Po delší době opět v sedle motorky a razím za prozkoumáním krás kotliny české a moravské. A abych nebyl sám, jedu společně s kamarádem Čidasem z Prahy. Měl jet s náma i můj dlouholetý parťák Mira, ale bohužel z pracovních důvodů nemohl. Co už. A kam že jsem se to vůbec vydal. Na Vysočinu a lehce projet českou kanadu :o)

PÁTEK - 270 km

Sraz s Čidasem máme domluvený v Novém městě na Moravě, kde je Čidas na nějakém školení. Je to nějakých 230 kiláčků, takže na páteční odpoledne po šichtě vcelku pohoda. Startuju v jednu odpoledne a ještě v bráně firmy mám telefon, že sraz máme v Bystřici nad Pernštějnem. Mi je to vcelku jedno, neb Bystřici mám stejně po cestě. Zvažuju, jak pojedu. Chtěl bych tam být co nejdříve, čemuž by pomohla dálnice, ale ta mne zase nebaví. No uvidím. V Ostravě se napojuju na dálnici a jedu směr jihozápad. Na dálnici však dlouho nevydržím. U Fulneku se napojuju na silnici č. 647 a do Olmiku jedu po staré cestě. O moc později tam nebudu a aspoň tam jsou zatáčky a příjemná krajina. Kolem Olomouce však najíždím opět na dálnici. Potřebuju se dostat do Prostějova a v tomhle je dálnice přece jenom nejpohodlnější. Teda pokud člověk nepotká jako já uzavírku hned za Olomoucí – ještě že to BMW s kuframa není tak široké :o).

V Prostějově se napojuju na silnici č. 150 a už si to mířím do Boskovic. Cestu znám, jel jsem tudy již několikrát a tak si to užívám. Pěkně to ubíhá. V Boskovicích odbočím na silnici č. 19 a před čtvrtou odpolední jsem v Bystřici a hledám nejbližší benzinku, kde bychom se mohli potkat s Čidasem. A povedlo se na první dobrou. Jen co odbočím k LukOilce, už vidím vyvaleného Čidase na lavičce. Vypadá poněkud přejetě – holt sedí na té lavce asi 3 hodiny :o))).

Dávám si krátký oraz a domlouváme se, kam teď. V plánu jsou dvě rozhledny a jedna přehrada. To zní vcelku reálně. Takže vzhůru do sedel. První rozhlednou je Karasín ve stejnojmenné obci. Bohužel zde již moje znalosti o projetých silnicích končí, neb se nechám vést svým kolegou a jen ho „slepě“ následuju :o).  Ale pro informací chtivé – jedeme po silnici č. 357 a po nějakých kilometrech odbočujeme k obci Karasín. Díky navigaci garmin a nebo díky Čidasovi, fakt nevím jsme se sekli o jednu odbočku, ale co už. Příjezd k rozhledně je dobře značen. Pod rozhlednou je velké parkoviště a občerstvení, které však v době naší návštěvy bylo zavřeno. Mělo to však jednu výhodu. Tím že bylo zavřeno v bufetu, byl vstup na rozhlednu grátis :o). Výhled stál za těch pár schodů :o). Šly vidět i nějaké šotoliny, které jsme se rozhodly následně prozkoumat.

Po krátkém oddechu vyrážíme tedy na ony výše zmiňované šotoliny. Bohužel to co jsme viděli vždy končí nějakou nevhodnou překážkou :o( takže se vracíme a jedeme k přehradě Vír I po asfaltu. Jenže… Mám s sebou svoji oblíbenou iGo, která vždy najde pro mne příjemnou šotolinu :o). Takže troubím na Čidase a už si to šněrujeme krásnou lesní šotolinou. Chvíli jsme bloudili, chvilku jsme se trápili u jedné překážky, kterou bylo nutno objet – tady byla sranda, neb na objížďku nebylo moc místa, ale vše nakonec dobře dopadlo a my se během půl hodinky ocitáme pod hrází přehrady Vír I na řece Svratce. Pod hrází jsou hned u cesty krásné skály, no nezastavte tu a nevyfoťte si to :o)

Po nutné fotce do alba vyjíždíme na hráz a pak dál směr další a dnes již poslední rozhledna – Horní les. K té se opět díky odbočkám dostáváme nádhernou šotolinou – ofiko. Byla k ní normálně značka, že tam máme odbočit :o). Užívám si nádherné přírody. Při dojezdu k rozhledně sem však již nějak utahán a tak si rozhlednu prohlédnu jen zespodu. Prostě se mi nechce po té kupě schodů nahoru.

