Jak začít, asi od začátku. V době, kdy jsem začínal tak nějak víc cestovat a hlavně kdy sem začal jezdit řekněme off, jsme jeli s Honzou naší první dovolenou – Albánii. Ta nějak nedopadla podle představ z technických důvodů na mém tehdejším stroji. Ale to nebránilo tomu začít plánovat další akci. Tou měl být Tunis následující rok. Bohužel okolnosti tomu chtěly, že jsme se s Honzou na další společnou dovolenou dostali až po několika letech a pro změnu jsme jeli zase do Albánie :o). Rok na to jsme měli společně jet Bosnu, kterou Honza odvolal z technických důvodů tentokrát na svém stroji. A když mu zbyl týden dovolené, nenapadlo nás nic lepšího než si zajet konečně do té Afriky. Jen jsme nakonec přehodnotili situaci a místo do Tunisu jsme jeli rovnou do Maroka, o kterém jsme věděli více, měli více POI-ek a tak nějak to prostě na to Maroko vyšlo… :o)

ČTVRTEK 4.4.

Po dlouhých peripetiích a lítání máme sehnaný odvoz našich motorek do Janova (dodávku má kamarád Vlasta a vozík máme půjčený od Big Huskyho) Odpoledne jedu k Honzovi se svou motorkou, abychom motorky naložili na půjčený vlek a byli připraveni na páteční odjezd. Sice nám to chvíli trvá, než ty dvě motorky na vozík dostaneme a řádně ukurtujeme, ale nakonec se to daří. Teda s odskočením do Hornbachu pro kurty. Neb Honza jich má málo a já taky, neb dvě ze čtyř jsou vadné :o) Ale hlavní je výsledek a ten se jeví jako uspokojující. Takže zítra odjezd :o)

PÁTEK 5.4.

V práci končím jak jen to jde a valím dom překontrolovat zda mám sbaleno vše. Vypadá to že jo a já jen čekám, až dorazí Vlasta. Ten se u mne ukazuje lehce po 14 hodině. Nahazuju do jeho dodávky bágly i s hadrama a jedeme do Ostravy pro Verču – Vlastovo kamarádka, která s ním jede do Itálie – a následně k Honzovi.

Vše se daří podle plánu a kolem 4 odpolední vyráží náš konvoj směr Janov. Vlasta řídí, Verča nás zásobuje jídlem a dobrou náladou a my s Honzou relaxujeme a přemýšlíme nad tím, co nás čeká v následujících 14 dnech. Před hranicemi s Rakouskem ještě naposledy natankujeme poslední levný benzín a pak už vzhůru za hranice.

Cesta ubíhá plynule vpřed. Jediné drobné kolony chytáme ve Vídni, ale není to nic strašného. Pomalu se začíná šeřit. Jízda mne uspává a já začínám průběžně klimbat. Takhle to funguje až někam do Itálie, kde Vlasta dává asi tříhodinovou pauzu. Přece jenom řídí jen on, takže si to zaslouží.

SOBOTA 6.4.

Po pauze jede zase dál. Ranní Itálie je poklidná a takřka bez provozu a v Janově parkujeme někdy před devátou ranní. Fakt brzo. Trajekt má odplouvat až ve čtyři odpoledne. No co už. Sundáváme motorky z vleku, nahazujeme kufry, převlíkáme se do motohadrů a můžeme vyrazit. Vlasta s Verčou pokračují někam směrem k Lago di Garda a pak někam na ferraty. A my zase dolů do přístavu hledat náš trajekt.

Odbavovací procedura v přístavu je vcelku jednoduchá. Při vjezdu dostaneme lodní lístky a cedulku s nápisem „TANGERI“, pak předjedeme před loď, kdy už je zaparkovaná kupa aut a pak se čeká. Čeká se a čeká. Kolem poledne přichází celník a jdeme vyplnit nějaké bumážky. A pak se zase čeká. V mezičase přijíždí kamarádi Ondra a Renda na jawě 175 a ČZ 250 (kývačky), kteří jedou do Maroka s námi. Takže jsme 4 a je aspoň o něco větší zábava a lépe se čeká. Po druhé hodině odpolední se konečně začínají nakládat auta do trajektu. Nejdřív osobáky a dodávky, pak nějak v mezičase najedou motorky a pak zase jezdí další auta. Je až k neuvěření, kolik se toho do trajektu vejde.

Jsme nalodění, máme kajutu velikosti 2x2 metry která je pro 4 lidi (jsme v ní my dva s Honzou a ještě máme spolubydlícího v podobě nějakého Maročana, který neumí vůbec anglicky a ani česky) a jdeme zase čekat. Tentokrát na vyplutí. Dle informací dopravní společnosti máme vyplouvat ve 4 odpoledne. Když je ale půl 11 večer a my jsme stále v přístavu, něco bude asi špatně. Když se zeptáme posádky, tak nás jen informují, že se někde našel nějaký kontraband a tak se to řeší – policie, hasiči, záchranka a kupa dalších lidí. J jsem úplně klidný, to je přece normálka. Nakonec to vzdáváme a kolem půlnoci jdeme spát.

NEDĚLE 7.4.

Probouzí mne volání „Alláhu akbar“ z telefonu našeho spolubydlícího. Jebu na to, otáčím se na druhý bok a jdu dál spát. Však je ještě tma. Tak co. Zalamuju to na další asi 2 hodiny. Probouzím se a je furt tma. No jo, vždyť my nemáme okno :o). Koukám tedy na hodiny a ejhle, ono je už 8 ráno :o). Tož houknu na Honzíka a jdeme na snídani, kterou máme předplacenou na celou plavbu v lodní jídelně. No musím uznat, že už jsem teda jedl lepší věci. Jediným pozitivem je, že již plujeme. Co jsme zjistili, vypluli jsme kolem jedné ráno. Takže máme drobátko skluz. No uvidíme, kdy doplujeme, neb mám v Tangeru zajištěné ubytko.

Nastává čas, kdy prozkoumáváme loď, zjišťujeme kde co je, jak to vypadá venku a mi že houpání nedělá fakt dobře. Dost mne z toho bolí hlava a docela se s tím peru. Prohlídka lodi nám vzala nějaký čas sobotního dne. Po zbytek dne už zase čekáme. Čekáme na oběd, čekáme ve frontě na oběd, čekáme na večeři a následně čekáme na dobu, než půjdeme spát. Zapomněl jsem napsat, že jsme chvíli i čekali v Barceloně, kde měl trajekt zastávku. Čekání si krátíme kecáním s Ondrou a Renkem a částečně i plánováním, kam vlastně v tom Maroku pojedeme. Nějak jsme si totiž doma nepřipravili trasu. Honza jen dohledal pár POI-ek, tak nějak letmo něco navrhnul a to je tak vše.

PONDĚLÍ 8.4.

Pondělí plyne v podobném duchu jako neděle. Takže po snídani čekáme. Čekáme ve frontě na proclení s marockým úředníkem. Bohužel do toho vlezla polední přestávka, takže jdeme čekat do fronty na oběd a po obědě jdeme opět čekat na marocké proclení. Po odbavení si musíme chvilku dáchnout, neb jsme z toho čekání značně unavení. No a pak je tu zase čekání na večer a zjišťování, v kolik vlastně budeme v Tangeru, což nám jaksi nikdo neumí říct.

V šest večer hlásí palubní rozhlas, že se máme sbalit a následně opustit kajuty, protože po deváté večerní máme připlout do přístavu. A taky že jo. Na lodi vzniká lehký zmatek. Každý se tlačí a chce být u stroje první. Nakonec se vše daří. Po vyplutí nám jen zkontrolují pasy a kartičky k motorkám, které jsme dostali na lodi a hotovo. Ondra s Rendou mají lehce problém, neb úředník jim do kolonky pro SPZ píše značky motorky. Naštěstí nic co by nešlo na celnici vyřešit. My si v mezičase jedeme vyměnit peníze, abychom měli za co v Maroku žít. Po chvíli dojíždí naši jawaři a už jsme všichni oficiálně na marocké půdě.

Do Maroka vjíždíme za lehkého deště. Dle navigace to máme do ubytka asi 30 kiláčků, což není naštěstí daleko. Má to však jednu komplikaci. Venku už je tma a Maročani mají v oblibě chodit ve tmavých hadrech. Takže ve tmě nejdou skoro vidět :o) Nevadí. Pokud nějakého srazíme, nepůjde to v té tmě vidět :o)

Do hotelu dojíždíme kolem desáté večer, ubytováváme se a domlouváme čas snídaně. Je tak nějak pozdě a jdeme spát. Zítra už to vše začne naostro.

ÚTERÝ 9.4.

Vstáváme někdy kolem půl osmé. Kouknu z okna s krásným výhledem na chodbu a může se na to jít… :o) Na půl devátou máme připravenou bohatou snídani. Klučina z hotelu se o nás pěkně stará. Káva, koláč, marocký bílý chleba, palačinka, cukroví, smažené vajíčka. Jo tohle si nechám líbit. U snídaně se domlouváme, kdo kam jede a docházíme k závěru, že všichni míříme do Fésu. Hledáme si tedy nějaké ubytko pro 4. Daří se nám přes Booking sehnat a bloknout pěkné ubytování v centru. Paráda. Takže jedeme na jisto.

