Nad návštěvou Litvy jsem už uvažoval nějaký ten pátek. Když jsem totiž kdysi viděl fotky hradu Trakai, hodně mne nadchl. Bohužel nikdy nějak nevyšel čas tam zajet. A přitom sem to měl naplánované jen na 4 dny :o) . Až letos byla konstalace hvězd příznivá a já mohl vyrazit… i když… nebylo to zas tak jednoduché.

 PÁTEK

Trasu jako takovou jsem naplánovanou asi dva roky. Ale když jsem se jednou bavil s kámošem Mengelem, navnadil mne v Litvě na víc věcí. A všemu dal korunu, když se mi v pátek (den před odjezdem) ozval, že bude mít setkání s nějakým známým, co zná Litvu jako své boty a dá mi hodně rad. Teda hlavně jemu, neb Mengel se chystal tou dobou na výlet do Ruska :o).

Takže jsem se v pátek k večeru sešel s Mengelem, Broňou a jejich známým, který do Litvy jezdí už několik desetiletí a má ji hodně procestovanou. Dal nějaké náměty a podněty kam jet či nejet. Něco jsem si zapamatoval, něco ne.

Trasu jsem si tedy doplnil, dopřesnil co chci či nechci vidět. Pak ještě vyměnit nějaké ty peníze, uzavřít u Mengela cestovní pojištění, zabalit a ráno se může jet.

 SOBOTA

Budím se kolem šesté ráno. Přímý plán nemá, tak nijak zvlášť nespěchám. Řádně jsem se nasnídal, pak uklidil, dobalil zbytek věcí do báglů, zamkl a v osm ráno vyrážím na sever. Dnešní den beru jako tranzitní. Cílem je Litva. Proto se rozhoduji použít pro přejezd dálnice a rychlostní komunikace. Je to sice větší pakárna, ale mrcasit se těch 850 kiláků po trojkových cestách se mi tak nějak nechtělo.

Vyrážím teda ve směru Bohumím, Gliwici, Czestochowa, Warszawa. Chvíli dálnice, chvíli jen silnice pro motorová vozidla. Sem tam nikde nikdo, sem tam zácpa a do toho pravidelně semafory a vyjeté koleje v asfaltu :o). Ale tak nějak to ubíhalo. Pomalu ale jistě. Ale jen do Warszawy. Co se dělo pak byl děs běs. Ze čtyřproudovky se stala dvouproudovka, po každé straně probíhala výstavba nových silnic a do toho hromada kamiónů a co dva kilometry zácpa. A pro jistotu klesla rychlost z nějakých 110 km/h na průměrných 50 a teplota okolního vzduchu vzrostla na nějakých 35 °C :o) . A celé tohle trvalo někam k Wyszkówu. Možná ještě dál.

Jenže co naplat, musel jsem to přetrpět. Holt chtěl jsem někam dojet a to je vždy o nějakém tom tranzitu. Okolní krajina se začala měnit až skoro u hranic s Litvou. Začaly se čím dál častěji objevovat listnaté lesy a dokonce po 600 kilometrech jsem projel i několik zatáček :o)

Před šestou večerní dojíždím na hraniční přechod. Hranice bez sebemenšího problému a už jsem v Litvě. První čeho si všímám je posun času na navigaci. NA mašině mám pořád domácí čas, jenže tady je už o hodinu víc. A já si furt říkal, proč mi navi píše čas příjezdu do kempu až někdy po deváté večer :o)

Najíždím první kilometry v Litvě. Krajina je pořád relativně placatá a rovná. Ale přece jenom nějaká jiná. Oproti Polsku se tak nějak víc „houpe“. A je to příjemná změna. A taky pozoruji, že je tady více zatáček :o). O co více je však zatáček, o to menší je hustota obydlí a celkového zalidnění. Ale to mi vcelku vyhovuje :o)

Do kempu, který jsem si našel doma na internetu to mám ještě asi 100 kiláků. Přijde mi to už jako nic. Je večer, sluníčko pořád svítí, ale už nemá takovou sílu a tak se jede velice příjemně. Je to pro mne nová krajina a je pořád na co koukat i když většinu času jede člověk rovně :o)

Do kempu v Trakai dorážím něco po sedmé našeho času. Zaplatím nějakých 12 euro a jdu si najít vhodný plácek. První pokus nevyšel. Bylo to moc z kopce, ale zase jsem s daného místa uviděl krásné rovné místečko, kam okamžitě přejíždím. Podloží je sice poněkud kamenité, ale i tak se dá. Naštěstí samonafukovačka si s tímhle terénem lehce poradí.

