí navi funguje spolehlivě a dokonce jsem podél cest i směrovky. Šotolina začíná asi až kilák před jezerem. Do té doby se jede po poměrně nově vybudované asfaltce. Zkratku, kterou jsme jeli loni, jsem nějako neviděl.

Původní myšlenku okoupat se v jezeru po příjezdu zavrhuji. Je na mne opět poněkud chladno. I když voda je čistá a vypadá, že i prohřátá. Ale letos prostě ne :o). Horší to je s bivakem. Nějak nevím, kde to letos zapíchneme. Hned u vody se nám spát nechce – přece jenom je to hned u silnice. Místo, kde jsme spali s Mirasem předloni je mimo hru z důvodu stále přítomných otravných mušek. Bude třeba tedy najít nové místo. Daří se nám to kousek za chatovou oblastí. Stanujeme nejspíše na soukromém pozemku u jedné chatky. Ale jelikož tu nikdo není, tak to snad nebude nikomu vadit :o). No stanujeme, stanuju jen já, Čidas je tvrďák a chce vyzkoušet žďarák, který si s sebou veze. Jeho boj. Až v noci přijde medvěd, liška či toulavý pes, bude první na ráně :o)

Večer plyne příjemně za družného rozhovoru a shrnutí posledních dní. Zítra spíme nejspíše v Prijedoru a pak už dom. Holt dovolená se blíží ke konci… Škoda…

PÁTEK

Prijedor – BiH

Noc a hlavně ráno bylo poněkud krušné. Vcelku se totiž rozfoukalo. A i přes řádné ukotvení stanu se tento prohýbal a místama spíše ležel, než stál. A v tomhle se vážně docela blbě spí. Takže jsem část rána fungoval jako výztuha mého stanu. I přes to to dvě tyčky nepřežily a pod náporem větru praskly :o(. Ještě že už snad nebudu stan potřebovat. Sice jsem tyčky provizorně opravil elektrikářskýma páskama a americkou páskou, ale druhý takový nápor větru by to nevydrželo.

Balíme za stálého větru. Fakt nic příjemného. V tomhle se nedá ani pořádně snídat – vařit v tomhle fičáku se mi nechce a pečivo nějak došlo. Takže volíme taktiku rychlého ústupu s následnou snídaní někde v civilizaci – nejspíš na nějaké té benzínce :o)

Od Blidinje odjíždíme směr Tomislavgrad. Zde mne čeká nemilé překvápko. Šotolina, kterou jsem léta jezdil, se mění v širokou asfaltovou komunikaci. Boha, móda asfaltu dorazila už i sem. Dávám tomu tak 5 let a nejznámější šotolinky budou pod asfaltem. Stejně jako se to děje v Albánii :o(

Stavíme u první větší pumpy a kupujeme si menší snídani a já ještě SK pásku, kterou vracím Čidasovi, aby mu nechyběla ve výbavě. Bo znáte to. Jak to mám, tož to nepotřebuju. Ale jakmile to třeba ztratím tak to jak na sviňu do týdne potřebuju tež :o) No a při snídani zjišťuje závadu pro změnu Čidas. Nějako se mu asi při tom pádu uvolnil výfuk, který mu teď při propružení naráží do kyvky. Takže opět nastává shánění nějakého toho servisu… :o)

Navigace nás však vede poněkud mimo větší města. První větší město je až Livno, kde se snažíme něco najít. Ve výsledku se s Čidasem rozdělujeme. Já potřebuju nakoupit nějaké dárky domů a on zas servis. Dáváme si za hodinu scuka na benzínce na výjezdu z Livna, o které vím. Každý odjíždíme na jinou stranu. Já k obchoďáku a Čidas dle popisu jednoho prodavače do servisu, kde by mu mohli pomoct.

Moje mise bohužel nebyla úspěšná. Obchoďák jsem sice našel, ale bohužel to co jsem sháněl ne :o( Takže se přesouvám na smluvené místo a čekám. Čekám asi půl hoďky. Poté se objevuje Čidas s rozporuplnými pocity z opravy. Servis našel, mechanik byl ochotný pomoct, ale jediné co udělal je, že přitáhl více objímku výfuku a že teď to prý už bude ok. Bohužel nebylo. Už při kontrole se to zase začalo lehce hýbat.

Asfaltovýma cestičkama pokračujeme dál na sever k městečku Glamoč. Odtud se chystáme přes šotolinky dostat až k jezeru Sator. Byl jsem tam před lety a rád bych toto místo opět navštívil.