 Veselá historka z natáčení:

Kluci měli na pokoji něco jako klimatizační jednotku, která uměla i topit. Když se ji snažili zprovoznit, tak vyhodili pojistky. Ráno to řešili s pikolíkem z hotelu. Ten bohužel angličtinou moc nevládl, tak to začal řešit telefonicky s majitelkou hotelu. Dopadlo to tak, že tím že kluci neměli elektriku, kterou si mimochodem sami vyhodili, dostali slevu 2 eura na pobyt. Následně se pak ještě Ondrovi podařilo ztratit klíč od pokoje. Takže se telefonem řešilo i tohle. Nakonec to dobře dopadlo. Klíč majitelka nepotřebovala. Takže výsledek? Pokoj bez klíče, vyhozené jističe a ještě za to vše dostali slevu… :o)

Společně ještě jedeme do Tangeru na nákupy. Já si musím koupit telefonní kartu a taky je třeba koupit nějaké to jídlo a pití. V centru nacházíme pěkný obchoďák. Motorky necháváme na parkovišti a jdeme nakupovat. Za pomocí Ondry si vyřizuju u marockého Telecomu číslo, ke kterému připadá 5 giga dat. No neberte to za necelých 7 euro. Takže budeme ve spojení se světem a hlavně nebude problém se sháněním ubytka. Z nákupu pak ještě jedeme na první marockou benzinku a pak už jedem každý svou cestou necestou ke společnému cíli.

Ze stratu cesty to bereme hlavními tahy směr Tétouan, Chefchaouen a Ouazzane. Bohužel doprava je otřesná. Všude omezení rychlosti, nějaké uzavírky, náklaďáky a na každém rondlu policejní hlídka. No šílenost. Fakt to nejede. Naštěstí si Honza všímá odbočky do hor a tak když to jde, opouštíme hlavní tah a mizíme na trojkové silničky. A musím říct, že to byl dobrý nápad. Krajina se prozatím podobá té naší. No možná víc té balkánské. Ale už jsou místy cítit jemné rozdíly. Hlavně v tom, že tu rostou místy palmy :o)). Začínáme i zastavovat na focení. Je to prostě něco nového. Silnička má dobrý asfalt a příjemně se kroutí. Jízdu si užíváme. Místy sice bojujeme s auty v protisměru. Maročani totiž nějak neuznávají jízdní pruhy a tak bývá o zábavu sem tam postaráno. Ale daří se.

K večeru přijíždíme do Fesu a podle navigace jedeme na GPS souřadnice hotelu. Bohužel souřadnice nás dovádí doprostřed křižovatky, kde žádný hotel není. Naštěstí se nás ujímá nějaký místní a dovádí nás k hotelu. Shodou okolností k tomu, který máme objednaný. Hostitel je příjemný. Sice máme motorky na ulici, ale dle jeho slov je zde bezpečno. Moc možností na výběr není. Takže se jdeme ubytovat. Pokuj máme dvoupatrový a prostorný. Okno máme opět do prostoru hotelu, ale tentokrát nekoukáme na schody, ale do takového atria. S hostitelem se domlouváme na nějaké večeři. Když se ptal, co chceme, tak že něco dobrého. Poslal nás na střešní terasu, donesl čaj a my pro změnu čekali. Už v tom začínáme být fakt dobří :o)

Po chvíli přichází paní, nejspíše manželka našeho hostitele s berberskou whisky (čti marocky čaj). Jde o kombinaci zeleného a mátového čaje, ve kterém je fakt kupa cukru. Pijou to tu všichni a hlavně pořád. Je to dobré, dodá to energii a parádně to kazí zuby (teda dle toho, u kolika Maročanů jsem za dobu pobytu viděl zničené a černé zuby).

V rámci večera dojíždí i Ondra s Rendou. Dostávají také velký pokoj, ale v přízemí. Né jako my, kteří jsme ve druhém patře... :o). Než se ubytují, máme již večeři na stole. Takže když za náma kluci dojdou na terasu, už se krmíme. Kluci na svůj příděl jídla musí ještě chvíli počkat. Ale dočkají se i oni smaženého kuřátka s rýží, zeleninovým salátem a bůh ví, co jsme ještě měli. No prostě luxusní večeře, po které se nám nechtělo vůbec hýbat. Takže jsme zůstali sedět na terase a užívali si marockou pohodu.

Ještě než jsme šli spát, domluvili jsme se s hostitelem, že nám na druhý den zajistí průvodce po medíně.

STŘEDA 10.4.

Ráno vstáváme zase před osmou. Nějak se tu dobře spí a nám se nikdy moc nechce z postele. Snídáme opět na terase a opět ve velkém stylu. Jídla dostatek, ale opět sladké (sladkou snídani pak máme vlastně každý den). To má jednu výhodu, cukry dodají potřebnou energii pro celý den a nám tak stačí jíst jen ráno a večer.

Na devátou přichází náš průvodce. Je to starší pán, řekněme něco mezi 50 a smrtí. Takový ten neurčitý věk. Ale je velmi veselý a příjemný. Myslím, že bude sranda. Sedáme s ním do auta a už nás veze k medíně, kterou chceme vidět. Po ujetí asi 3 kilometrů vysedáme. Nejdřív dostaneme takovou malou přednášku o vzniku Fesu, medíny, atd. a teprve potom vcházíme do spletitých a klikatých uliček starého města. Na jedné straně máme štěstí, že jsme na tržnici ráno. Půlka krámků je zavřená a není zde tolik lidí a ještě méně turistů. Procházíme kolem mešit, kolem jednotlivých stánků. Náš průvodce se s každým druhým zdraví a do toho všeho nám povídá o historii, popisuje kde co. Prostě za mne to jsou dobře utracené prachy. V rámci prohlídky nechybí návštěva prodejny koberců, tkaného zboží a na závěr i místní koželužny. To je asi to na co jsem nejvíc čekal. Pár fotce jsem z toho viděl. Jen škoda, že fotky neumí přenést i ten smrad, co se z koželužen line. Ten je fakt otřesný. Koželužnou naše pouť starou částí Fésu končí. Průvodce náš opět veze svým autem k hotelu, kde se s náma loučí a přeje příjemný zbytek pobytu.

Na hotelu se rychle balíme a mizíme dál. Už při večeři jsme se domluvili, že i další večer budeme spát spolu. Tentokrát jsme si našli ubytování v městečku Zaida. Opět tedy jedeme každý svou cestou k jednomu cíli.

Odjezd z Fésu byl v pohodě, ale silnice dál na jih byly opět otřesné. Opětovné omezování rychlosti na 40 km/h, plné čáry. Prostě pro běžného českého motorkáře děs a hrůza. A bohužel ani moc předjíždět nešlo. No nějak jsme to zvládali. Někdo lépe (Honza) a někdo hůře. Já to nedával vůbec, tenhle způsob dopravy nesnáším. Naštěstí tohle trvalo jen někam k městečku Azrou. Zde jsme navštívili velké cedrové lesy, kde se vyskytuje i největší cedr v Maroku. Bohužel už je uschlý, ale i tak je na něm vidět, jaký to byl kolos. Opět se projevuje marocká povaha vůči turistům – za vše chtějí peníze, pomalu už jen za to, že někde, kdekoli, zastavíte. Naštěstí zase všude funguje smluvní cena. Takže Maročan začne na své částce, my na své a někde se sejdeme. Ale přiznám se, tohle mne nebaví. Začínat s přemrštěnou částkou abych došel k nějakému uspokojivému výsledku pro oba. Když odjíždíme z cedrového lesa, míjíme se s našima jawařema, kteří se sem jedou také podívat. A zas tak o moc později sem nedojeli.

Za Azrou se s Honzou domlouváme, že bychom mohli zkusit ještě dnes navštívit opuštěné doly u města Aouli. Ubytko máme zařízené, benzínu dost a času relativně tak akorát. Takže zadáváme do navigací cestu a jdeme na to. V cestě nám sice stojí ještě pár kilometrů, ale to nám nikterak nevadí. Dostáváme se totiž na dohled Vysokému Atlasu. A ty první výhledy jsou opět dech beroucí. Zasněžené vrcholky v kontrastu s takovou polopouští. To se prostě musí zažít. Oba si to užíváme.  Samozřejmě nechybí zastávky na focení a u takových zastávek nesmí chybět místní otravné děti, které chtějí buď bonbon, a nebo aspoň peníze… :o)

Konečně přijíždíme k asfaltové odbočce směrem na vesnici Aouli. Tu jsme našli v pohodě. Horší to pak bylo s odbočkou na pistu. Tu jsme trefili až na druhý pokus. Nájezd nebyl totiž skoro znatelný, takže se jelo více méně podle stopy v navi. Ale nakonec se vše daří a my už hltáme první metry a kilometry na šotolinách v Maroku. Podklad je tvrdý, sem tam trochu písku. Ale jede se fajn. Jen to víc práší tak máme s Honzou větší rozestup. Pomalu se dostáváme k horám a tohle já můžu. Ty výhledy jsou neskutečné. Kopce jsou prostě jiné než ty, které znám z našeho starého kontinentu. Strašně se mi to líbí. K super atmosféře dopomáhá i sluníčko, které se pomalu ale jistě schyluje k horizontu a dává okolním horám nádhernou červenou barvu. Do toho parádní terén. Co víc si přát.