Z rozhledny pak dojíždíme do Rovečného, kde si dáváme chvíli oddech u místního obchodu. Tato zastávka byla ve výsledku velice zásadní. Hned před obchodem je totiž poutač na zajímavosti v okolí. No a na něm nás zaujala fotka kostela sv. Michaela archanděla ve Vítochově. Na fotce to vypadalo jako jeden z kostelíků někde ve Skotsku či staré Anglii. A tam jsme prostě museli zajet :o)

Díky navigaci garmin opouštíme Rovečné na 3x. Čidasovi se totiž nedaří najít ten správný směr. I když, hned při prvním pokusu se mu to povedlo. Jenže garmin si to rozmyslel a začal ho tahat jinam. Nakonec pomohlo moje iGo. Čidas to sice sváděl na použitou mapu, ale já vím o garminu svoje :o)))

Nakonec se vše daří a my se přes obec Vír dostáváme do obce Vítochov, kde pak jednoduše dojíždíme ke kostelíku. Ve skutečnosti je ještě hezčí než na fotce. Hned nás napadá myšlenka, že by zde byl nádherný bivak. Kostel je totiž na návrší, ze kterého je vidět do širokého okolí. Je tu prostě nádherně. Naší myšlenku podporuje ještě nějaký místní sedlák, od kterého se dovídáme, že se zde spí vcelku pravidelně, že louka je obecní a tak nebude žádný problém. Je tedy rozhodnuto. Zůstáváme. Jen stany postavíme, až se lehce setmí. Zas tak drsní nejsme :o)

V pomalu plynoucím řekněme ještě jarním večeru si užíváme tohoto nádherného místa. Vytahujeme nádobí a jdeme si dělat večeři. Do toho sem tam zkouším nějaký ten pokus o umění v podobě fotografie. Neskutečná pohoda. Proto mám rád cestování na motorkách. Tu svobodu a možnost zůstat kdekoli. Ono by to šlo asi i autem, ale s tou motorkou je to prostě jiné. Stany stavíme někdy po deváté večer. Čidas o fous dřív, neb má stan menší a tak víc nenápadný. A spát? Spát jdeme někdy kolem desáté. Jediné co tomu večeru chybělo, bylo pivko. A to prý dole v hospodě mají Poličku za 15,- :o).

SOBOTA- 300 km

Ráno mne budí lehce kosa od noh. Je skoro 6 ráno, ale Čidas tvrdil, že dřív jak o půl sedmé ze stanu nevyleze. Tak se obracím na druhý bok a ještě na chvíli zabírám. Ale fakt jen na chvíli. Když však z pelechu lezu kolem čtvrt na sedm, nestačím se divit. Čidas je už na nohách a téměř vše už má sbalené. No co už. Snažím se ho rychle dohnat. Hlavně sbalit stan, aby to nevypadalo blbě, kdyby někdo z vesnice dovalil. Pomalu se v té zimě rozhýbávám. Přece jenom je asi jen 5°nad nulou. Ještě že svítí slunko, které se snaží okolní vzduch prohřát :o). ke snídani klasicky – teplý čaj a čínská polívka. Co víc si může člověk přát :o))

Je lehce před osmou, jsme najezeni, máme sbaleno a dokonce i vyčištěné zuby máme. Můžeme tedy vyrazit. V plánu dnes máme opět nějaké ty rozhledny, já bych rád viděl nějaký ten hrad a taky bych chtěl vidět muzeum motorových kol v Horní Radouni. Takže cílů mnoho a času je tak málo.

První v seznamu je rozhledna Terezka u obce Paseky. Rozhlednu nacházíme velice rychle. Pod rozhlednou však nastává drobný problém. Otevírací doba je od 10.00, jenže my tu jsme v 9.00. no čekat rozhodně nebudeme. Jediné co zde provedu je, že poslechnu cedulku, která mne nabádá, abych používal místní WC :o)

Z Terezky míříme k další rozhledně a to do Vojtěchova na Vojtěchovskou rozhlednu. Zde již máme štěstí a přijíždíme v době, kdy je rozhledna otevřená. Naštěstí. Takže dneska naše první. Bohužel výhled až tak zajímavý nebyl. Na jedné straně Pardubice a pak někde v dálce mezi mraky Krkonoše a Kralický sněžník. Co už.

No prozatím bychom mohli rozhledny na chvíli vynechat. Míříme za jiným bodem zájmu. Z časáku Motoroute jsem věděl o nějakých sochách v obci Škrdlovice. Tak proč se tam nezajet podívat. Dojíždíme do Škrdlovic a jdeme hledat sochy. Myslel jsem si, že to bude vcelku známá věc, ale místní nějako neví. Až poté, co zmíním, že se má jednat o sochy hrochů, jsme posláni k místní hospodě U hrocha. A zda nalézám ono zmiňované sousoší. Jen v tom časáku to vypadlo lehce jinak – myslím okolí kolem soch. To co vidím zde, mne příliš nezaujalo. Nic, tohle mne nebaví, jdeme objevovat další rozhledny :o). Vzhůru na Rosičku!