Dovybalím si věci a začínám si dělat večeři. Vařič má novou bombu a tak je třeba toho využít. Po celodenním „půstu“, kdy jsem byl jen na zásobách z domova je teplá plnohodnotná večeře k nezaplacení :o)

Po večeři jsem se šel projít po kempu, který je na břehu jezera Galvé. Kemp je to velký, ale čistý a poklidný. V kempu nacházím i jednu malou písečnou pláž, ze které je výhled na protilehlý křižácký hrad. Sice to není originál, ale postavená kopie (rekonstrukce polozříceniny) z 20. století, ale to mi až tak nevadí :o) . Využívám tedy místních lehátek na které ulehám a relaxuji. Pohodu lehce ruší koupající se obyvatelé kempu. Ale s těma jsem se už tak nějak smířil. Prostě parádní pohodička a relax. Na lehátků zůstávám až někdy do deváté večerní. Poté se rozhoduji vrátit se do stanu a jít poamlu spát. Přiznám se, jsem docela zmožen. Přece jenom nálož kilometrů, které zas tak často nejezdím a taky to nesnesitelné celodenní horko :o(

NEDĚLE

Vstávám někdy po sedmé ranní. V novém spacáku je totiž velmi příjemné teplo, což se o venkovní teplotě moc říci nedá. A do toho venku podle zvuku dopadajících kapek na stan prší, z čehož mám neskutečnou radost. Neznám nic lepšího než balit mokrý stan a cestovat na motorce v dešti.

Nakonec se překecám a lezu ven. Zjišťuji, že sic venku mokro je, neprší a padající kapky byly jen ze stromu nad stanem. No ještě že tak :o) Ale při pohledu na oblohu moc nadšený nejsem. Neb teď sice možná neprší, ale co není může být. To ocelově temné nebe nevěstí nic dobrého…

Dělám si snídani a v průběhu toho pomalu balím. A když říkám že pomalu, tak fakt pomalu :o)  Z kempu odjíždím někdy po půl deváté, což znamená kolem půl desáté místního času :o) . Dnešním prvním cílem je hrad Trakai a jeho fotografie. To je vlastně důvod, proč sem se vláčel do Litvy – vyfotit si hrad Trakai :o)

Při příjezdu do obce Trakai však nastává drobný problém. Zrovna dnes se tu totiž jede cyklistický závod, který má nějaký etapový cíl právě naproti hradu a proto je centrum uzavřeno. Naštěstí se mi daří domluvit vjezd. Když jsem řekl, že si chci jen udělat fotku a že zas jedu dál, nechali mne pořadatelé projet :o) No ještě že tak. Takže řadím jedna a hurá hledat nějaké vhodné místo na focení. To se mi daří relativně lehce a brzo. Dokonce i s pěkným písečným parkovištěm pro motorku.

U hradu strávím asi půl hoďky. Během focení zvažuju kam dál. Nakonec i přes né příliš dobré počasí vyrážím směr Hora křížů u města Šiauliai. Mengel o tom dost luvil a hodně mi to doporučoval. Tak jsem si řekl, že proč ne. A hlavně, aspoň uvidím ještě něco víc z Litvy.

Takže zadávám souřadnice do navi, vypínám dálnice a jedu. Cetsa ubíhá pěkně, provoz minimální. Bohužel asi po dvaceti minutách mne dohání dešť. Takže okamžitě lezu do nemoků a jedu dál. Neprší sice moc, ale příjemné to není. Naštěstí ujedu asi 20 kiláčků a je po dešti. Takže hned jak to jde sundávám nemoky. Jízda  nich je takové drobné peklíčko.

Těch nějakých 200 kiláků uteklo vcelku rychle a pohodově a kolem dvanácté parkuji na parkovišti nedaleko Hory křížů. Odkládám co jde, zamykám na motorce, beru foťák a jdu se projít. Jedná se o umělý pahorek osetý několika tisícovkami křížů z různých materiálů a různých tvarů. Opravdu zajímavé místo. Ale že bych to musel vidět dvakrát :o).

Opět začíná pomalu poprchávat a já se rozhoduji svůj pobyt v Litvě ukončit. Sice jsem chvíli uvažoval dojet ještě k moři, ale tohle počasí mne prostě nebaví. V navigaci zadávám první polské město, které je u hranic a jedu. Střídavě prší. Zastavuji na chvíli u jezera Bijoté v jednom litevském národním parku. Musím říct, že tady se mi fakt líbí. Krajina krásně zelená, do toho krásné jezero. Kdyby nepršelo, bylo by to ještě lepší :o).