Konečně dojíždíme k našemu cíli. Jsme v nějaké bývalé vesnici – dnes již vybydlené. Je zde kostel a pár baráků, kde nejspíše přebývali horníci. Hodně zajímavé. Potkáváme i nějaké turisty. Uděláme pár fotek a pak honem zpět do sedla. Nějak ten čas letí, za chvíli se začne stmívat a my to máme na hotel ještě nějaký ten kilometr.

Odjíždíme tedy z návrší a sjíždíme k řece. Dole je již město Aouli. No město. Spíš to jsou bývalé šachetní objekty a sem tam baráček, ve kterém se ještě bydlí. Opět to tu vypadá parádně. Dokázal bych si představit tu kdysi natáčet Šíleného Maxe :o). Má to tady lehce postapokalyptický nádech :o) nás už lehce tlačí čas a raději jedeme dál. I když sem tam člověk přece jenom zpomalí, aby do sebe nabral tu okolní krásu a energii.

Večer přijíždíme do Zaidy k hotelu. Renda s Ondrou tu již jsou. Měli holt o něco kratší trasu než my. Jdeme se ubytovat tentokrát na společný pokoj. Popravdě, tenhle pokoj by byl tak akorát pro dva. Tady je pro čtyři. Ale co, jsme již zvyklí z trajektu, kde jsme čtyři byli na daleko menším prostoru :o)). Po rozbalení věcí, spáchání hygieny si jdeme ještě vyřídit večeři a pak už jen popíjení marockého čaje, plánování dalšího dne a popíjení rumu z domácích zásob :o)

ČTVRTEK 11.4.

Vstávání, balení věcí, snídaně. To je již každodenní rutina. Dnes nás čeká přesun do Merzougy, brány Sahary. Většinová část dne je naplánovaná po asfaltu. Vyjíždíme sice společně, ale již po chvíli jedeme sami. Kluci s dvoutakty jsou přeci jenom o něco pomalejší :o). Ale zas o tolik ne. Neb kdykoli někde zastavíme na focení, tak nás během chvíli dojedou. A než se z daného místa vyprdolíme, máme pak co dělat, abychom je dohnali :o).

Cesta ubíhá po krásně zakroucených silnicích. Stoupá do hor a pak zase klesá na náhorní plošiny. Výhledy jsou parádní. Sice je to všude takové „spálené“, ale nějak to nevadí. Prozatím ne. Prozatím je pořád na co koukat. A to se držíme hlavních tahů. Otázkou je, o kolik by to bylo hezčí, kdybychom to švihali víc pod kopci a po pistách. Ale na to nemáme zase tolik času a hlavně, chceme si to Maroko projet tak nějak globálně, abychom věděli, kam se případně příště vrátit.

Projíždíme krajinou, průběžně se předjíždíme s kluky. První POI-kou dnešního dne je „Tunel legionářů“. Jedná se o jediný tunel v celém Maroku, který postavili Francouzi v roce 1930. Takové nic, holt jsem zvyklý na poněkud jiné tunely z Evropy, ale co už :o) Projíždíme dál krajinou. Hrozně se mi líbí oázy. Jedete vyprahlou krajinou, nikde nic a pak najednou kupa zeleně, palmy a pod nima baráčky. Prostě opět něco neskutečného. Nad jednou takovou větší oázou si dáváme krátkou fotopauzu. Ten kontrast je parádní a bylo by škoda kolem toho jen projet. Jenže jen co nasedneme a zajedeme za další zatáčku, stojíme znovu. Vyjeli jsme totiž na kopec a zjišťujeme, že jsme projížděli nádherným kaňonem, který se nám z nově nalezeného místa krásně otvírá. Rozhodujeme se, že si zde dáme chvíli pauzu a taky nějakou svačinku. Společnost nám opět dělá místní prodejce suvenýrů. Byť jsme od něj nic nekoupili, i tak je stále s námi a udržuje plynulou konverzaci s Honzou v angličtině. Já se tomuto stylu relaxace vyhýbám a raději o kus dál a o samotě rozjímám nad místním okolím. Nemůžu se toho pohledu nabažit. Po nějaké půlhodině opět dojíždí kluci. Dostáváme od nich pomeranče, které někde po cestě koupili. Vůbec netuším kde :o). Ale jako svačinka to bylo parádní. Pomeranče jsou tu šťavnaté a hlavně sladké. Zase něco jiného než doma. Holt tady mají dostatek slunce…

Po pauze sedáme do sedel, zajíždíme za zatáčku a před náma se otvírá další neskutečná scenérie. Tentokrát je to přehrada Barrage Al Hassan Addakhil. Tady se prostě nedá jezdit. Člověk aby furt stál a fotil. Už mne to nebaví :o). Já chci do Maďarska, kde nic takového není :o). Zase krásný kontrast barev modré a oranžovo červené.

Jedeme dál a při jedné další krátké zastávce mne nenapadá nic lepšího, než říct Honzovi, že by to možná chtělo nějaký ten offík, když už jsme v té Africe… Já blázen a zhýralec… Honza je totiž okamžitě pro a již hledá nějaké možnosti. Po nějakém tom kilometru mi již ukazuje, že když tady odbočíme doprava, mělo by to vést pořád naším směrem, jen po nějaké šotolině či pistě. Nu což, jednou jsem to řekl nahlas, musím jet :o).

Odbočujeme a začátek je na pohodu. Opravdu šotolinka, řekněme pevný podklad, jen sem tam něco málo písku. Jenže pak dojedeme k místu, kde je toho písku už nějak moc a nejde moc objet. Zkoušíme do toho oba najet. Oběma nám to neskutečně lítá ze strany na stranu. Já má pocit, že mi víc. Holt mám jen přední 19“ kolo a taky těžší motorku. No nadřu se s tím jako prase. Říkám si, proč já jezdec libavský a švihák lázeňský jezdím do takových nesmyslů… :o). Jako na jedné straně mne to baví, na druhé bych jel nejraději zpět na asfalt. Bohužel Honzu to baví neskutečně a tak jedeme dál. Pomalu si na ten povrch začínám zvykat. Naštěstí písek není pořád a místy jedeme po pevné pistě, kde jsem si již relativně jist. Veškerá dřina je opět vykoupena nádhernou přírodou okolo. Takže ve výsledku, stojí to za to ;o).

Po nějakých 100 kilometrech (ne, kecám, ujeli jsme možná 10 či 15, ale já sem nadřený jak po 100) se vracíme na asfalt. A na horizontu se objevuje velká písečná duna. Mělo by se jednat o duny Erg Chebbi. Takže konečně ta „pravá“ Afrika. Konečně poušť :o) A na ní zase písek :o)))). Přijíždíme blíž k dunám a po pravé straně vidíme odbočku k vyhlídce – samozřejmě pista. Takže na ní najíždíme a jedeme nahoru se podívat, co se to před námi rozpíná. Vůbec mne nepřekvapuje, že u vyhlídky jsou děti. Tyto mají na provázku ještěrku, kterou si můžete za peníze vyfotit. Opět je posílám do patřičných míst. Nejdřív slušně, podruhé už začínám být opět nasrán. Leze mi to už na nervy ta jejich vtíravost.

Po chvíli dojíždí skupina motorkářů z Německa a Itálie. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého do doby, než se na návrší začnou přibližovat Ondra s Renkem na Jawách. Oba vzbuzují opravdový rozruch. A asi i zasloužený. Přece jenom vím, co znamená jezdit na takových strojích a sám je obdivuju. Já bych do toho nešel. Na to jsem příliš zhýčkaný :o).

Jedeme směrem k dunám, chceme prostě do „velkého“ písku. To se nám daří. Pista je tvrdá a tak se to dá. Dojíždíme přímo pod dunu a nenapadá nás nic lepšího než jít zakopat motorky. No prostě jdeme trapasit, protože s těma našima obludama ujedeme na hlubším písku leda pár metrů a už se kopeme :o) Ale neskutečně si to užíváme. Nechybí samozřejmě ani nezbytné focení. Jen nás pak slušně dehonestuje místní berber na nějaké malorážce, který se s lehkostí rozjede a na tom svém kozím dechu přeskáče dunu a zmizí za ní :o))) To si pak připadáte fest méněcenní, když máte nejslavnější moto světa – BMW GS na špuntech a posere vás klučina na čínském mopedu s hladkýma gumama :o)))

Po řádném vyblbnutí a uděláním asi 50 fotek jedeme do města hledat ubytko. To se nám po menších komplikacích daří. Holt chyba v komunikaci nám protáhli příjezd na hotel asi o 10 minut. Ale nakonec se nám vše podařilo :o)

Při příjezdu přichází náš hostitel. My na něj, že se vybalíme a pak že jedem do města nakoupit a kdesi cosi. Ale on na nás s neskutečným klidem vybalil pro nás už dnes legendární věty: „Welcome to the Sahara. Take it easy, it´s tea time“. Takže jsme ho poslechli, sedli si, sundali boty a napili se čaje. A pochopili jsme. Seděli jsme takhle asi hodinu. Zjistili jsme, že obchod bude otevřený i druhý den a že nám nic neuteče. Takže jsme se dali do pohody a jen relaxovali. Po nějaké době přijíždí i Ondra s Renkem. I oni jsou stejným způsobem uvítání a po chvíli se k nám přidávají. Jen ne na dlouho. Ondrovi totiž začala poněkud více téct nádrž a tak to musí opravit – alespoň provizorně aby to neteklo tak moc. Přece jenom mají před sebou ještě 2 týdny dovolené.