Nájezd na šotolinky jsem našel bez větších problémů. Co mne překvapilo, byla kvalita cest. Když jsem tu byl v roce 2012, byly zde vyjeté dvě koleje od aut a to bylo tak vše. Dneska jedeme po krásně uválcované a široké šotolině. Má to i své výhody. Jede se pohodlněji a rychleji. Jenže všeho dočasu :o)

Po nějakém tom kilometru krásné cesty začínají úseky s bahnem a vyjetýma kolejema od náklaďáků. Prvních pár přejíždíme bez větších problémů. Jenže na jednom takovém úseku je zaparkovaných i několik lesáckých aut. Takže průjezd je značně zkomplikován pro mne vcelku silnou vrstvou bahna, kterou bychom měli překonat. Než do toho marastu vjedu, jdu na výzvědy k lesákům. Dle jejich slov je tohle nejhorší místo a dál už to je pohoda. Ještě dostávám kreslenou mapku se značenýma odbočkama, abych k jezeru trefil bez problémů.

No nic, jdem to zkusit. Místa tu sice moc není, neb jsou tu krom bláta a náklaďáků i klády poražených stromů, ale to se nějak poddá. Mám naštěstí ochotného parťáka, který mi úzká místa pomáhá projet – posouvání motorky a tak :o).

Kluci dřevaři měli pravdu. Opravdu za tímhle úsekem už to byla zase pohoda. Dojeli jsme na náhorní plošinu, která mi byla povědomá. Takže jedeme nejspíše dobře :o) . Pokračujeme dál a už vidíme i značení na Sator – letní a zimní cesta. Nejdříve zkoušíme tu letní. Ta nás však dovede na malou točnu, z které dál pokračuje pouhá lesní pěšinka. Takže zpátky a musíme to vzít zimní stranou.

Kousek pod jezerem opět narážíme na techniku – opět další výstavba lesních cest. Ksakru. Za chvíli tu bude všude asfalt :o( Dojíždíme nahoru k chatě pod Velký Sator. Je zde klid a nikde ani noha. Stejná pohoda, jakou jsem tu zažil před třemi roky. Tohle místo má prostě něco do sebe. Jen je škoda, že není takové teplo, hned bych skáknul do vody :o). Parkujeme a vybalujeme vercajk na vaření. Je pro změnu čas oběda a kdoví, kdy se dostaneme k nějaké hospůdce dole :o) takže raději takhle :o)

Po tuším hodinové pauzičce odjíždíme pryč. Míříme do Prijedoru za Arminem, kde máme schované věci od Čidase. Cestou narážíme ještě na několik šotolinových odboček, ale bohužel s ohledem na čas a taky uvolněný lauf na Afře volíme pouze asfaltovou variantu cest. Však co, zase důvod proč se vrátit :o) Napojujeme se na hlavní tah M14.2 a míříme na sever. Tak nějak mi dochází, že tohle je vlastně konec naší letošní dovolené. Dneska  přespíme nejspíše v Prijedoru a zítra domů, do ČR, do všedního civilního života…

Cesta ubíhá na pohodu. Provoz není nikterak silný a tak hltáme kilometry vcelku rychle. Daných 160 kilometrů do Prijedoru zvládáme fakt rychle a dojíždíme do cíle někdy po čtvrté odpolední. Dojíždíme k Arminovi domů a zjišťujeme, že je ještě v práci. Snažím se vylovit z paměti, jak se dostanu k němu do krámku. No nějak se to daří. Jenže problém. Krámek jsme našli, ale tento je zavřený a někam přestěhovaný a mi jaksi nevíme kam. Teda… Víme, ale nevíme jak se tam dostat :o). Zkouším prvního kolemjdoucího, ale ten jaksi nevládne angličtinou. Nakonec jsme to nějak rukama a nohama dali dohromady a tak nás nějak směřuje na druhý konec města…

Světe div se, podařilo se nám najít novou prodejnu, kde pracuje Armin :o) . Sami ani nevíme jak :o) . Jen co zaparkujeme motorky, je Armin už venku a vítá nás. Domlouváme detaily, kde ho počkáme atd. Do toho přichází Čidas s nápadem, že by on už jel domů dneska – že si chce tak nějak sám začundrovat. To mu však neprochází. Armin ho domů nepustí. Prostě jsme jeho hosty a Čidas si může čundrovat až v sobotu (přiznám se, že já s tímhle tak nějak počítal :o) )