Cestou děláme ještě zastávku ve Žďáru nad Sázavou u poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Taková vcelku zajímavá stavba, jejíž půdorys je ve tvaru hvězdy. Což ovšem při pohledu od vstupní brány toliko nevynikne… Takže prohlídnuto, vyfoceno, může se jet dál. Během mé prohlídky domluvil Čidas třetího člena naší cestovatelské grupy – Lodyhu. Ten se k nám však přidá jen na část dneška. Prostě se chce projet :o)

Po šoustkách dojíždíme pod rozhlednu. Bohužel přímo k rozhledně se dojet nedá. Takže těch 200 metrů musíme dojít pěšky… kurnik, kdyby tu byl aspoň turistický vláček :o)))) . Rozhledna je umístěna na vysílači a patří k těm, co je zadarmo. Takže vzhůru k nebesům. Schodů je víc než dost, ale stojí to za to. Výhled je nádherný. Počasí nám víc než přeje. Vzpomínám si na jednu svou rozhledna tour, tuším z roku 2011. To bylo počasí úplně na draka a výhledy nebyly žádné… Během rozjímání nad výhledy se ozývá Lodyha, že už je poblíž, takže ho Čidas směřuje, kam má jet. Po chvíli vidíme lodyhovu Afriku twin na silnici a po nějakých 10 minutách je u nás na vyhlídce. Takže jsme tři.

Je skoro jedenáct a ozývá se mé věčně hladové břicho. Rozhodnutí padá vcelku rychle. Jdeme někam na oběd.  První návrh byl najíst se v obci Polná, kde je i stejnojmenný zámek. Tento pokus však selhal. V obci Polná jsme nenašli vhodné občerstvovací zařízení. Pouze na zámku, jenže to bychom neměli motorky pod dohledem. Jedeme tedy dál, do Jihlavy. Zde po chvilce bloudění po městě a díky značné dávce štěstí nalézáme příjemnou hospůdku Na hliništi. Za sebe můžu jen doporučit. Obsluha příjemná, jídlo dobré a porce velké. Trávíme v tomto prostředí téměř hodinku.

Přiznám se, že po obědě se mi nechce vůbec za řídítka. Jsem příjemně nasycen a nejraději bych si tak dal dvacet, no možná i pětadvacet :o). Ale plán je třeba dodržet, musíme jet. Teď je na řadě vzdělávání v oblasti motoristické – muzeum v Horní Radouni. Skupinku opět vede Čidas a já mu plně důvěřuji (Jasně, sem naivní důvěřovat někomu s Garminem, já vím.) Bohužel zrada nebyla teď v tom elektronickém přístroji, který by měl být dávno již v křemíkovém pekle, ale v člověku. Čidas bohužel zaměnil cíl a místo Radouně zadal Český Rudolec. Takže místo motoráček jsme se dostali ke zřícenině :o) Ještě štěstí, že tato byla taky na programu dne. Jedná se o zámek ve stylu zámku Hluboká. Jen už několik let zpustlý a zchátralý. I když, blízká se na lepší časy. Majiteli jsou nějací brňáci, kteří se jali tento zámek dát nějakým způsobem dohromady. Tož ať se dílo daří.

Z Rudolce odjíždíme opět ve dvou. Lodyha uznal, že domů to má ještě kus a vydal se na cestu k domovu. My s Čidasem jsme si to namířili do Dačic, kde je rozhledna ve věži kostela sv. Vavřince. Bohužel po příjezdu zjišťujeme, že se na tuto rozhlednu taky nepodíváme. Pro změnu mají zavřeno. Takže si jen vyfotím památník prvního kostkového cukru na světě, který se vyrobil právě tady v Dačicích a mažeme si to dál. Čidas totiž chce vidět Telč.

Když už jsme v Telči, navštěvujeme pro dnešek poslední rozhlednu – Oslednici. Tato je na pokraji Telče. Tuto rozhlednu stíháme lehce před její zavíračkou. Naštěstí! Takže když slézáme z vyhlídky, zavírá za náma provozní bránu. Takže to nám vyšlo. Ještě na vyhlídce jsme v dálce zahlédli nějaký hrad. Rozhodli jsme se, že se na něj pojedeme podívat. Tedy až poté, co se podíváme na známé náměstí v Telči patřící do seznamu UNESCO.

No a než dojedeme na náměstí, je třeba koupit na večer nějaké zásoby jídla a pití. Takže nějaké pečivo, pivko a nějakou tu drobnost. A teď už konečně vzhůru na náměstí. Já zde byl někdy v roce 2004 a od té doby se to tu moc nezměnilo. Jen dnes jsou zde ještě nějaké oslavy – cimbálovka, lidové tance, nic pro nás. Takže rychle prohlídnout, nafotit a  pryč. Při obchůzce jsme dostali od jednoho místního tip, že je nedaleko veteránské muzeum. Bohužel bylo už 5 odpoledne a jít do muzea, které zavíralo v 6 mi přišlo zbytečné. Poslední dobou, když vlezu do muzea, i když malého, jsme v něm min 3 hodiny, jelikož se vždy zakecám s majitelem a nebo aspoň s průvodci :o))).