Relaxujeme až někdy do půl osmé, kdy přichází náš hostitel, zda si dáme něco k jídlu. My že jo a on zas plynule odchází zpátky do hotelu. Se západem slunce přichází ochlazení a my se přemisťujeme do haly, kde plánujeme další den. Já to nechávám na Honzovi a Renek na Ondrovi. Je zbytečné, abychom do toho kecali přece všichni :o).

Blíží se pomalu desátá večerní, hlad se stupňuje a večeře pořád nikde. V kuchyni se sice svítí, ale je tam podezřelé ticho… začínáme být z toho poněkud nervózní. Kolem desáté se objevuje další pikolík a začíná chystat stůl. Že by konečně? A taky že jo. Po chvíli donese chleba, salát, ovoce a zve nás ke stolu. Když sníme salát, je nám přinesen tažín. Ten je výborný. Neboli, na večeři jsme si počkali, ale stála za to. Než jsme dojedli, bylo skoro 11 a tedy čas jít zalehnout.

Ještě teda musím zmínit, že můj parťák se mne pokusil vystrašit umělým hadem na polštáři… si myslí, že se bojím plastové Korálovky obojkové či co :o)) Humorista jeden … Asi bojoval proti trudomyslnosti.

PÁTEK 12.4.

Ranní vstávání do pošmourného dne narušuje jinak běžný rituál slunečného počasí. Nevadí. I tak věříme, že bude dobře. Snídaně opět tradičně sladká. Jinou už vlastně ani nečekám :o) Následně balení, převlečení do motohadrů a můžeme vyrazit. Je vlastně třeba se ještě rozloučit s klukama. Tady se naše cesty totiž rozdělují. My fičíme dál na jih a kluci se už budou motat ve středním Maroku a pomalu se vracet na sever.

Naším dnešním hlavním cílem je soutěska Aghbalou N Todra a pak off přejezd v horách Vysokého Atlasu, který nám doporučila Refi. A do toho ještě Schody do nebe, město Orion a Spirála. Ani o jednom nic nevím, takže pořádně nevím na co se těšit. Ale věřím, že to opět bude v pohodě :o)

Vyrážíme za podmračeného počasí a čekáme, kdy z temných mraků začne pršet. Ještě v rychlosti natankujeme a už jedeme směr Erfoud a pak dál na severozápad. Tam někde nám totiž ukazuje navigace první dnešní POI. Jedeme pořád za šipkou na navigaci. Dojíždíme do vesničky a u jedné odbočky mi Honza sděluje, že tady odbočíme a pojedeme už směrem na Schody do nebe. Souhlasím a jedeme. Asfalt se mění v pistu a nakonec končí v písčité pláni s hlubokým pískem, ve kterém nám nejde moc jet. Celou dobu za náma běží všudypřítomné děti, které chtějí pro změnu bonbon, a nebo prachy. Jen ten nejstarší z nich pochopil, kam jedem a ukazuje nám směr. Jen ten se nám nelíbí, respektive se nám nelíbí stav podkladu a tak to raději otáčíme a zkoušíme najít jinou cestu. To se nám daří asi o dva kiláčky dál, kde je zaparkováno několik karavanů, jsou zde obchůdky se suvenýry a taky zaparkovaní velbloudi. Tady jsme podle mne dobře.

Při krátké poradě na parkovišti nás odchytává místní berber a hned že pokud jedeme na schody, tak že to na motorkách nedáme, že na to je lepší velbloud. My se nenecháváme odradit, a že chceme jet na moto. Nakonec nás tedy pouští s příslibem, že na sebe dáme pozor, neb řečiště je nebezpečné a že se pak k němu stavíme na čaj. Ok, tohle se dá respektovat :o)

Vyrážíme tedy zvoleným směrem. Prvních pár metrů je normální šotolina, ale po chvíli se již dostáváme opět do písku. Nejdřív zkoušíme jet ve vyjetých kolejích. Přijíždíme k řečišti. Honza si zkouší najít svou vlastní trasu a po chvíli je sbližuje se svou moto v horizontální poloze. Docela se u toho směje, tak se mu to asi líbí. Já jedu pomalu za ním a mám co dělat, abych se udržel ve stupačkách. Po vzorů jezdců rallye Dakar tomu dávám plný a jedu pomalu krokem dál :o). No je to docela utrpení ujet ty asi 3 km ke schodům do nebe. Ale nakonec se daří. A co že to vlastně je? Jsou to prostě schodu uprostřed pouště. Kolem nich je udělaný z kamenů kruh – taková jakoby ohrada, za kterou se nesmí. U ohrady stojí Maročani a hlídají, aby tam člověk nevlezl. A to je vlastně tak nějak vše :o). Takže si to vyfotíme a jedeme k další zajímavosti – Město Orion. Cesta je pořád stejně, takže jedeme pouští. Sem tam šutry, sem tam velbloudí tráva a sem tam písek. Po nějaké chvíli dojíždíme k další kamenné ohradě a dalšímu Maročanovi, který ji hlídá. V dálce vidíme nějaké stavby. Dle informační tabule se jedná o hvězdnou observatoř. Docela mne mrzí, že nemůžeme blíž. Takhle z dálky toho není fakt moc vidět. Poslední POI-kou je spirála. Nastává tedy opětovný přesun tentokrát už více méně jen v písku k další stavbě neznámého významu s kamennou ohradou :o). Nějak nechápu význam těchto staveb, tedy až na tu observatoř. Ale co, aspoň jsme potrénovali jízdu v písku.

Při zpáteční cestě zpět na asfalt začínáme volit novou taktiku. Nejedeme ve vyjetých kolejích, ale v „čistém“ písku. Ten je totiž tvrdší a lépe se v něm vede motorka. Toto se nám vyplatilo zejména při přejezdu řečiště. Neřkuli že tam jsme stejně jinak jet nemohli, neb se v tom nejhorším místě postavili nějací turisti s offroad autama… lachtani jedni… :o) 

Jsme zpátky u našeho berbera a jdeme se stavit na čaj. Je nám oběma jasné, že se jedná o prodej suvenýrů, ale je třeba přece přivést něco domů. A taky že jo. Dostáváme čaj a okamžitou nabídku na náramky, nože, šátky… něco málo nakoupíme, popijeme čaj a fičíme dál. Ještě než stačíme nastartovat motorky, brzdí u nás malá dodávka, z ní vyskakuje berber a začne nám nabízet nálepky na motorku. To samozřejmě chceme. Proto jsme sem přece jeli, abychom měli další nálepku na kufru. Takže u něj necháváme pár peněz a motorky jsou konečně řádně ozdobeny africkou kulturou :o)

Pokračujeme dál po asfaltu k městu Tinghir. Kousek nad ní je totiž soutěska Todra. Cesta ubíhá plynule a v pohodě. Pořád nás Maroko ještě baví a tak si užíváme vyhlídky a všeho co k tomu patří. Samozřejmostí je, že při zastavení na místě s pěkným výhledem na nás vybafne prodejce turistů. Ale začínáme být imunní. Teda hlavně já. Prostě už je rovnou posílám do prdele :o).

Soutěska Todra mi neskutečně připomněla mojí první cestu do Rumunska a návštěvu Bicazské soutěsky. V podstatě se jedná o spáru ve skále, kudy vede cesta a teče říčka. To vše doplněno o hromadu stánků se suvenýry a kupou turistů. No jako jo, nevypadá to špatně, ale když to srovnám s výletem na Kokořín :o).

Projíždíme dál. Začíná lehce pršet. Doufáme, že to projedeme. Do nemoku se nechce ani jednomu z nás. Dojíždíme za pošmourného počasí až do vesničky Tamtattouchte, kde je dle navi odbočka na offroad zkratku. U odbočky nás odchytávají místní a radí, abychom tama nejezdili. Den předtím v horách docela slušně pršelo a cesta bude místama těžko sjízdná. Chvíli s Honzou uvažujeme, zda to risknout, a nebo to vzít objízdnou trasou, která má asi o sto km víc. Nakonec volíme pro jistotu objížďku. Jediné co nás lehce děsí je čas. Je už odpoledne a do ubytka to máme ještě nějaký kus. Naštěstí máme ubytko rezervované, takže to na druhou stranu takové drámo není. Takže vyrážíme.

Stoupáme dál do hor. Cestička se nám klikatí a teplota okolního vzduchu klesá s přibývající nadmořskou výškou. Mraky se nám lehce trhají a sem tam vystrčí slunce svůj paprsek a nádherně osvětlí okolí pohoří. Jsme zde takřka sami. Sem tam potkáme nějaké auto s turisty. Ale je toho minimum. Pohybujeme se ve výšce cca 2600 m.n.m., teplota jde pomalu ke 3 °C. Místo kapek deště na nás padají sněhové vločky. Tohle jsem v Africe opravdu nečekal :o). Je to tu opět nádherné. Nevím kam koukat dřív a mít více času, stojím v každé druhé zatáčce a fotím.

Ve vesničce Agoudal odbočujeme na šotolinovou cestu, která vede směr Boumalne. Tady poprvé vidím, že tu nejsme vítáni. Lidi se na nás mračí a i děcka jsou takové nepříjemné a to jenom projíždíme. Vážně z nich tady nemám dobrý pocit. Naštěstí naše motorky budí svým rozměrem určitý respekt. Stačí se lehce rozjet, přes spojku protůrovat motor a děcka se rozeběhnou. Ale i tak. No raději rychle pryč.