Když jsem už včera projížděl první kilometry v Litvě, všiml jsem si, že je zde kupa šotolinek, které vedou o okolních vesnic. A nebo to jsou prostě jen propojky. A nějak mi zabylo líto, že sem už asi tisíc kiláků jen na asfaltu. Koukl jsem tedy do map a zjistil, že kousek přede mnou je zrovna jedna taková propojka. Nedalo mi to a musel jsem si ji zkusit. A bylo to fajn. Příjemný relax na jednoduché lehce písčité gruntovce zakončené neskutečnou roletou, po které se muselo jet alespoň 80, aby mi to nevymlátilo zuby :o)

Kousek od jezera nacházím i menší restauraci, kde si dávám pozdní oběd. Musím totiž vyzkoušet místní specialitu – cepeliny. Jedná se o obdobu našich plněných knedlíků, jen tady mají tvar vzducholodě a jsou přelity smetanou. Mohu jen doporučit. Jen bych si to příště dal možná dřív než ve dvě odpoledne. Ty moje byly totiž už lehounce převařené. Teda na mne :o)

Po obědě pokračuji za mírného deště dál k hranicím. Když tak z nudy koukám do mapy, zjišťuji, že jsem kousek od hranice s Ruskem. Jo nepotřebovat vízum, určitě bych se tama protáhnul. Bohužel i na tenhle malý výběžek patřící Rusku je potřeba vízům a to já nemám.

Déšť neustává a já mám vcelku po náladě. Jedu prostě jen proto že tak nějak musím. Tenhle způsob cestování není pro mne. A to bych rád někdy do Norska :o) To nevím, jak to potom dám :o))

Kolem páté večer překračuji hranice s Polskem a já sem domovu zas o něco blíž. Nastává však problém najít nějaké ubytko. Kolem silnice je sice kupa motorestů, ale ty jsou určeny spíše tirákům a tam se mi spát nějak nechce. Opět využívám výhody navigace a hledám v databázi. Něco málo nacházím a tak jdu hledat. Hned první pokus se daří. V Suvalkach nacházím soukromý kempík. Sice chatky jsou obsazené, ale místo pro stan je, teplá sprcha teče a domácí je ochotný a dokonce mi i přes noc usuší mokré oblečení. Takže se domlouváme :o)

Večer s pivem v ruce je už příjemnější. Přestává pršet, sedím v suchém, stan mám postavený a na vařiči se mi vaří večeře. Konečně trochu klidu a pohody. Spát jdu zase brzo. Uvidíme co se bude dít zítra.

PONDĚLÍ

Vstávám opět v sedm ráno. Letos se mi spí nějak dobře. Určitě tomu pomáhá i nový spacák, ve kterém je mi krásně teplo :o) . Vylézám ze stanu a dívám se na krásně modrou oblohu. Super. Dneska se už bude cestovat daleko lépe. Vytahuji věci ze stanu a stan samotný dávám sušit. Během sušení klasická procedura v udělání snídaně a pozvolného balení zbývajícího vybavení.

Letos se mi zatím nějak nedaří ranní odjezdy. Je půl deváté a já pomalu opouštím kemp. Ale co, jsem sám, nikdo mne nikam nehoní. První směr volím na město Suchowola, kde se nachází jeden z možných geografických středů Evropy. Tento se nachází přímo na náměstí městečka. Čekal jsem něco lehce jiného. I když je fakt, že střed ČR taky není nic extra :o).

Bohužel stávající kilometry jsem jezdil po hlavních tazích, proto zkouším najít nějaké boční silnice. Ten provoz na hlavních není v mém stylu. Toto se z počátku i daří. Dokonce zkouším i nějakou tu místní šotolinu. No šotolinu. Jedná se o písčitou stezku se stále rostoucí mocností pískového lože a tím pádem se zmenšující mou schopností po tomto povrchu jet. Proto volím taktický ústup na asfalt.

Po vedlejších cestách se dostávám až k zámku Tykocinie. Na zámku si dávám krátkou oddechovou přestávku spojenou s focením. Bohužel po téhle zastávce přichází opětovná pruda Polska. Kousek od zámku se totiž dostávám opět na hlavní tah, který je ucpaný víc než o víkendu. Zkouším znovu odbočit někam na vedlejšku, ale po několika kilometrech se opět ocitám na hlavním tahu. Po třetím pokusu to vzdávám :o( tohle nemá smysl. Motám se více méně kolem těch hlavním a cesta neubíhá tak jak bych si představoval. Rezignuju tedy na poznávání Polska a uděluju nový směr a cíl. Jedu domů. Nemám to už daleko. Jen nějakých 300 km :o)

A jak jsem si řekl, tak i činím. Sice se pořád snažím jet po bočních, ale jen pokud to má aspoň trochu smysl. Pokud ne, beru to po hlavních. Hned se ty kilometry polykají jinak :o)

Po páté večerní překračuju hranice do Česka. Domů to už mám asi jen 30 kilometrů. Takže pohoda. Ještě nezbytná zastávka u našich, aby věděli že jsem cajk, pak v pekárně koupit čerstvý a voňavý chleba a pak už jen domů, do Prahy, do Podolí, do Lékárny. Do prdele to je mi….  :o)

A to je vše, přátelé …

Prostě jsem se byl jen tak projet. Nic víc, nic míň. Za tři dny jsem najel něco málo přes 2000 km :o)