Místo do muzea míříme tedy na hrad, který jsme viděli z rozhledny. Po nějaké půl hodince již stojíme před branami Roštejna. Jenže ouha. Než jsme stačili zamknout motorky a připevnit přilby do zámků, ozývá se rána. Kouknu co se děje a on nám kastelán zavřel bránu přímo před nosem. Prostě zavíračka. Tohle nám nevyšlo :o(. Takže co teď. Je 5 odpoledne, pomalu by to chtělo najít nějaké místo na spaní. Oba žhavíme navigace a snažíme se na něčem dohodnout. Nakonec vyhrává můj návrh zajet si na Dalešickou přehradu. Tam je kempů dost a třeba se nám povede po cestě objevit nějaké příjemné místečko na bivak.

Jedeme rovnou za šipkou navigace. Po asi hodince jízdy se objevujeme před závorou kempu Wilsonka. Chvíli zvažujeme, zda tu zůstat či jet dál. Ale řekněme nějaká ta únava a možná i lenost zvítězí. Zůstáváme. Jdeme rozbalit stany na kopečku, z kterého je výhled na celý kemp. Hned vedle už bydlí nějací motorkáři, ale nejsou nijak družní, tak na ně kašlem. Po postavení stanů zjišťujeme, že místní občerstvovna je v provozu a jde tedy vyzkoušet místní pivko. No žádná sláva to není. Na čepu mají Ježka z Jihlavy a nebo Černou horu. Ani jedno mne neoslovuje. Ale z těch dvou je to horší Ježek, takže nakonec pijeme Horu. Dáme jedno, potom druhé, pak večeře, pak další pivko, mezitím na spravení Kozlíka, kterého jsme si koupili v Telči a pak to pokračuje dál, až je najednou jedenáct a je tedy čas jít spát.

NEDĚLE - 280 km

Vstávám tentokrát dřív než Čidas. Ale nebalím, jdu se projít po kempu. No a když se vrátím k motorkám, Čidas má už opět skoro sbaleno :o))) . No co už. Furt lepší, než kdyby spal do desíti. Takže vytáhnout vařič, udělat čaj a snídani, pak pobalit a modlit se, aby nezačalo pršet. Obloha je totiž ocelově šedá, což nevěstí nic dobrého. No snad se nám to vyhne. Radarová data hrozí, že by pár kapek totiž mohlo spadnout.

Posledním cílem naší cesty je rozhledna Babylon u Kramolína. Jsme u ní vcelku brzo s obavou, že bude opět zavřená. A naše obavy se vyplnily. Rozhledna se totiž otevírá až někdy v jednu odpoledne. A to fakt čekat nebudeme. Takže co teď? Uděláme si společnou fotku, na které se tváříme hustokrutě a pak už jen podání ruky a letmé kývnutí na rozloučenou. A pak už každý míří na svou stranu. Čidas do Práglu a já k nám, na sever, do Ostravy, domů… :o)

Abych se cestou až tak nenudil, udělal jsem si několik bodů, které jsem chtěl navštívit. No hlavně to byl jeden bod, dojet na kafe za kámošem Romtomem. No a po cestě, na co natrefím. A vcelku se mi to povedlo. Kousek za Kramolínem jsem si vyfotil jadernou elektrárnu Dukovany. Následně mne navigace dovedla do Dolních Kounic, kde jsem věděl o zřícenině kláštera Rosa Coeli. Bohužel vyhlídka na něj je nejlepší z místního hradu. Ten byl však v době mé návštěvy uzavřen. Sakra, proč všichni otvírají až kolem oběda…. Takže aspoň lehké seznámení s nádvořím kláštera a pak hurá dál, směr buchláky, známé to zatáčky v motorkářském světě :o)

Poslední zastávkou bylo kafe u Romtoma. Na telefonu se mi ho nepodařilo zastihnout, tak to byla taková přepadovka. Bohužel, Romtoma jsem doma nezastihl, pouze jeho bráchu s rodinou. Takže co, hlavně že bylo to kafe :o). No a pak už rovnou domů, kam jsem dorazil někdy kolem 2 hodiny odpoledni. Takže pohoda :o).

No a to je konec vážení a milí. Projeto kus naší krásné země, viděl jsem toho myslím si víc než dost a najezdil taky dost. A těch krásných zatáček co jsem najezdil. Holt všude dobře, doma nejlépe…. :o)