Z Agoudal začíná pro mne snad nejkrásnější cesta, kterou jsem v Maroku jel. Šotolina vede po hřebenech hor, vystoupáme až do 3000 m.m.m. Výhledy jsou neskutečné, cesta parádní a pomalu se opět začíná objevovat slunce, které vše okolo nádherně zabarví. Vím, že se opakuju, ale tuhle scenérii nejde popsat jak je neskutečně krásná. Opravdu mne mrzí, že největším nepřítelem je v danou chvíli čas a já se tu nemůžu zdržet na větší relaxaci a focení. Opět si to neskutečně užívám a myslím, že Honza je na tom obdobně. Těch šedesát kiláčků či kolik to bylo, no prostě si sem zajeďte, to se musí vidět :o)

Sjíždíme dolů z hřebenu zpátky do civilizace. Hodiny utíkají rychleji než bychom si přáli. Tak do hodiny tu bude tma jako v pytli. Na asfaltu tomu tedy lehce přidáme, abychom k hotelu přijeli aspoň za částečného světla. Za pološera projíždíme i kaňonem Gorges du Dades. Bohužel nám do toho i lehce prší a tak si to neužíváme, jak bychom úplně chtěli. Jsme oba už docela unaveni. Přece jenom máme natočených už skoro 400 kiláčků.

Dojíždíme k hotelu, který máme rezervovaný. Teda k GPS souřadnicím, které mám z Bookingu. Jenže když vyjde pikolík, zjišťujeme, že daný hotel je zpátky tak třicet kilometrů. To je snad zlý sen. Venku je už regulérní tma a nikam se nám nechce. Domlouváme si tedy spaní v hotelu, před který jsme dojeli. Je sice v jiné cenové kategorii, ale prostě to neřešíme. Jiná varianta stejně není. Pokoj máme hezký a v ceně je i snídaně. Rovnou si domlouváme i večeři.

Pokuj je útulný a sprcha po celodenním ježdění je víc než příjemná. Když už jsme oba v civilu, jdeme se najíst. Spolu s námi jsou v restauraci asijští a španělští turisti. Vesměs mladí lidé. Večeře nemá chybu. Poprvé a vlastně i naposled dostáváme polévku. To člověku ani nepřijde, že mu začne tohle chybět :o). K tomu zeleninový salát, tažín, pomerančový džus. Perfektní zakončení parádního dne.

SOBOTA 13.4.

Vstáváme tentokrát už zase do prosluněného dne. Ráno je sice ještě chladné, ale věříme, že dopoledne již bude příjemné teplo. Dnešní plán je jasný. Máme takový lehce odpočinkový den. Čeká nás jen necelých 200 kilometrů přejezdu do Zagory. Už jsme na cestě nějaký ten den a není třeba tak hnát.

Po předběžném zabalení jdeme na snídani. Ta je opět bohatá. Káva, džus, jogurt, sladké pečivo, vajíčka. Nadlábli jsme se parádně. Pak už jen zaplatit, dobalit a jedeme. Při placení zjišťuju jednu nepříjemnost. Nějak rychle se mi ztrácejí peníze z peněženky. Asi mám někde díru či co :o). Musím proto najít nějaký bankomat a vybrat.

První zastávkou je vyhlídka ve městě Boumalne. U vyhlídky jsou samozřejmě opět prodejci suvenýrů, a jelikož jsme ve městě i turisté. Honzík jde nakupovat dárky domů. Dostává přezdívku „český berber“. Vyloženě ho tento způsob obchodu baví. Jestli ho něco podobného náhodou neživí i v profesním životě… :o) Když kluci berberští zjišťují, že jsme z Moravy, hned sondují, zda s sebou nemáme náhodou i slivovičku. Ta bohužel došla včera :o( . Nakonec nakupujeme oba. Já jen nějaký přívěšek a magnet na ledničku. Honza toho bere o fous víc. Holt má větší rodinu :o)

Po nákupu ještě skákneme dolů do města k bankomatu, vybereme nějaké ty koruny a mizíme směr Zagora. Snažíme se opět trasu vést mimo hlavní tahy. Docela se nám to i daří. Silnice směřuje do pohoří Jbel Saghro. Jsme zde relativně sami, nikde ani noha a tak tomu je i při zastavení. Nikde žádný prodejce suvenýrů. Konečně :o) . Je nám opět fajn.

V sedle Tizi Tazezert je maličká restaurace. Tak nějak se domlouváme, že je právě ten pravý čas na čaj a že není kam spěchat. Usedáme tedy na terasu a u obsluhy si objednáváme čaj. Ten máme za chvíli na stole spolu se sušenkami. Sedíme a kocháme se výhledem na okolní hory. Jsme opět ve výšce kolem 2300 m.n.m. Sedíme, fotíme, pijeme čaj, relaxujeme. Neskutečná pohoda. Tak nějak začínáme chápat, že je blbost se furt za něčím honit. Je třeba sem tam na chvíli zastavit a nechat okolí na sebe působit. Jo tady se mi líbí. Tady bych klidně zůstal až do večera.

V průběhu relaxování ještě dostáváme restovaný masový špíz. Hezky se o nás starají a nám se z tohoto kouzelného místa opět nechce. Ale po hodině či hodině a půl nám nezbývá nic jiného než se pomalu zvednout. Při placení ještě přijde nenucená nabídka na suvenýry. Ale tady mi to nějak nevadí. Paní domácí na zídku rozprostře nabídku, a když člověk něco chce, domluví si cenu. Žádné nucení, žádná vtíravost. Tohle mi nevadí. Honza opět něco koupí (to se mu to utrácí, když mu motorka žere o dva litry na 100 méně než mi :o) ) a my pak můžeme vesele jet dál. Neujedeme však daleko. Po pár kilometrech se nám rozprostře taková krajina, u které by nezastavil snad jen slepý. Tohle prostě musím mít nafocené. Takže pro změnu zase stojíme. Ale tentokrát jen na chvíli.

Jsme zpátky na asfaltu. Ale ten nás nějak nebaví. Je to moc rovně. Honza tedy v navi nachází nějakou odbočku, vypadá to na nějakou šotolinu a je naším směrem, tak proč ji nezkusit. Odbočujeme tedy z hlavního tahu na opuštěnou asfaltku, která nás po několika kilometrech přivádí do malého městečka. Na první pohled vypadá vcelku opuštěně. Projíždíme mezi domy a nikde nikdo. Jen u obchodu narážíme na nějakého obyvatele. Ten nám radí kudy dál. Pak ještě potkáme pár dětí a obchodní zastoupení marockého telecomu. Jinak nic, nikde ani noha :o)

Za městem je z asfaltky už příjemná šotolina mezi kopci. Cesta je dostatečně široká a čitelná tak se jede víc než dobře. Opět máme rozestupy, jelikož se hodně práší. Takže jedeme tak, že jedu vlastně podle zvednutého prachu za honzovo motorkou. Jenže nejednou se zvednutý prach nevzdaluje, ale začíná se přibližovat. Koukám co se děje a najednou kolem mne prosviští Renault 5 a dva Renaulty 4. Všichni s nálepkou nějaké rallye na dveřích. Nechám je v poklidu projet a pak zase vzhůru za Honzou, který na mne už čeká u nájezdu na asfalt v nějaké vesničce. Uvažujeme kudy dál, ale jelikož se k nám obrovskou rychlostí řítí horda dětí, raději dáváme za jedna, plný a rychle po asfaltu směr jihovýchod :o))

Příjezd do Zagory je doprovázen neskutečným vedrem. Ono už se začalo oteplovat, když jsme klesali z hor, ale tady je vážně hic. První co jdeme hledat, teda já ne, Honza, je cedule směřující dávné karavany do města Timbuctú. Tuto nacházíme vcelku rychle. U cedule se nejdříve objevují prodejci suvenýrů a následně černoch v monterkách na mopedu. Toho jsem si všiml, už když jsme vjeli do města. Z černocha se vyklube mechanik z Garáží Zagora – to byl zase můj cíl :o). Vyfotíme se tedy u cedule – jako když jsem zjistil, proč mne tu Honzík tahal, málem jsem ho bacil :o) – a jedeme s naším novým kamarádem na čaj do garáží. Garáže znám z různých cestopisů a vyprávění. Jedná se o klasickou dílnu, která mimo jiné poskytovala v roce 2006 i zázemí slavné rallye Dakar. Zdi dílny jsou polepeny nálepkami jednotlivých výprav, které tudy projely. A že jich je. My nálepku nemáme, tak aspoň dostáváme nálepku od kluků z Garáží Zagora.

Po dopití čaje – sakra, on ten čaj je nějaký návykový – nás ještě kluci odvádějí do kempu, kde máme zajištěné ubytko. Je to vcelku příjemná pomoc. Člověk nemusí pak tak bloudit. Kemp je malý. Ihned se nás chytá obsluha. Sice neumí skoro anglicky, ale nějak to nevadí. Ukazuju mu na mobilu, že zde mám rezervaci přes Booking a vše je vyřešeno. Jen se dovídáme, že majitel přijede asi za hodinku, a že s ním dořešíme formality. Pikolík, že nám zajím jen dá pokoj, ať se můžeme vybalit.