Odjíždíme od prodejny do nám již známé hospůdky na jídlo. Máme tu za hoďku a půl domluvený sraz s Arminem. Objednávám si letos poslední pljeskavicu. Tohle jídlo mi bude doma vážně chybět. Při jídle vyřizujeme maily, telefonáty a nakonec si tak nějak třídíme zážitky. Myslím, že jsme toho za ten týden stihli víc než dost :o)

K večeru dojíždí Armin. Sedáme na mašiny a jedeme k němu domů, kde nás čeká teplá sprcha. Poté posezení s pokecem, kde jsme všude byli a co jsme zažili. Prostě klasika. No a večer pak odjezd pro Azru a na chvíli zapadnout do víru velkoměsta – tentokráte do motorkářské hospůdky. Když majitel zjistil, že jsme z ciziny a že mluvíme anglicky, hned na nás bravůrní angličtinou spustil, že nás vítá a kdesi cosi… no prostě maník žil asi 20 let v USA :o) No takže ve výsledku s náma moc nepokecal, neb moje a Čidasovy znalosti angličtiny jsou hodně v …. :o)  prostě domluvíme se, ale na nějakou vřelou debatu to fakt není :o) I když, vydrželi jsme si všici povídat až někdy do půlnoci. Prostě krásné završení našeho pobytu v Bosně. Tak to má být, bo tak je to správné :o)

SOBOTA

Brno – ČR

Vstáváme o půl sedmé ráno. Chceme se co nejdříve sbalit a vypadnout. Armin jde totiž v 7 do práce a sedět tady bez něj nám přijde takové divné. V 7 ráno se objevuje Armin a loučí se s náma. Musí jít pracovat i když že by se mu chtělo – nevypadá na to :o) . Nedivím se mu, taky by se mi nechtělo. Loučím se s ním a ještě jednou moc děkuju za poskytnutou pomoc. Bez něj by to letos neklaplo! Doufám, že příští rok dojede on k nám a budu mu moct jeho ochotu oplatit :o) 

V osm ráno je na čase odjezd. Ale tentokrát nevyjíždíme s Čidasem společně, ale každý sólo. Čidas si chce prostě začundrovat a ke všemu jede do jižních Čech, kdežto já na jižní Moravu. Takže nastává loučení i s ním. Od Prijedoru jedu tedy sám. A přiznám se, bylo to zajímavé. Jet si jak já potřebuju, na nikoho se neohlížet zda jedu rychle, pomalu. Jako něco na tom bude. Nejedu sám prvně, ale tentokrát je to nějaké jiné… Ale stejně, ve dvou se to lépe táhne :o). A hlavně, ve dvou jedu fakt pomaleji. Když si vemu, že Chorvatsko mezi Bosnou a Maďarskem jsem proletěl zhruba za hodinu a to je nějakých 100 km, tak to je fakt asi moc :o))

Cestu Maďarskem nebudu popisovat, neb tuhle zemi prostě nemám na transity prostě rád. Jako když člověk chce, najde i zde kupu krásných míst (v roce 2008 sem tu byl s klukama z Těrlicka a pěkně jsme si tu pojezdili). Ale ty transity mne prostě nebaví. Takže zařazená šestka a furt na sever pro mne již známýma silničkama. Holt nejedu tu prvně a ani naposled. No a kolem třetí odpoledne už překračuju hranici se Slovenskem. No a do Brna, kde mám domluvené spaní u  Slaňochů je to už jen kousek. Ale to už je jiný příběh. Dovolená pro mne skončila překročením hranice do ČR… :o)

ZÁVĚR

Co říci závěrem? Bosna opět nezklamala. Našel jsem kupu krásných nových míst a silniček. Ať už šotolin a nebo asfaltu. Ono každá má něco do sebe :o) S výběrem parťáka jsem špatně neudělal. Jasně, nějaké rozepře či názorové výměny byly, ale to k tomu prostě patří. Bez toho by to nebylo ono. Ale vždy se nám to podařilo vyřešit s poklidem, takže ani na pěstní souboj nedošlo :o)) . A počasí? Krom těch dvou dní to byl naprostý luxus. Sluníčko svítilo jak o život a horko naštěstí nebylo moc velké. Takže za mne výlet můžu ohodnotit 5 hvězdičkami :o)  A už teď se těším, až se do téhle krásné země zase vrátím…