Pokoj opět velký a hlavně čistý, teplá voda ve sprše, co víc si přát. Vybalíme si, dáme klasicky sprchu a jdeme si dát něco na zub. Přece jenom už máme hlad. Ke slovu dnes přichází Travellunch od Touratechu. Musím neplaceně říct, že to jídlo mne víc než nadchlo. Spolu s varným sáčkem je to vynikající nouzovka na cesty. Dá se to ohřát během 15 minut bez potřeby ohně či nějakého nádobí. Člověk potřebuje jen trochu vody, ale to sežene asi vždy. Nemusí být ani pitná. A po ohřátí světe div se je strava víc než chutná a vydatná. Opravdu jsem byl mile překvapen a myslím, že jsem tohle jídlo s sebou netahal na dovolenou naposled. Jako nouzovka fakt parádní.

Po vydatné večeři jsme se rozhodli si zajít do obchůdku koupit nějakou sladkost na oslavy a taky vodu. Jen co jsme vyšly z kempu, vrhly se na nás místní děti. Okamžitě šli po Honzovi, neb ten nesl odpadky z večeře na vyhození. Děcka je okamžitě začaly pochtívat. Asi si myslely, že jde o bonbóny. Honza jim to nejdřív dávat nechtěl, ale nakonec podlehl a dal jim vše, co nesl. Jenže jakmile pakáž zjistila, že jde fakt o odpadky, zasypala nás nadávkama. Banda jedna nevděčná…

Nic, jdeme co nejrychleji pryč. Docela nám to bere chuť jít někam dál do města. Takže bereme útokem první obchůdek s jídlem. Tam nakupujeme to, co potřebujeme a rychlým krokem se opět vracíme zpátky do kempu. Děcka jsou pořád tam, a jak nás zmerčí, už na nás pořádají trestnou výpravu. Naštěstí stačí po nich zařvat, na chvíli neví, co mají dělat a než si vše uvědomí, jsme již za branami kempu, kam nesmí.

Zbytek dne trávíme už jen v kempu. Jsme zde sami a je tu krásně klid. Jen bych si dal pivko, jedno hezky orosené… to mi tu tak nějak chybí.

 NEDĚLE 14.4.

Snídaně je již klasická. Ono se tady jinak prostě nesnídá. Kupa sladkého a max k tomu dostanete taveňák. Ale už jsem si zvykl a má to i své výhody. Cukry dodají dostatek energie na celý den. Zatím je příjemné teplo. Ale pomalu se začínám děsit toho, co nás dnes čeká.

Než opustíme Zagoru, navštěvujeme ještě jednou garáže, musím si vzít pro sebe a kámoše nálepku. Vše vyřízeno a my můžeme jet. Opětovně hledáme šotolinky, které by vedly naším směrem. A daří se. Po páru kilometrech opouštíme asfalt a dereme se směrem na sever po šotolinách. Už jsme na nich naučení jezdit a vcelku nám to jde. Pravda, Coma ze mne nikdy nebude. Ale nevadí. Zas takové ambice nemám :o)

Bohužel ani šotolina není nekonečná a musíme se po nějaké době vrátit na asfalt. Naštěstí i ten asfalt je vcelku zábavný. Zatáček je dost a pořád nás ještě ta krajina baví :o). Dnešním cílem je Ait Ben Haddou. Jedná se o město s historickým centrem či hradem. A nebo jak to nazvat. Hrad byl použit i jako kulisy třeba pro film Gladiátor. Příjezd je vcelku jednoduchý. Prvně zastavujeme na jednom návrší, odkud je výhled na celou siluetu. Samozřejmě zde nechybí děcka, které nejdřív nabízí za prachy focení ještěrky, následně chtějí bonbon, a nebo peníze.  Prostě klasika. Standardně je už posílám česky do prdele. Fakt mi neskutečně lezou na nervy. Když už to opakuju asi potřetí, zvyšuju hlas a to už konečně chápou, že by měli odejít. Konečně klid, můžu vytáhnout foťák a jít si to nafotit.

Po krátké pauze jedeme dál na ubytování. Nespíme přímo v Ait Ben Haddou, ale kousek za – v Asfalou. Cestou se nás snaží zastavit místní naháněči, ale na to my kašleme. Jedeme do Asfalou, kde hned na kraji vesnice nalézáme náš hotel. Je asi dva měsíce starý a vše tomu odpovídá. Je zde pěkně útulně a čisto. Majitel je příjemný a strašně úslužný.

Jelikož jsme na hotel dojeli vcelku brzo, rozhodujeme se, že si dáme tak hoďku dvě pauzu. Přece jenom je vedro, ve kterém se nám nechce nikde trajdat. Takže zabíráme celou střešní terasu pro sebe a relaxujeme. Nechybí samozřejmě marocký čaj a sušenky. Sluníčko hřeje, já se opaluju a podřimuju a Honzík se dívá na nějaké podcasty. Prostě pohoda. Už se stejně blížíme ke konci tak je třeba i trochu odpočívat :o).

Odpoledne se nám dostalo do druhé poloviny, sluníčko začalo ubírat na síle a my se konečně rozhodujeme sednout opět na motorky a vrátit se těch pár kiláčků do vedlejšího města. Porušujeme motorkářský kodex a jedeme jen v sandálech a kraťasech. Ale fakt se nám nechce řešit kam s motohadrama.

V Ait Ben Haddou nalézáme parkoviště. Vypadá jako hlídané. Takže taky fajn. Přilbu nechávám zamknutou na moto a jdeme se projít. Lidí všude jako opic. Vesměs Evropani. Ale dá se mezi nima procpat a i něco nafotit. Hned u brány k hradu platíme vstupné pár peněz. Tuším 2 eura. A hned za branou na nás vybafnou prodavači suvenýrů s klasickou nabídkou – šperky, šátky, trika a další cetky. Procházíme areálem a stoupáme až na vrchol. U poslední brány hraje berber na marockou basovou kytaru se třema strunama. Zvuk je to odporný. Lidi mu nejspíš dávají peníze jen proto, aby přestal hrát :o).

Vše jsme prošli, koukli na suvenýry, něco nakoupili a je třeba odjet zpátky na ubytko. Vracíme se na parkoviště, kde už skoro nikdo není včetně obsluhy. Takže sedáme na motorky a odjíždíme. Tož to nám vyšlo :o). Vracíme se na ubytko a objednáváme si večeři. Klasika salát, tažín, pomerančový džus. Hostitel opět nezklamal. Jídla bylo dost a opět chutné. Něco na té jejich stravě bude :o). K večeru jdeme ještě na chvíli na terasu a pak už spát. Přece jenom únava se začíná projevovat.

PONDĚLÍ 15.4.

Vstáváme, snídáme, popíjíme pomerančový džus. Pak zabalit a hurá dál. Tenhle naučený rituál začíná každý den a dnes tomu není jinak. První zastávka je ve vedlejší vesnici, kde si chci odlovit alespoň jednu kešku na africkém kontinentu. To se nám daří vcelku rychle a můžeme pokračovat.

První POI-kou dnešního dne je horský průsmyk Tizi n´Tichka. Cestou k němu zažíváme jednu lehkou krizovku v podobě ubývajícího benzínu v nádrži honzovo Le Bonbona a chybějící přítomnosti čerpací stanice. Naštěstí se tohle povedlo a my nemuseli řešit kanystry a přelívání benzínu z mojí motorky. Pak už jen průjezd průsmyku. Přiznám se, že mne docela zklamal. Jízdně jsem tady zažil lepší cesty a výhled na vrcholu taky nic extra. Ale co už. Uděláme fotečkou pouhou, pro rodinu, koupíme nějaké ty dárky a jedeme dál.

Bohužel co nás čeká dál směrem na Marakéš se dá lehce nazvat malým peklem.  Maročani zrovna v našem směru totiž opravují silnici. Takže sem tam semafor, sem tam kolona, sem tam jedeme krokem a hlavně všude kupa bordelu, takže motorky jsou zaflákané tak, jak za týdenní pobyt ne. Co už. Ještě že máme endura a né žádné leštěnky :o). Naštěstí stavba končí po několika kilometrech. Jenže pak se už dostáváme zpátky do civilizace, takže přibývá rychlostních limitů a policejních hlídek na kruhových objezdech.

Do Marakéše přijíždíme někdy kolem druhé odpolední, možná později. Hotel nacházíme vcelku rychle. Jdeme se ubytovat. Bohužel pikolík za přepážkou umí plynule berbersky a francouzsky. Anglicky nějak nevládne. Ale vysvětlit, že máme rezervovaný pokoj, se nám naštěstí podařilo. Ubytovat, osprchovat, převlíknout do civilu a můžeme se vydat na prohlídku medíny. Hodně jsem o ní slyšel, pár lidí mi ji doporučovalo tak uvidíme.

Hotel máme kousek od medíny a tak jsme během asi 20 minut na jejím pokraji. Procházíme mezi prvními obchůdky a koukáme co je tu jinak než bylo před týdnem ve Fesu. A co je jinak? Jsme zde odpoledne a tak jsou skoro všechny obchody otevřeny a je zde tak daleko více lidí. Včetně turistů. A díky tomu, že nemáme již tentokrát průvodce, necítím se příliš komfortně. Ani foťák raději moc nevytahuju. Ale věcí tu je přehršel. Dostáváme se do části trhu, kde se prodává koření. Zastavujeme se u jednoho krámku a už je u nás prodavač a začíná nám valit klíny do hlavy. S Honzou se shodujeme, že nějaké to koření chceme koupit domů, takže zůstáváme a necháváme si vše vysvětlit, co je z čeho, jak to voní atakdále… Ve výsledku něco málo nakoupíme. Nejvíc mám osobně radost z nějakého mentolového krystalu, který se dá do horké vody a pak se inhaluje. Dali nám jeden na zkoušku a mám pocit, že mi to protáhlo všechno včetně palce u nohy. Fakt síla. Tak doufám, že mi to v zimě pomůže od rýmy :o).

Pokračujeme dál přes další a další obchůdky. Zboží se střídá. Vše je rozděleno po takových logických celcích. Tam jídlo, tam oblečení klasické, na druhé straně zase běžné oblečení na nošení – jako naši Vietnamci. Do toho všeho turistického mumraje ještě jezdí místní na mopedech. Takže člověk aby si pořád dával pozor. No jsme zde asi hodinu, možná o fous déle a jdeme raději zpátky na hotel.

Cestou k hotelu, kdy jdeme podle navigace, si nás odchytávají dva malí kluci a že kam jdeme a že tím směrem kterým jdeme, nejde projít a že oni nás zavedou tím správným směrem. Moc si jich nevšímáme a jdeme si svou cestou. Kluci celou dobu jdou s náma a pořád tvrdí, že tudy to fakt nejde a že musíme jít jinudy. Trvá to vlastně až k hotelu, kdy my jsme najednou u cíle. Rychle jen řekneme čau a už jsme uvnitř. Kluci se nestačí ani podivit či si říct o peníze… asi jsme je lehce převezli :o)

Den se pomalu blíží k závěru a my dostáváme hlad. Vysílám tedy svého tiskového mluvčího do baru, aby nám objednal jídlo. Bohužel se po chvíli vrací s tím, že jídlo nedělají. To se mi nechce moc věřit. Beztak ho jen odbyli, neb neumí francouzsky. Proto nastupuju já se „svou“ angličtinou. Budu na ně mluvit pomalu a nahlas a není boha, abych se nedomluvil. A taky že jo. Po chvíli se vracím vítězoslavně na pokoj s tím, že tak za půl hodiny dostaneme večeři – tažín pro změnu :o). Honza se nestačí divit, neb prý použil stejné výrazy jako já. Holt mám asi lepší komunikační dovednosti a lépe umím přesvědčovat :o)))

Večeře za náma, a abychom předešli ponorce mezi náma, jdeme si lehnout a každý ke svému mobilu. Honza si jde číst a já pro změnu koukat na nějaké filmy.

ÚTERÝ 16.4.

Ranní rutina má jedinou obměnu. Vždy jsme parkovali motorky přímo vedle hotelu. V Marakéši jsme měli motorky někde ve vedlejší ulici. Sice nevím proč, ale chtěl to tak majitel hotelu. Ráno jsme si pro ně zašli, kupodivu tam pořád byly :o) a přeparkovali jsme si je před hotel na velké parkoviště. Nabalili jsme si je a při odjezdu za náma došel pikolík v reflexní vestě, a že chce peníze za parkování. Se na něj dívám jak na blázna, co že po mně chce. Za chvíli pochopí, že u mne nepochodí, vzdává to a my s klidem odjíždíme. Další dva dny nás totiž čeká jen přesun směr Tangier.

Cesta je více méně už nudná. Hory jsou za náma a my se plahočíme spíše rovinatou krajinou. Ubylo červené barvy a více je zde zeleno. Lehce mi to připomíná naší Hanou. Ale jen lehce. Přece jenom jde pořád poznat, že jsme v úplně jiné kultuře. Chvíli zkoušíme jet i po dálnici, ale zjišťujeme, že to nemá až tak velký přínos a tak se vracíme na státní silnice.

Jedinou zastávkou dne je Casablanca. Stojí zde totiž největší mešita v Maroku – Hassan II. Ono dlouho jsme zvažovali, zda se pustit do velkoměsta, zda to všechno riskovat. Padl i návrh se na to vykašlat, a nebo si tu mešitu vyfotit jen z dálky. Jenže to bych nesměl jet se svým parťákem Honzou :o).

Když jsme byli na kraji Casablancy, navrhuje Honza přece jenom návštěvu mešity osobně. Jsme kousek od ní a máme dostatek času. Nějak se tomu nebráním. A nebo jen chvíli, abych nevypadal lacině :o))). Vrháme se tedy do víru velkoměstské dopravy. A musím říct, že to stojí za to. Nějak se tu neřeší, že je jeden odbočovací pruh. Do něj se klidně naskládají 4 auta a začnou odbočovat najednou. Pořád se troubí, ale to jen z toho důvodu, aby o vás okolní věděli, že kolem nich jedete. Není to naštvané troubení. Když chcete předjíždět, nečekáte, až se udělá místo. Prostě tam vjedete a místo se udělá. Vcelku rychle si na tenhle systém zvykáme a má to něco do sebe. Doprava je plynulá a průjezd ucpaným centrem je otázka několika minut.

Dojíždíme až před mešitu. Ihned je u nás hlídač, že tam stát nesmíme a že to máme dát bokem. Naštěstí o fous vedle je hlídané parkoviště. Takže zde necháváme motorky, přilby a jdeme se podívat na tuhle nádheru. Mešita je stavěná pro 25 tis věřících, má otvírací střechu a je sedmou největší na světě. Je to opravdu kolos. Moc se mi to líbí. Jediné co mne mrzí je, že se mi to nevleze do hledáčku foťáku. Musím poodstoupit opravdu daleko :o)

Vracíme se zpátky k motorkám. Tentokrát již s pár drobnýma v ruce pro hlídače. Sice chvíli brblají, že to je málo, ale z nás víc nevytlučou. Sedáme na motorky a jedeme opět přes centrum směr Rabat. Cesta ubíhá vcelku plynule a rychle. Ještě zmíním jednu marockou vychytávku v rámci silničního provozu. Na silnici jsou tři pruhy. Jeden směr tam, druhý zpět a ten třetí? Ten je pro toho, kdo ho zrovna potřebuje :o)

K večeru dorážíme do Rabatu, což je hlavní město Maroka a jdeme hledat naše ubytko. Podle GPS souřadnic to lehce nesedí, ale naštěstí náš hostitel komunikuje hrozně rychle přes WhatssApp a tak během deseti minut už parkujeme motorky v garáži – poprvé za celou dobu pobytu. Dostáváme menší pokoj se společnou sprchou, ale nějak nám to nevadí. Je to poslední noc v Maroku. Na večeři pak jdeme do místní restaurace. No restaurace. Nějak se nám zastesklo po „domácí“ stravě a tak bereme zavděk blízkým fastfoodem. Nejdříve si dáváme kebab s hranolkama. Jídla je dost, jenže my jsme hladoví a tak jde Honza objednat ještě burgr. Klučina za pultem na něj lehce nevěřícně kouká a pro jistotu se ptá, zda ho chceme s sebou a nebo si ho dáme tady. Honza ho ujišťuje, že si ho sníme tady. Sníme tedy i hambáč a můžeme si s klidem říct, že jsme najezení. I když, ještě mají v nabídce pizzu. Že bychom si vzali na pokoj? Když jde Honza k pultu znovu, prodavač se chvíli děsí, zda chceme ještě jíst. Když vidí, že chceme platit, viditelně si oddychne :o)

Zbytek večera je již v klasickém relaxačním duchu. Já si stahuju filmy do mobilu na pobyt na trajektu, Honza si pro změnu čte. Tak nějak nám dochází, že se již naše africké dobrodružství chýlí ke konci. Zítra totiž odplováme směr Evropa.

STŘEDA 17.4.

Na posledním ubytování nás čeká nejhorší snídaně. Tentokrát nic moc výběr, nějaká úroveň tomu chybí. Ale co už. Dnes už nejsou v plánu žádné POI-ky. Dneska se je potřeba jen dostat do Tangeru a večer se nalodit. Nic víc. Jediné co víme, že nechceme po dálnici. Zas tolik kiláků to není a času na to máme dost.

Jedeme tedy zvyklí již na místní dopravu a policii. Krajina se oproti středozemí změnila. Ubyly vysoké kopce, ztratila se červená barva. Je tady všude zeleno. Jde vidět všudypřítomnost vody. Tak nějak zjišťuji, že jsem již přesycen marockou kulturou. Stejně jako Ondra s Renkem, kteří psali, že už toho mají taky dost :o) . A to tu budou skoro o týden déle než my. Moc jim tedy nezávidím.

Cesta ubíhá rychle. Provoz je plynulý. Jedinou vzpruhou na cestě jsou benzinky kvůli tankování. Na jedné takové benzince je i myčka. Jelikož je motorka jak hovado a mám trochu strach, aby kvůli tomu nebyl problém při naloďování či vyloďování jde na myčku. Nejdřív se ptám, kolik že to bude stát. Oni že dva dirhamy. Ukazuju tedy na prstech 2 a oni že jo. Takže jdeme na to. Raději jim vapku beru z ruky, abych si umyl jen to, co potřebuju a neměl celou motorku mokrou. Když mám asi po minutě ten základ opláchnutý, končím a že jdu platit. Když však vytahuju drobné, obsluha na mne kouká a že né 2, ale 20. No to je něco na mne. Kašlu na ně a dávám jim dva. Po chvíli přidávám ještě nějaké drobné. Rozhodně neukazuju, že mám papírové. Chvíli mezi náma trvá diskuze – já si jedu češtinu a oni to své. Jsem tvrdý jak čerstvý rohlík z Kauflandu. Neuhnu. Prostě jim za tu minutu víc nedám. Nakonec vítězím a odjíždím i s drobnýma v kapse. Jeden čerpadlář se na mne jen usměje a zdvihne palec. To je pro mne znamení že jsem udělal dobře. Ale i tak pro jistotu s Honzou rychle mizíme :o)

Kolem druhé odpolední jsme v Tangeru. Máme docela dost času. Loď má odplouvat až někdy v 10 večer. První kroky vedou někam na jídlo. Večeři nedostaneme, proto je třeba se nadlábnout. Nějak se nám nechce nic řešit a jedeme tedy do Mekáče. Já navštěvuju Mekáč poprvé v životě. Nějak to nevyhledávám. Ale musím říct, že to není nějak zlé a jako úplná nouzovka je to cajk. Ale že bych to musel jíst nějak pravidelně, to fakt ne. V Mekáči trávíme asi dvě hodiny. Nějak není kam spěchat, a tak si sedíme. Než se válet někde v přístavu, tak raději tady. A co kdyby přišel ještě hlad :o) . Jenže ani tady nemůžeme sedět do večera. A do toho chceme ještě najít obchod a nakoupit nějaké ty zásoby na loď.

Využíváme naší znalosti města a jedeme do blízkého nákupního střediska, které jsme již využili na počátku naší cesty. Tentokrát jde nakupovat Honza a já čekám u motorek. Chvíli se nic neděje, ale pak si mne všimne pikolík v reflexní vestě a už si to ke mně šine. Jak je u mne, vypadne z něj, že chce peníze, že se jedná o placené parkoviště. Klasicky na něj hledím a dělám, že mu vůbec nerozumím. Nestojím totiž ani na parkovišti ale vlastně na zákazu :o) Tak mu za to přece nebudu platit. Naštěstí za chvíli u mne parkuje skútr a jeho majitel se okamžitě pouští do pikolíka, že co vlastně chce a že mne má nechat. Po chvíli mi skútrysta vysvětluje plynulou angličtinou, že motorky nemusí za parkování platit v celém Maroku. To že jen místní využívají neznalosti turistů a snaží se z nich něco vytřískat. Diskuze mezi Maročany je pěkně vyostřena a docela slušně se hádají. Dopadá to tak, že mne si pikolík vůbec nevšímá a reje jen do skútrysty.

Nakoupeno, rozloučím se se svým novým kamarádem z Maroka a míříme pomalu do přístavu. Zde nás čeká odbavovací procedura. Hned na začátku přístavu nás chytají naháněči a prodavači lodních lístků. Ty však máme a odbavení si zařídíme sami. Jedeme tedy na celnici. Tam chvilku bloudíme, zapomeneme si vyzvednout nějaké papíry, ale nakonec se daří vše. Vyplňujeme bumážku, dostáváme lodní lístky a už jedeme směrem k přístavišti. Parkujeme k motorkám, které už tu jsou. Mezi motorkami potkáváme i dvě Supertenere z Itálie, které s námi jely do Maroka. Dáváme se s klukama do řeči a ptáme se, kde mají dva kolegy (neb sem jeli 4). Je nám sděleno, že jeden z nich měl havárku, má přeražené obě ruce, takže mu zařizovali letecký odvoz a druhý kolega jede s přívěsem a naloženýma dvěma motorkama směr Itálie. Dost nepříjemná situace.

Po deváté večer se v přístavišti objevuje naše loď. Nejdřív se musí vylodit a pak se teprve my můžeme nalodit. Měli jsme nejdřív strach, že budeme před lodí do půlnoci, ale kupodivu kolem 11 večer jsme již ubytování v kajutě. Bohužel i na zpáteční cestě máme smůlu a máme v kajutě spolubydlící. A hned dva. Máme z toho děsnou radost…  ale tohle si člověk nevybere

Nejhorší je, že o týden po nás jeli domů Renek a Ondra a ti zase měli kajutu jen sami pro sebe … hnus velebnosti :o)

ČTVRTEK A PÁTEK 18. A 19.4.

Tyto dva dny více méně přetrpíme. Ráno snídaně. Pak procházka po lodi, najití ideálního místa na celodenní zevling. To se nám daří v tzv. „modrém salonu“. Je to velká místnost s modrým kobercem a modrým polstrováním na nábytku. Na dveřích je sice nápis se zákazem vstupu, ale dveře jsou odemčené, tak si tam jdeme lehnout. Jsme zde skoro sami. Vždy se tam objeví jen pár lidí. Já koukám na stažené filmy, Honza si čte knížky, které jsem měl v mobilu a poslal jsem mu je. Zevlování přerušujeme jen pauzou na oběd a večeři. Počasí je po celou dobu nevlídné a jsou docela vlny, které mi opět nedělají dobře. Naštěstí kinedryl je můj kamarád. Takže žaludek mám v klidu. A má to i ještě jednu výhodu. Kinedryl uspává, takže část plavby i prospím.

Ale jinak vcelku nuda. Už na lodi vše známe a tak není moc co podnikat. A ani naše oblíbené fronty nejsou. Na jídlo bez fronty nejsme zvyklí. Snažíme se vytvářet vlastní fronty. Bohužel se nám nikterak nedaří. Ve dvou lidech se fronta tvoří dost blbě. Lodní jídlo mi už taky leze krkem. Jedinou výhodou je, že si skoro ke všemu můžu dát hranolky. Ty jediné mají totiž nějakou chuť…

SOBOTA 20.4.

Ráno vstáváme a jdeme na poslední snídani a po půl osmé se loď kotví v Janově. Už od včerejška si hrajeme s myšlenkou, že bychom domů jeli na jeden zátah. Je to sice nějakých 1300 kilometrů, ale zase celé po dálnici. Nakonec se domlouváme, že to zkusíme. Prostě pojedeme, dokud se nám bude chtít a uvidíme, jak to dopadne.

Hned po vyjetí z přístavu se tedy napojujeme na dálnici. Nastavujeme rychlost na nějakých 110 a jedeme směr sever. Cesta je víc než nudná, ale tady asi o zábavu moc nejde. Jde jen o to, dojet domů :o). Zastavujeme jen na tankování a tím i spojený odpočinek. Jediné co mne děsí je cena benzínu 1,99 euro za litr. To je fakt hrůza. Jenže není zbytí. Bez benzínu to nepojede. Itálii opouštíme někde po druhé odpolední. Ještě jednou mne málem trefí, když platím na konci mýtné – skoro 50 éček. Fakt děs za 600 kilometrů… Paradoxem je, že v Rakousku kupuju dálniční známku na týden za celých 5 euro :o)))

Konec Itálie a začátek Rakouska je příjemný. Jsme totiž v podhůří Alp, a tak je aspoň na co koukat. Kolem páté večer někde u Klagenfurtu chytám krizi. V jednom tunelu skoro usnu. Na prvním odpočívadle tedy stavíme a já si dávám pauzu. Tuto spojujeme i s obědo-večeří v podobě Travellunch. Opět musím ocenit genialitu této hotové stravy a jednoduchost její přípravy. Jídlo nás zasytí natolik, že jedeme dál skoro bez přestávky a po deváté večerní překračujeme hranice do ČR. První zastávka je hned v Mikulově na benzince. Musíme natankovat a dáváme druhou větší pauzu spojenou s kávičkou a párkem v rohlíku. První slova co v ČR slyšíme je polština. Jak příznačné :o)))

Před desátou opět usedáme na motorky a jedeme již po známých dálnicích domů. Poslední zastávka je na benzince u Klimkovic. Zde se s Honzou loučím, každý jedeme domů. A kupodivu i po 14-denní dovolené se domlouváme na další týden na společný oběd. Je přece si sdělit zážitky, ne :o)

Doma jsem lehce po půlnoci. Parkuju motorku do garáže a jdu domů. Doma rychlá sprcha a pak už jen zapadnout do postele. Mám za sebou nový rekord – 1300 km za jeden den. A kupodivu, šlo to. Ale bočníma cestama bych to asi jet nechtěl. A to je konec tohohle dobrodružství…

ZÁVĚR

Jak zhodnotit tuhle cestu? Popravdě, ani s odstupem času pořádně nevím. Bylo to něco úplně jiného. Bylo to na 14 dní, byl to jiný kontinent, jiná kultura. Ale tak nějak všechno na pohodu. Jasně, nebylo tam to dobrodružství ze stanování někde ve volné přírodě. Ale popravdě? Nechybělo mi to. Vyhovovalo mi každý den si dát sprchu, lehnout si do postele a hlavně se nestarat. A že tam bylo málo offroadu? Ani to mi ve výsledku vlastně nevadí. Popravdě, vykokotit se někde a pak řešit odtah, opravu atd. by se mi fakt nechtělo.

Takže závěrem můžu říct, že dovolená byla povedená, parťák spolehlivý, domluva pohodová a příroda neskutečně krásná. Za sebe můžu Maroko jen doporučit. Není se čeho bát. Stačí se jen rozhoupat a jet. Takže uvidíme kam příště :o)